MÍSTO PŘEDMLUVY.
– netečný kámen jednu vpije, je douškem motýlovi druhá, prach sedmikrásce třetí smyje a čtvrtá padne do silnice a je z ní bláto. Krasavice slaměný klobouk strhne s hlavy a dá si zrosit vrkoč tmavý, co šosák zamrače se z tuha jen deštník rozpne. Ony letí na cíl své dráhy nehledíce – a všecky jsou vlastně příležitostnými verši, poznámkami hozenými na okraj dní a toho, co dny přinesly. Po vyjití knihy „Vteřiny“ začal jsem takové verše schovávat skromně v koutech knih svých feuilletonů – ale brzy jsem viděl, že opravdu byly schovány tak, že si jich nikdo nepovším... Je pravda, takové krůpěje letí a nehledí, kam dopadnou, ale někam dopadnout přec jen musí – a jsou-li verši příležitostnými, někam dopadnout i chtějí – –
[9]

O NOVÉM ROCE.
Studený odlesk nebe leží na oknech. Jsou jak z ocele. Den šedivý je. S blízké věži lká umíráček zmrtvěle. Chraptících vran pár táhne někam nad ulicí mou... čtyři... pět... Já, zdá se, jakýs zázrak čekám... A čekám tak už třicet let... 11

BÍLÉ MOŘE.
Do výšky, šíře kolem po prostoře šedivých mlžin stojí tiché moře, je nebe skryto, zapadl v ně svět, jen co bys ruku vztah – dál nevidět. A voláš-li v ně, odpovědi není a vzdychneš-li, ten vzdech se v mlhu mění a couvej před ní, nebo žeň se v před, je všude stejně bílá měkká zeď. Bez drahé ruky jsi tu, bez přítele, tvé vztahy k žití přervány jsou cele, ba, není ani zákeřnických dyk, jichž ocel ti tak často v záda vnik. Je hlucho... Hruď tvá sice ještě dýše – však žiješ ještě? Bílým mořem tiše tě objímá snad Věčnost šedivá a naposled jsi pohřben za živa... 12

DRAMA SEHRANÉ POHLEDY.
Tramway duní... Na plošině zadní vedle mne se klátí mladý zedník, knírek rezavý má, tmavé oči, pohled zlý a upřený kams v prázdno. Z nitra vozu dívají se na něj upřeně dvě umučené oči, dívka, podavačka cihel asi, košík drží. – Na stanici jedné vystupuje, košíkem si chráníc požehnaný život před nárazem a tím zmučeným svým dívčím zrakem lítostivě zří v líc zedníkovi. Nepohnul se. Jakby neviděl jí. – Sestoupila – stojí – čeká – čeká. – Tramway letí – za nějakou chvíli ohledl se líně zedník po ní – Stojí ještě – – podvečerní mlha oblevá ji. – Obrátí se prudce, odplivl si a zas v prázdno zírá jaksi násilno a ledabyle tím svým zle schmuřeným černým zrakem. 13

CHTĚL BYCH TI ŘÍCI...
Nemysli raděj... Člověk najde stěží útěchu v něčem, když mu teskno bývá... Na dně všech věcí jenom smutek leží a v stopách štěstí hořkost přicházívá... Hleď, dobré víno zvětrá nedopito. Pij, přivři oči. Dopij, než čas utek. Lituješ čeho? Čeho má být líto, než že tak na dně všeho leží smutek?... 14

MLČENÍ ZIMY.
Les ojíněn. Z těch stromů božích má každý bílý třpytný kožich. A ticho tady. Život zmlk. Jen suchá větev praskne mrazem. Tvor živý zjevit se tu rázem – pak zlosyn je to nebo vlk. 15

– 10˚ R.
Ledové květy na oknech. A lidé mžikající a shrbení si poskakují po ulici. A člověk sní o římském žáru. Vzduch se v pruzích chví a schody Kapitolu, po nichž vystupuji, jak výheň pálí. Ve stínu museí se lidé válí a spí. Jdeš náměstím a zdá se ti být jisto, že kovový ten Markus Aurelius i s koněm svým se roztaviti musí. A k Aracoeli zahneš, vstoupáš vzhůru zžhaveným vzduchem, schody sálavými, a žebráci, již ve stínu se choulí, své oči sotva otevříti zkusí a hlednou na tebe, pak do azuru, jenž dští tu žhavou muku – však nepromluví slovy prosebnými a natož aby vztáhli ruku. 16

DO NOVÉHO JARA.
Brutální leden, únor zlomyslný převalí brzy studené své vlny – vyrazí zeleň, skřivan bude pět, a plavé jaro tu co nevidět. Musíme starou pošetilost zlomit... Žít, jakby jaro konce nemělo mít, jak za životem smrt by nestála a láska naše věčnost trvala. 17

KDYŽ LETÍ BÍLÁ OBLAKA...
Sní nebe bílým oblakem, zem chví se plna jarních tuch, a zbičován byv lijákem se žene kamsi svěží vzduch – A náhle jme tě touha tak, že tě až v duši zabolí: chtěl vskočiti bys v rychlovlak a hřmít od Romy k Napoli! 18

BŘEZEN.
Vstal vítr kdesi v zamodralých lesích a do běhu se pustil ryčného vše žena před sebou: od mračen na nebesích až k listům, zbylým z roku loňského. Radostí bouřnou duje vítězivě, má teplý hlas a svěžest horských čel, po lukách letí, po silnici, nivě a opírá se do okenních skel. Vstát budí stromy, pučet do pupenců i nové lístky vydat metlici, čas lásky tady! – hučí do milenců a skřivan je tu! – hlásá ornici. A vrabce šašky, kteří s křikem pílí o závod s vranami kams k výšinám, jak míče chytí, převrací je chvíli a potom hází jimi sem a tam. 19

VY ŽENSKÉ RUCE...
Vy ruce žen, vy ženské ruce bílé! Že líbám vás, mám důvod zajisté, vy hladily jste moje teskné chvíle, vy mladost moji vychovaly jste! A tak jsou to jen díky nelíčené za mládí mé. A úcta k síle té, jíž tíhu vlastní sudby zlořečené s tak tichým odevzdáním nesete. 20

JARNÍ.
Vzduch šumí. Paprskové žární lákají listy ze dřeva, a opojivá lenost jarní se všemi údy rozlevá. Snad leností tou drží schválně nás v bytech nebes královna, ji poslala a má být valně to obrana jen žertovná, by nás tak zimou umořené v ráz zlatým okem nezhlídla, ty líce žluté, zubožené, zrak vpadlý, holá strašidla. 21

PASTEL.
Břízo krasavice s osluněné stráně! Jel jsem jedním krajem kdysi leta páně – kdy to, jaký kraj byl, neznám říci ani – jen tu břízu vidím na té slunné stráni! 22

AŽ ZAVRU OČI...
Až zavru oči nadobro, vím, bude mé místo prázdno. Kdož mě rádi měli, povzdechnou často za mnou marným steskem a želeti mne budou vzpomínáním. I ti, jež živě trudí hloupost doby, taškářů pikle, šmejdy křivocestných, zatruchlí často; želet budou biče a dutek, jimiž jsem tak bíti uměl. Leč také ti, jimž v lebky dopadaly ty rány moje, stesknou sobě tiše při každém čerstvém darebáctví svojím, při každé podlosti a lotrovině po ranách mých si stesknou. Neboť taškářství každé mní se býti čistší a namluví si, že má právo k žití, když bito bylo. Šejdíř, když byl spráskán, jde lehčeji a s klidem ve svědomí, a je mu, jak by se byl vyzpovídal. 23

