EINE ANSTÄNDIGE FRAU
V těch dobách rostla, kdy se uznávalo,
že jazyk německý je řečí vyších,
a proto dána byla do kláštera,
kde zbožné sestry zasely jí v duši
i cnosti, které mají dívku krášlit,
i věci, při nichž má se začervenat,
i tvorbu klasiků, jež ovšem prošla
tím cudným sítem opatrných sester,
jak proset byl i celý soubor vědy –
a tak se dosud v povznesených chvílích
a k zdůraznění rozhodných svých soudů
o běhu světa, příhodách a lidech
vyjádří oním nepřeložitelným:
Ich bin ja eine anständige Frau –
A soudí vždycky – řeč je o člověku,
ať literát to, politik, muž vědy –
vždy nezdobu hned přilepí mu jakous,
vždy něco ví, by význam jeho klesl,
a neví-li, pak stejně vrazí špendlík
do jmena jeho, neboť je to člověk,
a všichni lidé špatní jsou a podlí
až na dva, tři, jež bůhví z jakých příčin
na přátele své duše povýšila,
Těm – ne odpouští – ale nepřipouští,
že hlupci jsou, že špatnost provést mohou,
že špínu ruk svých nikdy neumyjí –
jsou šlechtici, že přáteli jsou duše,
jež zve se eine anständige Frau...
Je zbožná formálně, je patriotkou,
leč patriotismus i zbožnost její
jsou studeny. Však soudí v jejich jmenech
a odsuzuje, jinak neproniklo
154
nic z toho srdcem jejím – smutná kletba
těch květů v duších, jež jsou bez ovoce.
A srdce její pro tu Anständigkeit
na kámen ztuhlo: měla dceru, syna,
ti nezahřáli nikdy mladých duší
na vlídných pohledech a pohlazeních,
mateřské něze, pomoci a radách,
jen soud a tresty znali v dobách dětství,
pohrůžky v mládí, v letech nebezpečných
reservu mraznou, hrozby tajuplné,
narážky málo jasné. Syn teď bouřně
čas probíjí i jmění – zle je často,
a matka vypomáhá pokud možno,
ne z lásky, ale pro decorum rodu
a z obav před skandálem. Dcera rostla
pod rukou guvernantek, nitro její
se zavřelo, neb city nenalezly
ohlasu nikdy v chladných očích matky.
Pak života vír točiti jí začal –
a přišly ortele a refrén jejich
zněl vždycky: Styď se, tohle neprovádí,
kdo chce být eine anständige Frau –
Bez dětí matka, a bez matky děti.
A za to byla paní dobročinou:
v asylu jakéms dětí bez rodičů
třímala žezlo. Přísná neústupná
i tady byla. Dny tu protrávila
a s nečasy i námahami vedla
boj vítězný, když služba volala ji.
(Však z posmrtných svých věcí nejraději
by četla chválu nekrologů svojich
o srdci ušlechtilém, štědré ruce
a neúnavné péči v každém čase.)
O sirotcích těch ráda řeči vedla
155
i rozplakat se znala, a ty chvíle
parádní citlivosti působily
vždy promptním dojmem u dam posluchaček,
jež uznale jí přikývly a řekly
všem lidem, kteří slyšeti to chtěli,
že vidno, jak to dokonalá paní,
že nechápou, proč není pochopena
zvlášť dětmi vlastními, jež tak se zvrhly
a mohly vymknout z rozšafné se ruky,
jak má ji tato anständige Frau.
156