Co platno? Snad se musí otročiti...
snad už to celé člověkovo žití
tak zařízeno. Otročeno vždycky
a vždy a nad vším byl kdos despotický,
bůh nad lidmi a člověk nad člověkem.
Tak bylo kdysi v čase dávnověkém
a tak je dneska. Císaři a králi
se otročilo, lidé život dali,
když obět byla nějak oslazena,
buď poctou rodu nebo slávou jmena.
I demokracii dnes otročí se
i jiným chimérám. Vždy chytrák míse
veliká slova od leva i s prava
ve jmenu pokroku si sloužit dává.
To proto, že ta vábná třpytná hesla,
k nimž duše deptaných se vždycky nesla,
ať bratrství to, rovnost, volnost – byla
vždy přeludem a vždy jen přivábila
ubohé mozky tam, kde někdo sková
pro duše jejich pouta pevná nová.
I revoluce, ta či ona, není
nic nového, než nové zotročení,
a hesla jejich pompesně tak znící
bludiček světlo, bahnem tancující
a v bahno vábící. Šíj otrok zvedne
a prvním pohledem se poohledne
po někom, koho jal by v otročinu.
Tak státy kdys, tak nyní děti stínu
jdou na ty, kteří na výsluní stojí.
A vineme se zápasy a boji –
a to je život. Peníze, moc, ženy,
pohodlí, rozkoš – toť cíl vytoužený,
a maskován vždy perutnými slovy,
by omámila oči hlupáčkovi –
pak chytrák jde s ním do hodovní síně
a hlupáček zří, jak při dobrém víně
se veselí – co na tom, sám je šťasten,
že hodů těchto třeba neúčasten,
smí aspoň hudbu slyšet, jež tam hraje –
ach, jak ta maškaráda ošklivá je,
jak nízká... ale... snad tak musí býti...
snad smysl života to... otročiti...