VERE NOVO.
Sana mens in corpore sano – drobný priman říká, v tlustých knihách hledá pak smysl toho Latiníka. Sana – zdravá, mens je duch, in – toť s ablativem bude – pod velkými brejlemi svítí dětské oči rudé. Corpore je od corpus, zdravý duch je v těle sano – po zádičkách jede si, kříž jej bolí dnes už, ano. V zdravém těle zdravý duch – tak té věty smysl stihl – – s odstalýma ušima vodnatelnou hlavu zdvihl. 24

VŠECKO ŘÍCI.
Ach, všecko říci!... Básníka mi ukaž, jenž řekl všecko! Jenž svou duši vysvlek, do naha vysvlek, aby vidny byly i jizvy, choroba a hanba její! Nu, maskujem se při vší upřímnosti a nežli do světa jdem, shlížíme se v zrcadle dlouho, koketní jak dáma, i úsměv nastudujem pro ulici. – – A možno jinak? Zkus se jenom svléci a vyjdi s nahou duší na náměstí! Rozšafné dámy budou padat do mdlob a cudné krasavice pohorší se a prvý strážník, který tebe zočí, komisní plášť svůj svlekne, přikryje tě a na strážnici tebe vléci bude, pak po výroku soudce v kriminále, či podle dobrozdání psychiatra v blázinci zavrou tebe, pošetilče, a plným právem – neboť říci všecko? Jak možno žádat, by se styděl každý, kdo spatří tebe, za své jízvy, vředy a hanbu duše své – za toto všecko, co chtěl bys ty tak v odiv světa nésti? Ach, říci všecko!... Pošetilé pero, jen opovaž se!... 25

MEDITACE.
Hlav milion má, slove Česká Bída. Let hezký počet srážíš už ty hlavy a svědomitě ihned na ta hrdla, by znovu nevyrostly, kladeš oheň... však běda, běda – sotva ohledneš se, už vidíš, že z těch hrdel vzrostlo přece nového něco... hlava ne, jak dříve... však stokrát horšího cos – Česká Hloupost. Ta Česká Hloupost, jaké jinde v světě viděti nelze. Hloupost naše česká, plod domoviny... Milion hlav srazíš té Bídě naší, milion hned vzroste, jejž nepotře už žádná lidská síla, neb HloupostHloupost, ta je vždycky nesmrtelná, a Česká zvláště. Herakle, jdi domů a chovu stád se věnuj, pěstuj včely, na zimu nalož okurky a zelí, neb užitečno postřehnouti záhy, že na zemi té lidský drahý život nějaký smysl přece musí míti. A Bídu, Hloupost nech, čím jsou, dál býti. 26

J. NERUDOVI.
Musil jsem myslit na Tebe v těch dnech, krev hořkla mi a bila vztekem v skráni. Pod okny táh mi národ v zástupech s praporci, hudbou, v aťžijovém řvání. A v čele šli kdedobřevlastenci, dav hejslovanil, hlučně kdedomoval, u hmoždýřů pak stáli nadšenci, o závod každý rány vypaloval. A táhli, táhli... všichni vzrušeni... žurnály bily v bubnů volských plochu... A k horskému až došli temeni, kde pro věky my vztyčili Tvou sochu. Tu sochu strhli, aniž věděli svých činů dosah, jsou tak vůbec zvyklí... Tu sochu strhli, a my, zbabělí, my viděli to a jich nezakřikli. My mlčeli jak hlasu zbaveni, a dívali se, kterak, řevem hluší, hned vztyčovali na Tvém kameni dnů svojich pýchu, proroka svých duší, stařečka, jako dítě měkkého, jenž opatrně míjel každou hranu, i v hněvu jenž dbal stylu dobrého – proroka z cukru, orla z marcipánu. Jak tančili kol něho v zástupech, jak řvali slávu chraptícími hlasy... 27 A bič se nezved, jehož svistný šleh by práskl do té buržoasní chasy! Po 21. únoru 1906.
28

NEŽ PŘIJDE CHVÍLE MÁ...
Než přijde chvíle má, pohřbil bych rád všecky, kdož blízko mi stojí. Svět jsem se naučil a život znát, jak nepřeji krvi to svojí. Chtěl bych je pochovat, než umru sám, když nelze vždy jim být štítem – bych potom klidně pad do jícnu tmám a světu byl legendou, mythem! 29

SNĚNÍ.
Červnovým sluncem, drahá, prozářiti chci to tvé žití, kdo slýchat bude o něm za sto let, ti musí závidět. A prach tvůj v hrobě sladkým toužením, když vzpomínek pár projde tiše jím, se bude chvět i za sto let... 30

S PRSTENEM.
V mdlém zlatě toho prstene se jiskří brilant jediný – nechť prsten ten ti vzpomene na žití mého hodiny. Jdou jedna z druhé do kola a kolo mdlá je, chladná tíž, jen jedna zářně plápolá – tak prsten ten v dál odnášíš. 31

BEATUS ILLE...
Mít domek, jehož okna vedou na rovinaté okolí, na luka, pole, cestu šedou, jež lemována topoly – na dvorku lípy dvě být musí a zdravá studna; velký pes, slepice, kohout, kachny, husy a holubů a vrabců směs – tak člověk sní, kdy je mu jasno, čím chtěl by být, co chtěl by mít... Bezjmenné zrnko, jež je šťastno, že slyší srdce země bít, že pokoj nervů má, klid v duši, jsa vzdálen špinavých těch vád a v záři slunce sotva tuší, co je to český literát. 32

A TAK TO DENNĚ JDE...
A tak to denně jde: jsou touhy zničené, naděje zklamané, je hořkost odříkání, hnus časem z života, vztek pomsty zlomené, posměšky Osudu a úzkost z umírání – – A je-li změna v tom – ať přijde cokoli, zklamání ve všem je, rmut na dně všeho leží. A jsou jen zámžiky, že život nebolí a trochu sluníčka zmučenou lící běží. 33

V TROSKÁCH ŘÍMSKÉHO PALATIA.
Zde dá se snít... Zde vidí se, co časy zvrátiti mohou a co Věčnost umí: v kamenech šedých ještěrčí rod hrá si a vždy zelené duby tiše šumí. A byl tu život... Závrať duši chvátí, když pomyslí jen... A ty letíšletíš, touho, v náš domov... Ano, časy všecko zvrátí – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – jen kdyby netrvalo to tak dlouho! 39

HOMO SUM ET NIL HUMANI...
A chtějí vidět ve mně bojovníka s krvavým mečem, v tuhém pancíři, jenž v sluje pohádkových draků vniká a bije je, jak slušno rytíři. A chtějí mít mě věštcem zachmuřeným, jenž bídou dnů svých v časy příští zří, hned varuje, hned hlasem povzneseným o velkých cílech moudře hovoří... I draky biji. Věštím po případě – jak přikazuje moje svědomí, a v činů svojich hezky dlouhé řadě si šarlatánství nejsem vědomý – však rád též svleknu krunýř i ty hávy a posedím rád volně s přáteli při sklence vína, zpěv kdy perlí hravý a proudí hovor živý, veselý. 40

