KUS ŽENSKÉ OTÁZKY
Když vpustili jste je do kancelářů nitra
a květiny a motýly
jste k nudě šedivé od nastalého jitra
s přísností šéfů přibili,
kdy psací stroj a telefon a kasy
se staly smyslem žití jich –
teď mníte, že jste rozřešili asi
z otázek jednu nejtěžších.
Jak dobře rozumíte duchu doby,
vy plantážníci prohnaní!
Ty bědné, zakřiknuté lidské roby
se cifrám vašim nebrání:
Za směšný žold vy máte dobré síly,
jsouť úzkostlivě pozorny,
a chce-li se vám zažít sladkou chvíli –
zde předmět vášně pokorný!
Jak jubiluje mužská humanita!
Hle, dívčí hřbety ohnuté,
zrak ustaraný, ručka jen se kmitá,
a nervy stále napnuté –
květ umačkán a křídla přistřižena,
tvor bědný v ubohosti své,
toť tedy věku našeho je žena,
hle, humanito, dílo tvé!
Sny v hlavě ubohé se marně tlukou,
vše bolestně je vzdáleno,
co ženě kdysi osudovou rukou
jak úděl bylo souzeno:
164
být chotí, matkou, strážcem domácnosti,
mít úctu všech, čest ženskou svou,
být mimovolným tvůrcem budoucnosti,
jímž v národě svém matky jsou.
Tož bere, co jí podá život její:
chvilkových lásek zápaly,
jichž plody s krví její odnášejí
měst mlčenlivé kanály,
kus v divadle o lásce napínavý
a v biografech řady scen,
jež před oči jí aspoň chvíli staví,
co údělem jest jiných žen.
Ba, v biografu, divadelní sceně
i v starodávném romaně,
tam vládne dosud něžná úcta k ženě,
tam miluje se odaně,
tam lidé jsou, již ženu vznáší vzhůru
ku klenbě nebes zářící,
by její zrak zřel jenom do azuru
a špína nešla ani k střevíci!
165