3.
Císař a slečna.
Na Septimru, na císařské cestě –
neboť císařové jezdívali
tímto horským uzlem v Italii –
pod kolmými šípy slunečními
v poledne jsem odpočíval. Proti
mně se kolem skály vinul zbytek
staré cesty nad propastí příkrou.
Poledne jest v horách chvílí duchů.
Mhourám do slunce. Hlas rohu!
Vějí korouhve. Meč, střemen zvoní.
Rytíři a paní kloužou s sedel.
Kdož se omeškali, přivádějí
35
pozorně své plaché oře. Vidím
kráčeti sem přísnou císařovnu,
žena z kamene a tvrdých tahů.
Za ní slečny její. Jednu něžnou
pojme závrat. Nohy se jí třesou,
blednouc opírá se o bok skály...
Tu rek jeden – císařský má vínek
kolem čapky – chytne mužnou paží
dítě klesající, odnáší ji
k hrudi přitisknutou. Dívka jistě
ztracena už byla nad propastí – vzal jí
plachý polibek.
Tu zmizel přelud.
Kráčeje dál hádal jsem tak chvilku:
Byl to jeden z Ottů, nebo byl to
Heinrich jeden, nebo jeden Friedrich,
jenž tu dívku při závrati líbal?