PŘI SKLENCE VÍNA. (Apoštolům antialkoholismu.)
Je hrdinnost to, sílu ducha značí vzdorovat svůdným léčkám alkoholu – Dojista, pravda. Nikdo nepopírá. Však není hrdinností: nevzdorovat? Když s prava, leva jako strašní věštci, jak proroci starého testamentu mi hrozíte a skuhráte a díte, že neodvratná zkáza jistě stihne rod můj i ve dvacátém pokolení, nemluvě o té hrůzné sebevraždě, již pášu na sobě a na své duši – což není hrdinností: nevzdorovat? 41

CHIRURGOVY PRÁZDNINY. R. B. Máchovi.
Váš chirurg, drahý pane, není doma, váš chirurg odejel si na prázdniny v kraj mladosti své. Příliš byl už zhnusen svým řemeslem, jež nepříjemno očím a sluchu také hudbou zrovna není. A každý pacient v tom muži s nožem jen škůdce, nepřítele, vraha vidí – i mně se jinak nevedlo, můj drahý. A to a jiné všecko kolem vzato nesladí nijak naše živobytí – tož odejel jsem. V mladosti své krajích teď procházím se, setkávám se s lidmi, již jinak vyšli z mého horizontu, na hřbitov chodím k hrobům, v kterých leží proslulí reci všelijakých tradic – a chvím se jen, že vím, že chvíle přijde, kdy k řemeslu se zase vrátit musím, jsemť odborníkem, jemuž není dáno se dívat na nebe a na počasí, spat chodit s kurami a vstávat s kosy a chválit poctivost těch starých časů. Ta chvíle přijde. Ambulance moje zas bude jako vždycky otevřena a uřezávat budu jako vždycky, dle potřeby úd, hlavy – zvláště hlavy. Teď chodím tady – ale věřte, drahý, že často mi to rukou poškubuje, když slyším, výtečník že ten a onen má mozek snětivý, má v ústech vítr 42 a pravou ruku jaksi nenechavou – – chci vydržet, chci odpočinout trochu, však ďas ví, na jak dlouho dovolí mi to svědomí mé, muže odborníka. 43

ANDANTE.
Mám tě v duši jako milý pocit. Je mi po celý den volno, pěkně, práce těší mě, žít příjemno je, večer rád si lehám k odpočinku, ráno vstávám s chutí k denním snahám – mám tě v duši jako milý pocit. Vzpomínám-li, myslím na tě krásně, nemyslím-li, cítím, že mám v nitru cosi neskonale příjemného a pak řeknu hlasitě tvé jmeno. Mám tě v duši jako milý pocit. Jako hoch, jenž poprv dostal v žití pěkné hodinky... A má je v kapse, cítí tikati je, hovořiti, v duši svátečno má, že by s každým rozdělit chtěl roky žití svého, každou chvíli tahá skvost svůj z kapsy, prohlíží jej – ač mu celkem jedno, kolik hodin blaženého žití uplynulo právě do Věčnosti – mám tě v duši jako milý pocit. 44

ZE ZAPOMENUTÉHO SNU.
A noc to byla v neděli, když jsme tak spolu seděli na lesklém srpu měsíce. Nohama líně klátíce jsme dívali se po hvězdách a mléčné dráhy třpytný prach jsme sypali na svět náš ten, kde plála světla luceren srovnaná podél chodníků jak hlavy žlutých špendlíků. A bylo milo. Vonný chlad k nám stoupal z parků, luk i lad a hvězdy tiše šuměly. My byli čilí, veselí, tys začla pět své písničky a v mžiku všechny hvězdičky k nám připluly a slouchaly a zbožně šumně dýchaly. Na zemi dole chvílí tou svou chůzí kráčel rozvážnou tvůj otec tichou ulicí – snad ze schůze, kde stranníci o politice mluvili. Jde, vzhůru vzhledne po chvíli a stane, protře oči v ráz a ostřej k nám se dívá zas, pak rukou vzhůru pohodí a rozmrzele jaksi dí: – Já věděl od prvního dne, že tak to nějak dopadne, 45 jeť pošetilcem básník vždy, teď vyved mi ji nad hvězdy – a ona sklouzne, zlomí vaz! Hej, pojď už domů! Slyšelas? – My slyšeli a smáli se a jen víc k sobě tiskli se, a mráček kolem plující já zachyt pěkně pravicí a zabalil nás oba jím. Pak po paprsku měsíčním jsme sklouzli dolů k oknům tvým. Já v lůžko tebe položil, já Sny ti svolal, záři sil, již při letu jsem nachytal, pak po paprsku jsem se vzpjal a pod tvé římsy okrajem já vise na něm čekal jsem. Ot přišel: v lůžku pěkně tys, sladkého snění v líci rys, dům kliden, všecko ve spánku. I mysle na tu hádanku řek o nemožném podniku: – Já křivdil tomu básníku! – A básník tvůj se smějící sklouz nyní tiše v ulici a – slyšela-lis? – on tam stál a Mia dolce notoval... 46

VODIČKO BYSTRÁ.
Vodičko bystrá, vodo nevrátivá, má milá v tobě modré oči mývá, má milá v tobě černé vlasy smáčí, po kamenech tvých bílou nožkou kráčí. Bývalo, bylo – a už dávno není... Jen ty si stále skáčeš přes kamení, vesele šumíš, že tu není zvratu a že je všecko, všecko bez návratu. 47

KONEC POHÁDKY.
„– a já též na té svatbě byl a jedl s nimi, víno pil.“ Čas plynul. Rytíř zvolna stár i jeho lásky hasl žár, a princezna tak zpomála mu jaksi tučnět začala. A děti přišly, lásky plod, pět, šest – a málo otci vhod byl za dne jejich výskot, křik i za noci, když výtržník se do ticha tak rozplakal. Čas plynul, plynul, plynul dál. Vlas bujný proříd, vous mu zšed a reumatismus v kostech ved své rejdy v vlhkém počase. A princezna už stala se jakýmsi monstrem k nevíře, jež stále roste do šíře a tučnou má a žlutou líc, pár vousů, plod to bradavic – tak zírá tupě za syny, již odcházejí z otčiny oděni v pancíř železný v dál, dobýt krásné princezny. I rytíř stoje u okna zří za nimi, jej trápí dna, má v líci unavený klid a ze strachu, by nenastyd, otevřít okna nedával a synům šátkem nemával. 48 A tak jsem je zas navštívil. Já nejed u nich aniž pil, neb ničeho mi nedali, ba, k dveřím jaksi zírali – já svatby jejich vzpomínal, z nich žádný neodpovídal – já poroučel se za krátko a myslil si, ó pohádko, že člověk nikdy nemá chtít se k tobě zase navrátit... 49

PÍSEŇ ZBLOUDILÝCH PTÁKŮ.
Jistě všecko zas tak přijde: Budem zlořečit té chvíli, v níž jsme, ptáci zabloudilí, setkali se jedenkrát: kdyby však tak někdo z hlubin našich duší chtěl ji vzíti, viď, že dáme raděj žití, ty je dáš i já dám rád. Svými pouty budem trhat, ale nebude v nás síly, abychom je odhodili, nebude už vůle snad, z jedné hořce sladké číše společně dál budem píti svoje peklo, nebe, žití – žehnat jí i proklínat! 50

