Sestárne obraz na stěně a zvšední –
vyprchá vůně z drahé melodie –
vyvane ze slov básně plachá duše
a slova něma leží tu jak kukly
z nichž motýl vylít – panorama města
s věžemi jako prsty vztyčenými
k modrému nebi, s barevnými chrámy
s plochami střech, jež leží nakupeny
jak tříště rudých ledů, zvšední, mlčí,
zrak nerozžhne ti, duši nepovznese
jak jednou kdysi – krajina, jež vždycky
mluvila k tobě drahou, sladkou řečí,
jak znavena tím častým promlouváním,
umlkla, hledí na tě cize, stroze
i nepřátelsky – lidé, jichžto duše
se zdála hráti v živých vzácných blescích,
unudí vposled, nekonečnost duše
se zúžila na dílnu, kam si chytrák
z míst různých vypůjčenou kalafunu
potají snáší a své blesky robí –
i Příroda ti zšedne, znudí se a změlčí,
má pět, šest zákonů, jež ukazuje
v jakýchsi nestřežených okamžicích,
ty prohlídneš je, vidíš, kterak platí
pro hmyzy, zvěře, rostliny i lidi:
on – ona, sejdou tak se nebo onak,
je z toho potomstvo, jež roste, sílí,
a co ti původcové jeho ve zmar klesnou,
dva články v řetězu; toť Žití – Smrti,
vytvoří článek nový, při tom vraždí
(by mohli žít ti silnější) ty slabší,
a člověk povýšený na korunu
jejího tvorstva, vraždí všechno druhé –
a zde si Příroda šprým jakýs dovoluje
hle malý, neviděný jakýs mikrob
se na korunu tvorstva nyní vrhá
a ničí ji – eh, všecko, všecko zvšední,
vše konečno je, marno ohlížet se
po něčem nekonečném, nesmrtelném –
toť poučky, jež najdeš, ty, jenž hledáš
života smysl – v posled porozumíš,
vzdor odložíš a podvolíš se tiše
– neb jinak nelze ti, i to jsi poznal,
že šel by řád ten všeho živoucího
přes protesty tvé železným svým krokem –
ze všeho, co ti Život dal, tě svleká,
než odevzdá tě Zmaru. Nah jsi přišel na svět,
nah se světa jdeš. Chtěl ses obohatit
to ono trhaje si s větví stromů,
to ono zdvihnuv, nález v prachu cesty –
i ukázáno tobě, že ten nález
je bez ceny a ovoce to v ústech
dá pocit chuti, ale nenasytí.
„Být připraven.“ Tak. Správnější je říci:
„hle, připravili tebe“...