WILHELM II. I. R.

WILHELM II. I. R.
Z dílny přírody se dodávají takoví a tací muži, ženy, s takými a těmi dary ducha, vášněmi a ctnostmi, zálibami, sklony, dědictvím a zatížením – Osud-loutkář sesbírá je moudře, postaví je na jeviště světa, nechá jim tu zaimprovisovat tragedii, komedii, frašku podle povah duševního fondu. Seřetězí činy k článkům příčin, přesným důsledkům dá vyplynout z nich – což se potom zove historií národů a států toho světa. Příroda však – kdo ví – nemá síly – nemá invence dost – nemá touhy – nebo nechce ani – také možno, že už zlenivěla – či se zdá ji, že dnům našim postačiti mohou šablony a klišé byvších časů – vidno pouze, že už pranic nedbá, aby každý výplod dílny její na jevišti dějin vystupoval jako čistý, svěží originál – Wilhelm II., rex a imperator, takto do dějin všel: vzala formu, z níž byl Julian kdys, svatý plamen, vyšel, když se antický den chýlil k soumraku – 97 jíž potom formovala Karla Dvanáctého, krále Švédů s duší vojáckého puritána stále dychtivého laurů bitev; také v jeho nitru hořel oheň, který – jako u všech z této formy – zžíhal v zárodku hned každý nárok na to obyčejné lidské štěstí, lásku ženy, dětí – za pár roků Josef Druhý vyšel z téže formy neklidný ten Habsburg, hrůza rodu, neboť tak se vymkl řádům jeho, že byl člověkem – a touto formou vytvořila v posled Hohenzollra. Byl kaz v kadlubu? Či byl už příliš opotřebován? Či Příroda máť zvykem žen se něčím zabírala pozor nedávajíc, že se hatí pod prsty jí práce neforemná? Nebo chtěla k rozmaru a žertu stvořit parodii synů ohně? Jak se ušklíb starý Osud nad ním – ale nevrátil ho. Jeho věcí není výběr ani korektura. Vzal jej, postavil do středu dějin, díval se k těm proměnám pos jeho, slyšel mluvit jej a viděl jezdit, blýskat helmou, velikými slovy, pozoroval tiše jeho činy, plané plody těkavosti duše, 98 viděl vzrůstat jeho já až v nebe, viděl je tam nabízet se bohu za oprávce zkaženého světa, viděl národ vším tím zanícený, pastory a vojsko, profesory, junkry, básníky i demokraty, muže, starce, ženy, panny, děti, jak mu leží před trůnem a hledí ke rtům jeho v zbožném vytržení – viděl, že se chce mu v žhavé touze šavli tasit, zkrvaveným laurem po příkladech slavných zkrášlit čelo – Osud dívající se, kam dojde smělost jeho, pošetilost jejich – nechal ovšem vytasit jej šavli. Potom díval se, jak miliony řvali nadšením a pušky brali, na hranice šli a pěli písně, krev jak dali za fantasma jeho, jak se zpustošila města, pole, jak se svět stal rozbouřeným peklem, živobytí utrpením, trýzní – tu vzal Osud blánu zápisníčku, jako počtář táhl pevnou čáru, srovnal příčiny i výslednici – načež sundal s koně Hohenzollra, vzal mu šavli, strhl bílou přilbu, vystrčil jej prudce v zákulisí, kde se ocit na střízlivém světle v očích spoluherců. Stál tu rázem jako prokletý hráč, bědný tlachal, prázdný diletant a břídil dějin, 99 jenž se hrůzou chví o živobytí. Vzduté vlny lidstva bouřily se, pěny krve nesly na hřebenech, díval se k nim vytřeštěným zrakem – až měl jistotu, že nedostříknou v jeho ústraní – tu uklidnil se, zapálil si tiše cigaretu, začal z kulis jako prostý divák pozorovat běh her na jevišti – divil se – a velice se divil, že se dále hraje – vůbec hraje – bez něho – a že se přece hraje... 100