DO PAMÁTNÍKU.
Budeš mít sil dost, až se na Tvé jmeno soud vrhne pokrytců a domovníků? Až bude k pranýři pak povlečeno od přísných tet při kávě, při rohlíku? Já viděl jednou jednu ženu smavou souzenu takto. Škubla tenkým rtem a řekla ostře, pohodivši hlavou: Mám ráda jej, on mým jest Osudem! 51

S NOVOU KNIHOU.
Je odpoledne. Došels nahoru a kolem hory. Všude v obzoru hor řetězy. A hory vstávají zas za nimi a k tobě zírají. Nuž, chutě dál! A jak tu stojí kol, s vrcholu jedné hned zas na vrchol, a potom k těm, jež v modrém obryse na tebe v dálce čekat zdají se... A kolik slézt jich Osud dopřeje? Vystoupím ještě? Odpoledne je... Co nevidět, snad tma tu bude v ráz a k spánku bez procitnutí pak čas. A kraj ten celý se mnou zapadne a ticho zbude po něm záhadné, a nikdo nepoví, co za hory já ještě zřel a jaké obzory... 52

KRITIKA ČTENÁŘOVA.
Já četl básně... Lesklé bubliny, jež hošík v modro pouští s radostí... Oh, plytké, hluché děti vteřiny – – a pro vás ždají úděl Věčnosti! Na skalním kopci rudá slzička, květ drobný pod modrými nebesy má ceny víc... Ví, že je maličká a bez nároků klidně kvete si... 53

DODATEK K TESTAMENTU. „Pojď, přečti mi nějakou báseň...“ Longfellow.
Přátelé, co odkáži vám, povím přesným testamentem – tento kodicil vám jeví moje přání poslední: Až mě hlínou zasypete, čtěte hlasně na mém hrobě aspoň po dvou, po třech básních z těchto drahých lyriků: Wojkowicz, Theer, Otto Fischer, Zeyer také nemůž zklamat, pak pan farář z Prostějova, čacký Dante-Lutinov. Item Sova – ač on raděj Horace prý než mě čítal – dobrá, nasypme mu takto na leb uhlí řeřavé! V posled ty, kdož „obrodili sestárlou nám poesii,“ u nichž za živa jsem nikdy za verš prvý nedošel – Čas je plný nejistoty, zvláště když je člověk v hrobě... Může ožít tam a dýchat, všemi smysly vládnouti – 54 Co pak počít ve tmě truhly? Kterak života se zbýti, jenž se vrátí nečekaně, sotva že byl odešel? Dát si propíchnouti srdce? Tak si přává ten a onen... Mně – až hrob můj zasypete – čtěte jen ty lyriky! 55

MELODIE.
Jenž vám je něčím, jemuž vy jste vším – – jak se ten vítr dneska venku vzteká! – Jenž vám je něčím – Po skle okenním jak celý proud těch něčích slzí stéká! Jež jste mu vším – – Je žitím psota ta? Jak pere orkán tamhle v listy sváté! Což nezemřem? – Proč světla rozžatá v těch jeho očích tedy shasínáte?! 56

DEDIKAČNÍ.
Mám vám připsat opravdu tu knížku? Lidé budou ihned hledat vztahy mezi autorem a vaším zrakem, budou usmívat se potměšile a pak domovnickým zorným úhlem budou soudit, budou kritisovat – mám vám připsat opravdu tu knížku? Připíši ji, drahá. Přejdou časy, z nás i z našich soudců bude popel, Budoucnost pak půjde jistě s úctou po společných kroků našich sledech, s jmenem mým i vaše čestně spojí – připíši vám, drahá, knížku tuto. 57

NOČNÍ OČISTEC.
Když tak kapky po noc celou v okapu plech bubnují, když ti duší rozmrzelou upomínky harcují – vysmívavě práskají tě drzé, zpupně civící, až se nažene ti lítě k hlavě krev i do lící – a když nemůžeš se zmoci i na oddech poctivý – ach, to jsou ty pěkné noci, v kterých vlas ti šediví! Tiché noci... Nikde dechu... Tys tak sám... Tak zmučen... sláb... Jen ty kapky v plochu plechu: Tranky – tranky – klap – trank – klap... 58

AKVAREL.
Ze sadu jabloně a višně se přes zeď kloní do cesty, po dvoře páv si chodí pyšně a běží kohout peřestý. Dům dřevěnou má lomenici a v oknech rudé květiny, a z jednoho zří na silnici hlavička svěží dívčiny. Dvě modré oči, plavé vlasy, rty plné, tváře růžové – ach, venku pusto, pole, klasy, a oči ty jsou hladové... 59

KADEŘ.
A že ten pramen vlasů jejích, ví-li, jak skvosty střežím vzácné, drahocenné? Ach, zda ta hlava, na které kdys byly, se na mě vůbec ještě rozpomene? A naposled to všechno lhostejno je... Co už mi odnes život v dravém toku! Jen tobě divím se, ty srdce moje: Jak by ti bylo stále dvacet roků!... 60

STUDENTSKÉ LÁSKY.
Kol desáté tak zřely do ulice, když zušlechtil je matek vkus a hřeben – vlas plavý vyčesán jak slunečnice, vlas tmavý uhlazen jak matný eben. V tu chvíli my se dole procházeli nožkami sekajíce v chodníky, kouřili mužně, do oken k nim zřeli a malebně jsme vláli svrchníky. 61

ROMANCE.
A tak ji zřím: jak jezera dvě oči, zrak ponoř v ně a – srdce utopíš, modravý nádech hrá jí po vrkoči, a k večeru ji pobolívá kříž... A smutno je, že víme všecko předem, jak časy přejdou, roky přeletí, jak živé vody potáhnou se ledem, jak bude jednou v naší paměti... Stařenka paměť... Mate se a mate... Vždy něco hledá kdesi v zášeru: Kdo že to měl ty oči jezernaté?... Koho to bolíval kříž k večeru?... 62

ČESKÉMU HOLUBU.
Holube, filistře pitomý, neměl jsem, nemám tě rád – vyletíš, pravda, si nad domy, k letu však musí tě hnát. A ten tvůj holubník špinavý a ten tvůj horizont v něm a ten tvůj osud tak bez slávy a ty tak kliden vždy v něm – Znáš jen své vrtění, flirtění – máš jen svůj zálet sem tam – holube, pitomé stvoření, bil bych tě, vztek na tě mám! Chtěl bych tě, stvoření protivné, v jestřába vycepovat, vůbec bych v té drahé vlasti své chtěl mít jen jestřáby rád! 63

BENEŠ KNÜPFER. (Vrhl se do moře v noci 21. listopadu 1910 mezi Rjekou a Ankonou.)
Na moři... Člověk bez domova... Zem, kde co dítě kdysi rost, má pro něj vyvětralá slova a urážlivou lhostejnost. V ní pochoval teď tužby plané i naděje své bláhové... A sám je zas... A vítr vane z tmy teskné listopadové. A pluje kams... Zem, nebe, moře v nic příšerné mu splynuly... Chce dočkati se ještě zoře? Dnů příštích? Člověk minulý?! I vrh se tam, zkad sny své zlaté za slunce záře kdysi tkal, do vod, v něž zíral tolikráte, v ty vlny, jež tak miloval... 64

