Jdem po Ringstrasse. Moje společnice,
žulový člověk český, notuje si:
Du brauchst mich nicht zu grüssen – efemerku,
jež sladkým smutkem dýchá, vlní duše
pod měkým nebem, v bezstarostném vzduchu
a líné nečinosti. Neodoláš
i vzdáváš se jí. Zítra sesazena
i zatlačena bude novou písní –
a to jsou vlády jediné, jimž Vídeň
se svorně podá, bez reptu je uzná
a nezatruchlí, když je zase ztrácí,
jak všechny jiné, které v jiných formách
tím městem šly. Du brauchst mich nicht zu grüssen
– má společnice pěje. Chápu, že pět musí.
Jak šel bych polem, odkud vyletají
koroptví roje – tak z těch ulic, domů,
a z prožitých zde roků vznášejí se
vzpomínek houfy, bijí v moji duši
a já si opakuji verše svoje:
Vždyť jsem tu prožil tolik těžkých roků,
let tolik zápasů, let tolik nouze.
A jak je dlouho tomu? Byla válka,
já viděl deně táhnout zpité davy
s prapory, řevem vlasteneckých písní
po této třídě. Nahodilý řečník
zde onde vystoup, chrlil svatý zápal
do žhavých duší, sliboval jich jmenem
dát za císaře statky své i život –
a množství řvalo. – Jak tu nyní klidno,
pryč císař je i zápal, pryč je řečník,
pryč vše, co bylo tenkrát. Drobné kapky
do listí stromů nad hlavou nám bijí
a společnice moje notuje si:
Du brauchst mich nicht zu grüssen...
Vlhnou stěny
paláců pyšných – ach, ty smutná pýcho!
Jsou oprýskány, špinavá jich okna
se tupě dívají do kalných ulic,
jak oči slepců blánou potažené.
A po ulicích pádí hlučně auta
ubohá, sešlá, stroje z anno kdysi,
a lidé chodí: všecko ustaráno,
vše jakby mělo v hlavě těžký problem:
co dnes, co zítra? Žebráků tu plno
a mrzáků – ti prodávají květy,
pitvorné hračky, zápalky. A jiní
vzít program nutí do jakéhos baru.
A dívky, ženy zpytujícím hledem
každého muže rychle oceňují –
Du brauchst mich nicht zu grüssen – tiše šumí
z rtů mojí společnice.
Jdeme, jdeme
a máme jeden dojem: na návštěvě
jsme u mondení dámy. Její salon
už mluví jen o krásné minulosti,
plyš vyrudlý a záclony jsou sešlé,
skříň, kde se šperky skvěly, dnes je prázdná,
koberec špinav, vyšlapán a sešlý
a paní domu, pověstná svou krásou
a přístupností, hledí tupě na nás,
zrak nestydí se víc už za tu bídu,
líčidla není na odkvetlých lících,
šat teskně mluví o pěknějších časech
a všecko hlásá tupou resignaci
a beznaděj. – Du brauchst mich nicht zu grüssen
ševelí – zbytek pýchy – s retů svadlých,
jak echo písně mojí společnice.
Jsme v kavárně. Dešť vzrost a sem nás zahnal.
Stoh žurnálů před námi rázem leží,
my listujeme. Duše toho města
k nám hovoří z nich. Zatajené hněvy,
bezmocné pěstě, zakalená závist –
oh, znám ty hlasy! Dřív k nám mluvívaly
jen povzneseným despektem. K nám, sluhům,
bezmocným rabům, bědným domovníkům
a odstrčeným pastorkům. Dnes takto.
Od vedlejšího stolu zaletají
k nám trosky hovoru: Ja, Gaunerbande...
die Czechen... Parvenüs... Ah, man wird sehen.
Má každý Hackenkreuz na statné hrudi –
naděje vlasti, studenti to řízní.
Má společnice notuje dál maně:
Du brauchst mich nicht zu grüssen...
Dva dobrodružní čížci každým rokem
kukačku mladou měli ve svém hnízdě.
A živili ji, starali se o ní
od prvních svitů rána k pozdní noci,
neb její hlad byl bezměrný, křik valný.
A čížci sháněli a přinášeli,
a nenasyta polykal a křičel.
I drobné plémě vlastní zanedbali,
a němě dívali se, když ten hltoun
je tiskl, klofal, vyhazoval z hnízda.
Až přišla chvíle zmoudření, a čížci
se odebrali náhle v jiné kraje,
kde nové hnízdo sobě vystavěli
a po svém žíti začli. V starém hnízdě
kukačka opuštěná křičí dále
a zlobí se a otvírajíc zobák,
těm čížkům klne... Probíráme listy
a společnice moje tiše pěje:
Du brauchst mich nicht zu grüssen...