VERŠE O LÁSCE.
A sobectvím zvou lásku... zbožňujeme jen zas svůj obraz – jazykové zlí – když nejkrásněji koho milujeme, jak se nám z duše jeho zrcadlí. A pokrytstvím zvou lásku... v každé nové že zaplaneme starým roznětem pro onu bytost z doby předbřeznové, jež byla první lásky předmětem. – Já nevím, drahá, měl-li rád jsem koho. Co bylo, hřbitov jest, kam nechodím. Když zřím ti v oči – sebe, světa toho a všeho zapomenu. Tolik vím. A nic víc. Ano. Byl jsem žitím vlečen snad víc než jiní. Trudno vzpomínat. Vím ještě, že jsem Osudu teď vděčen, že jsi, jak jsi a že mám tebe rád. 65

ROZMLUVA.
V hospodě plno. V okna bije noc deštěm. Hučí melodie talířů, sklenic, vidliček. A touhou po publiku veden k jednomu hostu básník jeden si sed a tohleto mu řek: – Chtěl bych zaklepati na tu vaši duši, aby moje verše nevyzněly v hluši. – Host podíval se na něj hezky a smál se. Byl to člověk český. – Nu, přečtěte jen. Sper to kat! Co má za obsah práce tato? – – O české knize balada to. – – Nu, čtěte, budu poslouchat! – Básník: Leží na tvém rodě věru požehnání – písek moře nemá tolik zrnek ani – Český člověk: Když poslechnem si tuto větu, vidíme, že je bez podmětu – oh povrchnost to básníka! O české knize chcete pěti a jaksi pěkně pověděti, že je jich řada veliká! 66 Básník: A ty neseš v sobě více, než kdo tuší: neseš lidu svého nesmrtelnou duši – Český člověk: Tu sloku nechci rozbírati. Však nutno opatrně bráti výroky psané v extasi, neb nejen podmět ve slov proudu, i pravda, jasnost, správnost soudu básníku často uchází. Básník: Občan náš i měšťan blahosklonně svědčí, žes mu zachovala národnost i s řečí – Český člověk: Hle, zde jest jednou bílá vrána tak řídká u nás, nevídána! Neb poetové potrhlí, jak pero chopí, mní, že musí roztrhat slušné lidi v kusy vztek nesprávný jich, rozmar zlý. Básník: Národní pak řečník chvalnou čině zmínku, na zdraví ti slavně prázdní plnou sklínku – Český člověk: Má jít ta špička do banketů? Vždyť přípitky ty plné vzletu věc dobrá jsou a účelná – ty verše vaše, jak mně zdá se, 67 jsou tedy staré jehly zase, zde tendence už zřetelna! Básník: Ale zlatem není, co se pěkně třpytí, ze slávy a chvály není živobytí – Český člověk: Též vzduch prý trochu špatně živí, moh dodat básník přecitlivý. Já moh bych ještě ostatně leckterou takou pravdu věčnou vám dodat v řadu nekonečnou – cha, cha, cha – znám jich vydatně. Básník: Potká-li ji rodák, hezky se jí vyhne; potká-li ji cizák, kámen na ni zdvihne – Český člověk: Počkejte! Lží je věta jedna! Na půdě mé knih plná bedna, já podědil je po strýci. Ta druhá věta – pravda. Dneska je v malé úctě kniha česká za vlasti naší hranicí. Básník: Bědná česká služka! Má jen holé žití – jak by mohla ještě otce vyživiti?! – Český člověk: Tak vida, vida! Ejhle nyní vyznání jasné básník činí: 68 též on chce z knihy prospěch mít! Snad na náměstí dům mít čistý jak člověk pořádný, jenž místy se musí dřít a přičinit! Básník: V péči našich lidí leží knížka čelná, již svým včelkám dává Česká spořitelna – Český člověk: I u sta hromů! Ted už dosti! Už po krk mám té mizernosti od lecjakého trhana! Jsem slušný člověk, znám svou cenu a na poctivém mojím jmenu neleží žádná pohana. A dobrý Čech jsem. V pokladnici vždy dám svůj halíř na „Matici“ – jen lump dá více nežli má! I ke všem ďasům! Natahovat já nedám se! A předpisovat mi nesmí každý ničema! Jaká to drzost beze sporu! Jen zasedneš s ním ku hovoru, už jeho šašky pocítíš – jdi mezi své si, špatný čerte, a dál se mezi sebou perte a svoje „Zaslána“ si piš! Ten český člověk! Má to muka! Kam otočí se, ňáká ruka už trhá jím a strká, rve 69 a slovem, písmem v něj si buší a křičí, volá, pláče v uši a bubnuje a výská, řve. A všude starost k jeho blahu a denně metou v jeho dráhu tištěných hadrů celý stoh – a při tom rvou se v konkurenci a řežou tito velnadšenci. A člověk by se zbláznit moh! A v posled vždycky perla vyjde: – Dej peníze nám, český lide! – Tak nebo tak, jen groše sem! Člověka div to neohluší – já kapsy zapjal, zacpal uši a teď vás všecky čert už vem! 70

PŘÁTELŮM.
Já nereptal... Když stavěl jsem svůj chrám, já nikdy neměl v práci pomocníků, sám kvádry tahal, tesal každý trám a sám si dělal práci trakařníků. Já neštítil se námah metaře a sám si zamet zaprášenou cestu, co jiní potom po ní v kočáře lehounce jeli na zábavy k městu. I stalo se, že přišli mladíci pěstěných nehtů, v spodcích vyžehlených, a vážný výraz vzali na líci a vyčetli mi v řečech povznešených, že tahám kvádry, tesám trámy sám, s trakařem jezdím, ba že cestu metu – rovnali cvikry, zřeli k výšinám a pulerovali svou každou větu. A tu jsem někdy jedno chyt z těch dřev a v ráži prásk tak do čeládky této – mí drazí, člověk nemá rybí krev – a tyhle cvikry – – inu, chápete to. 71

ŽENY.
A upíry a tygry já zřel ve vás kdysi... A chrámy posvátné a hrady nedobytné... Ach bědné pěničky, jež sotva poskočí si v té kleci svojí doživotní třpytné! Teď zřím-li v oči vám, už pohled ten mě bolí a ruku dáte-li, já touhu mám ji hladit, a šašky tropit vám a vtipu karamboly, jen abych k úsměvu moh ty rty vaše zladit! 72

BALADA.
Čas přišel, kdy se v zadumání sedí. A oko mdlé a vrásek plná líc do dávné svojí minulosti hledí, po teplých chvilkách teskně pátrajíc – teď rozuměla, proč ji kdysi lámal, ji pyšnou, která vzdoru neznala: Já rád vás nemám... já vás jenom klamal... jdu... znudila jste mě už bezmála... 73

V GRINZINGU.
Daleko široko je slunce po okolí. A vidím po letech zas kvésti kaštany... Jdu denně alejí a zvlněnými poli a s výšin modravých zas slyším skřivany... Tak lehko dýchá se... A žít je jaksi milo... Verš zacituješ si – snad svědka šťastných chvil – vzpomínáš smířeně už na všecko, co bylo, a rád bys srovnal vše, co Tvůrce pokazil... 74

RUKA.
Přeli jsme se. Zprvu položertem, potom tvrdohlavě do opravdy; ostrá slova padla, zlobný pohled. A když jsme se večer rozcházeli, podalas mi obřadně jen ruku – ale já jsem cítil, jak je vřelá, kterak pálí skrze rukavičku. Chladný vítr bil do holých stromů, šel jsem domů, myslil na tu hádku, horký dotek ruky tvé mě pálil. Usnul jsem až dávno po půlnoci. V snu jsem cítil, jak se na mě klade vřelá, ohromná a těžká ruka. Přikryla mě, ležela tak tvrdě, pálila mě nevýslovným žárem. A v tom snu mi hořce líto bylo, že jsem řek ti zlobně to a ono – Dítě zlaté, když jsem potom procit, slavně přísahal jsem při tvých očích, že ti pohladím tu tvoji ruku, že ji odprosím a pevně slíbím, že ji vícekrát už nerozpálím – klidně spát chci, sny mít netížící a už docela ne o té ruce. 75

PRO DOMO.
Když nade mnou se horšíte a hůl i časem zlomíte nad některou z těch knížek mých – mám pro vás shovívavý smích. Vím, že by všichni žasli jste a divili se zajisté, oč sám znám slabiny své líp a kolik bych vám řek svých chyb. Však pak byste se za chvíli snad ještě více divili, když vyčet bych své přednosti, jichž nezříte v své sleposti. Jsem jak to drahé Labe mé: je místy bosko přejdeme, a místy vstoupneš – letíš níž a nestačíš a nestačíš! 76

HERAKLES.
Chlév Augiášův čistím, moje drahá, však nezhynu v něm. Není sudbou mojí se zalknout v špíně. Vykonám svou práci a umyji se v čistých proudech řeky a potom – ano, jak to bylo potom? To netvor jakýs, centaur jeden lstivý, dá roucho černou krví otrávené – ne, nemíním to. Leda, že bys měla ty stín v své duši – – Ale vím, že v posled má hranice stát bude v tváři nebes, že tělo moje ztráví čistý plamen, že v čem jsem žil, tím jistě nezahynu. 77

JEDNOMU JÁ-LYRIKOVI.
A máš-li rány čerstvé, mokvající, pak nevycházej s nimi na ulici, neb rýpat ti v nich a je soudit budou jen tetky klepavé a domestici. A odžeň psy, když by je lízat chtěli! Je starou lží tak zvaný soucit vřelý – ty bestie jen proto lížou rány, by trochu krve na jazyku měly! 78

LÍSTEK Z DENÍKU.
Ne, nestárnem – však leccos se už nechce... Taškáři to i ono odkoukali a provádí to řemeslně lehce, kde já psal krví. Ba i jmen mi dali. Být žalmistou či věštit nové jitro či rýti v kámen slova Desatera? Svým vlastním žárem spráhne jen tvé nitro a po vlastech to chodí jako včera. Ne, nestárnem – jen zmoudřeli jsme jaksi: Žijeme tiše, nejdem do zápasů, taškáře časem chytnem v jeho praksi a píšem glosy v okraj plochých časů. 79

TĚŽCE SE CHODÍ CITU V ŠATĚ SLOV.
A nediv se: vždyť řeč je vůbec chudá, že nemá slov, z nichž sestavil bych větu, když duši se tak v překypění udá, jak ráda má tě, tobě říct i světu. Snad doved bych to, být tak pianistou, hrát na klavíru... Řeč však nedostačí. Když notuji si valčík v chvíli jistou, vím, co v něm výská a co je v něm k pláči. 80

EPISODKA.
Já nesoudil tě... Tančili jsme chvíli na plesu maškarním. A tvoji líc škraboška kryla. Zjařeni jsme byli. Řeč pádila nám divě skotačíc. Pak k stolu sedli jsme a sňali masky. A rozhovor hned střízlivým se stal – drahota... zlý čas... ztřeštilosti lásky... Já nesoudil tě... Já jen odsed dál. 81

KDYŽ NEJHLOUB CÍTÍM...
Když nejhloub cítím, kterak mám tě rád, tu nejbolestněj líto bývá mi tě... Čas jednou přijde k tobě požádat o zpropitné, jež patří mu, mé dítě. Za vše, co přines: zapomenutí, tmu v očích, chvilky bojácného blaha, své zpropitné si drsně vynutí – je mi tě líto... líto mi tě, drahá... 82

PODZIMNÍ MELODIE.
V toužení marném, teskném vzpomínání dny moje plynou... Stačilo by mi přejeti rukou po tvé bílé skráni, tvé prsty zlíbat rety chvějnými... A kdybys byla napsala, že tetka zas už klepala, či že ti kašle Anuška a rýmu má tvůj baťuška, či že máš v kuchyni zas klid, však byt že nelze vytopit, že draho jest, žes ospalá – jen slůvko vůbec napsala! Nároky moje, jak jste seskromněly! Hladová krvi, jak jsi tichoučká! Ach, říjnový den rozjasní se celý, když chladné slunce svitne zlehoučka! 83

PĚŠINA.
Zarůstá travičkou ta naše pěšina, zarůstá docela – a jakby, pověz mi, ty moje jediná, a jakby neměla? Tvá moudrost rozšafná, tvá vzorná výchova jít po ní brání ti – mně nedá hrdost má, ta hrdost bez slova, už na ni vstoupiti. Ty v pravo, v levo já, má lásko jediná, jdem bílou silnicí – zarostla travičkou ta naše pěšina, zarostla metlicí. 84

RYTÍŘ SE VRÁTIL Z PALESTYNY...
Tak vysekal jsem zas tě, srdce moje! Však podívej se, co to stálo krve a podívej se na ty černé rány, ty nezhojí se hned tak... Jen neodvažuj se mi příště nikam. Ty věříš trochu pošetile v sebe a pošetilej rázem ještě v jiné, můj blázínku, už čas je, zmoudřet... Vždyť v těžké chvíli nikde nikdy nikdo ti nezbude a samo budeš státi, jak samo žilos, jak i samo umřeš – já vysekal tě, měj se na pozoru pro příští časy... 85

ONA A ON. (Komedie o třech jednáních.) I.
Ona: Jak miluji tě! Zpupný jsi a hrdý, kol ducha svého nosíš pancíř tvrdý a nehybné a kamenné máš líce – ó buď jen můj a nechci v žití více! On: Jsi jako lilije v své cudné pýše, jak konvalinka duše tvoje dýše, chci u tvých nohou klečet celé žití a nebeskou tvou něhu velebiti! II.
Ona: Ó můj jsi, můj! Však nebuď zpupný, hrdý, už jednou svlekni s duše pancíř tvrdý, úsměvem zjasni kamenné své líce, buď měkký, dobrý – vždyť já nechci více! On: Dej liliji mi v cudné její pýše, dej vůni, kterou duše tvoje dýše, dej největší ten klenot mému žití – a nechci nic, než tebe velebiti! III.
Ona: Kde je ten muž, jak snila jsem, ten hrdý, jenž na duchu svém nosil pancíř tvrdý? Jen maskou byly kamenné ty líce – vždyť dítě to, jen dítě a nic více... 86 On: Kde je ta lilije v své cudné pýše? Ta konvalinka, která luzně dýše? Je vyvanuto celé její žití – já zklamal se a smím ji odhoditi. Ironický epilog.
A ona hledá v mužích dál hrdou harmonii, by zladila ji měkce – a dál šla oklamaná. By otrhal jí listy, on zírá po liliji a opustil ji potom, že je tak otrhaná. 87

ZKOUŠKA.
Dnes zdálo se mi: nebožtík Lev, papež, mě zkoušet přišel z vědy náboženské. Byl hubený, měl baziliščí oči a ruce suché jako supí drápy, měl v prstech šňupec, jímž nos sytil tenký a prsní plochu sutany své bílé – tak, jak to bylo všechno v skutečnosti. A zkoušel tedy. Dal mi provést důkaz jsoucnosti boží – já ten důkaz proved. A na to, že je Kristus synem božím a při tom bohem, tedy vlastním otcem – což dokázal jsem nezvratně a pevně. Konečně ptal se, znám-li dovoditi, že samospasitelná církev římská je přímo Kristem Pánem založena, a papež, viditelná hlava její, že neomylný ve věcech je víry – ten důkaz též se povedl mi skvěle. A na to díval se mi Leo v oči a řekl nosem: Byl jste v podezření, že nejste zrovna oddán svaté církvi – nu, planá pomluva, jak dokázaly profundní vaše právě vědomosti. I píše eminenc mi do notesu a při tom kmit mu lehce pohrdlivý úsměšek kolem rtů i v malých očích – já porozuměl a měl tajnou radost, že odbyto to, že mít budu pokoj zas na několik pohanských svých týdnů. 88

LAUDATOR TEMPORIS ACTI.
Stesk si starý krokodil sboru mladých krokodilů: Protiven je ten náš Nil, trudno žít v tom našem Nilu! Klid tvůj už je ve psí dán, jaká hrozná sekatura: parník jede, Angličan chce tě vidět in natura! Zde jsem, panstvo, prosím, rač! Pobavit chci pána, dámu – prosím: Krokodilí pláč? Běžet? Plavat? Rozvřít tlamu? Kde pak chvilka zbyla by aspoň k diner v tomto shonu – jinak vládli Arabi, jiný byl čas Faraonů! Jinak se ten život žil, ticho vládlo naším Nilem – raděj velbloudem bych byl, než teď nilským krokodilem! 89

DESDEMONA.
Mám zaškrtit tě? Mám tě nechat žít? Ty duše mojí Desdemono bledá... Já vím, že měl bych hrobový pak klid – však když ta ruka tvá se ke mně zvedá! Na lůžku sedíš, rozpuštěn už vlas, večerní píseň tvá už dozpívána, tvé oči hledí na mě z dlouhých řas a tak jsi milá, tichá, odevzdána. Mám zaškrtit tě? Mám tě nechat žít? Ach, kdyby vůbec něco možno bylo! Vím, že žít nesmíš – ale mřít? Ty mřít? A jak by mně se potom vůbec žilo?... 90

VEČER.
A miluješ-li, nehleď do plynoucích vod, sic se ti rozteskní duše – za vlnou vlna jde, všecky jak o závod divoce, necitně, hluše. Pryč pádí v šero kams a v nenávratnou dál, tak chladně, přísně a rmutně – má drahá, včera jsem tak u Dunaje stál a bylo k smrti mi smutně. 91

NOVELETA.
Ti dva si málo rozuměli v celku... On šel k ní na šampaňskou orgii a ona dala na stůl kysibelku s rozšafné dámy něžnou gracií. I šel on od ní na tisíc mil v dálku, čemuž se ona teskně divila – bůh zachovej tu vaši minerálku a gracii tu vaši, spanilá! 92

AN PETER ALTENBERG. (Märchen des Lebens st. 165.)
Ty obdivuješ ještě „Magdalenu“? Mou „Magdalenu“? Nediv se mi pranic, že poslouchám tě s lehkým usmíváním, neb zvyk jsem jiným soudům, jiným řečem. U nás jsou totiž trochu jiné mravy a písně našich lidí jiné písně. A já jsem autor, jemuž Osud dává los podivného tragického štěstí: já zabíjím svou každou novou knihou předešlé práce. Tak i „Magdalenu“. Čiperná mládež naše potom stoupá se svými soudy se mnou po mých stupních, dívá se dolů, zhrdá tím, co bylo – než nemysli, že za to laurem věnčí mé čerstvé činy. Ne, to není modou. – Však také ti to všecko nepovídám, bych ulehčil snad rozteskněné duši – mně lhostejny jsou napsané mé knihy, jak asi lhostejny jsou listy stromu, když na podzim je na zem klesat nechá. Jen vysvětluji, abys důvod věděl, proč musím se ti zlehka usmívati, když horuješ mi o té „Magdaleně“, o „Magdaleně“ mojí ještě dneska... 93

MOMENTY.
Chvílemi v nitru cos zavýskne a je tam vzrušení, sláva – duše se vzpruží a k rozletu vesele křídly si mává – – Je to snad veliká zpomínka? Či naděj, která ji vzruší? Ne, jen sen nějaký beze slov jak hudba prochvěl tou hluší... 94

SPLYNUTÍ DUŠÍ.
A to je láska? Nakloníš hlavu, když soumrak je tichý, celého žití vypovíš hříchy, ukážeš místa, v duši jež bolí, ukážeš rány, jež zajizvil Čas, ukážeš ty i, jež mokvají dosud, jak ti je zadali lidé i Osud – žils bědně samoten, jak ten strom v poli, doufáš teď, myslíš si: Půjde to snáz... Půjde to, příteli!... Zpověď jsi složil, jako bys část svého břemene vložil do rukou druhého... V slabinách svojich ucítíš špendlíčky... o dávných bojích druh milý začne ti posměšnou řeč, pro starý hřích tě v soud povleče chvatem, kde bude soudcem tvým a hned též katem, ví nyní předobře, co tě kde zraní, kdy slůvko dýka je a kdy je meč – a to je celkem tak milování, a to je láska. – 95

VESNICÍ.
Náš kočár letí. Všude tma. Za vzdálenýma humnama psi vyjí. V kolej silnice se lije z jedné jizbice pruh světla. Jedem blíž a blíž, už také rámus uslyšíš, hlas hrubý řve tam: – Mordije! – A ženský: – On mě zabije! – Mordije! – Dost už, pro pět ran! – – Set sakra! – Pomoz Kristus Pán! – A z oken kolem ku předu se chýlí hlavy sousedů. Nu, jenom mžik – a před náma už zas je tichá, němá tma, už zapad i ten křik a jek, jen rozlehlý je slyšet štěk, i ten se ztrácí. Do šíra jen němá tma se rozvírá. 96

PŘÍTELI G. ŠTORCHOVI.
Nic nevadí – Vy soudil jste jak druzí. Mou dílnu zřel jste zahalenu prachem a kámen roztříštěný lítal kolem a k tomu všemu viděl jste, jak často já, umazán, a hrůza! – bez kabátu s kolečkem vyjížděl jsem na silnici a štěrkoval ji – – – jaký div, že vzdychl jste nad básnickou mojí minulostí a litoval, že já – ne bez nadání – tak padl, že už štěrkařem jsem nyní cest národních – – nu, soudili tak mnozí, ten vzdych, ten zatratil mě povzneseně. Však kdybyste si býval všiml, pane, i toho štěrku, poznat byste musil, že odštěpky to mramoru a žuly, a že se tedy v dílně dít cos musí – – však dosti o tom – – dnes mě potěšilo to vaše milé rozjařené slovo, že nezmate vás příště prach z mé dílny a kolečko a štěrk, já bez kabátu, že máte víru ve mě... Dosti. Stačí. 97

V TAKOVÉ NOCI BEZ SPANÍ.
V takové noci bez spaní, v takové bezedné hluši, co se tak provalí zpomínek a projde obrazů duší! Psí jednu hlavu jsem viděl dnes, dvé očí s přítulným leskem, a ty se na mne dívaly s člověčím takořka steskem. Můj Rychlík, kamarád dětských let, můj strážce, můj soudruh v hraní, mudrc, nes klidně mé rozmary jak rány mých malých dlaní. Můj Rychlík!... V posled se rozstonal, zalezal, bylo mu smutno. A někdo potom rozhodl: Psa bude zastřelit nutno. A já v té dětské své krutosti těšil se divadlu tomu, stál jsem tam, ani jsem nedýchal, tam za zdí našeho domu. Kdosi mu střelil tam do lebky, Rychlík pad, jak by si lehal, krk natáh, trochu se převalil a zadní nožičkou šlehal. Mě hledal očima – já tam stál, věc byla pěkná a nová. 98 V smrtelné křeči se točila po mně jen ta hlava psova... Dnes v noci, v té noci bez spaní, v té černé, bezedné hluši, cítil jsem pohled těch očí psích dlouho a bolestně v duši... Den se mi plíží tak mrzutě, tak nějak hořké je žití. Protiven svět je mi, já sám sobě, i slunce, jež vesele svítí... 99

DO PÍSNĚ SE TO KRÁTCE DÁ...
Rok k roku člověk stále hlouběj cítí ty podzimky... Mhy lebkou se ti plazí, krvavé listy strom ti v duši hází.hází, dny slepé šlapou těžce po tvém žití rok k roku hlouběj. Sny v těch šerých chvílích jsou bolestné jak mroucí lásky snění... A sní se – o sluníčku... drozdů pění... o vonných lukách... modrých o motýlích... 100

SENTIMENTÁLNÍ PÍSEŇ.
Chudobko, zkvetlá o podzimi, zrosená krve krůpějí, máš ještě víru v modré nebe a v teplé slunce naději? Nemoudrý kvítku! Z kalných mračen jen metelice zavějí – v té černé zemi je tak klidno, proč nezůstals tam raději?! 101

NA MRTVÉM BODU čili o stagnaci v Čechách.
Ku předu nelze, nemožno se vrátit. V hnijících vodách trčí stará loď. Je možno vůbec ještě něco ztratit? Tamhle ten balast přes palubu shoď! Cit pro čest byl to... Ničeho tu více? Žár praží. Boky lodi spukřely. Lotr si s lotrem poplivali líce a přátelské si dali pocely. Že trapno myslit, odstraněn je zticha už mozek z lebek. A kdo myslí přec, výsměškem pustým stíhají jej břicha a na pranýř je vstaven bláhovec. Neb břicho s měšcem se teď bohem stalo. Už všecko jedno. Nějak bude dál. V hodinách naposled to zahrkalo – i ať si dojdou, čert aby je vzal! A že ten koráb stojí, dobře věru. Lehce se tráví v klidu noci, dne. I možno také zlovit karieru v stojatých vodách mysli odvážné. A dobře též, že nelze už co ztratit, co možno bylo, že se ztratilo, že nelze k předu, že se nelze vrátit, neb někam plout je vůbec nemilo. 102 Klid nade všecko. Hnije pláň ta vodní, je pravda, páchne to tu zbytečně. Však něco za něco. A v tom jsme shodni, že se i tomu zvykne konečně. 103

DEN ZA DNEM.
Den každý z rána přihrne se, má v očích usmívavý třpyt, a člověk myslí: Něco nese, čím chce mě mile překvapit – K večeru v tmu se odpližuje, jak zloděj, jenž chce přijít dál, a člověk vzdychna konstatuje: Nic nepřines. Spíš něco vzal. 104

PODZIMNÍ NEDĚLE.
Větrno. Vločky poletají. A těžce visí oblaka. V pokoji vedle děti hrají čtyřručně svěže Dvořáka. Mé děti... Krev má... Jak se stalo, že květy už jsou z poupat těch? Pár těch let nějak odcválalo, že ani jsem jich nepostřeh. Vždyť, pravda, čte má starší dcera teď Turgéněva... Znudila ji Světlá už, a ze Zeyera nadšena vůbec nebyla. Vždyť, pravda, mladší vtipem hravým glosuje lidi, věci, svět i uhodit zná slovem dravým i špičkou ocelových vět. Jdu tedy jako bratr s nimi, ať čas si jak chce utíká – já skeptik s lety podzimními a bujnou krví mladíka. 105

MÁ VYHLÍDKA.
Den jasný, čistý, jaký bývá, když listopad se vyčasí, les ukazuje na obzoru své pestrobarvé okrasy. Po cestách černají se lidé a místy oblakem jde prach, hřmí tudy lesklý automobil a mizí v dálných končinách. I milující pěšinkami se ubírají po nivě... Jen kdyby sluníčko to choré tak nesvítilo truchlivě! 106

NA MOŘE!
Snil o domku jsem idylickém, o sadu, dvorku, drůbeži, o lip dvou stínu poetickém, o všem, co k tomu náleží – Dnes cítím, jaký žalář by to byl duchu mému! Volný pták, já proklínal bych mříže tyto a nevydržel nikterak. Jsem člověk bouří, nepohody, mám přeháňky rád, boje vír, vztek větrů, rozpěněné vody – v nich pokoj najdu, klid a mír! 107

U HROBU LENAUOVA.
Je malý hřbitov v alpském klínu. Hor stráně zpívají a kvetou v slunečním lesku. Milující stoupají po nich sytou travou. Parasol dívky svítí rudě jak veliký květ z zeleně té. Zde ticho. Smutečních vrb hlavy se sklání truchle nad náhrobky, z nichž písmen zlato matně svítí... Nad hrobem kámen. V středu jmeno a medaillon. Hadí tělo – znak genia a Věčnosti to – se vine v kruh kol známé hlavy. Tak našel jsem jej, jenž byl druhem melancholické mladosti mé. Pták vítězně si kdesi pěje, kdes dítě výská, chůva křičí – zde v smrti zahradě jen ticho, jen ticho mluví... Poklid smrti, zničení sladkost vane k tobě, jenž břímě žití těžce vlečeš... Verš nějaký ti zachvěl v duši – verš jeho... Zní tak vyvětrale ten mrtvé mladosti mé pozdrav plachý... Oh, co jsme potom lásek vystřídali, co veršů říkali si! Kde to všecko? Románky plané, jimiž život protkal 108 tvá zašlá leta. Slov však nebylo k nim, a pro ta slova chodili jsme tenkrát k těm jeho veršům, potom k veršům jiných a konečně i verše svoje psali, jež zase jiní dlužili si od nás pro románky svých srdcí... Lenau... Lenau... Líto mi jaksi, že jsem opustil tě, melancholická lásko mladosti mé; nic nevyčítáš, tak tu tiše ležíš, a přec mi líto. Jinde nedali mi, než tys mi dával. Více nenašel jsem než u Tebe – jen zrcadlo dal každý, v němž němá bolest moje poznala se, jen křitelnicikřtitelnici bezejmenných nálad – ach, co je láska, přátelství a souzvuk, co život celý? Hledat sebe, sebe... Nebude jiný los i žití tvého, jenž nad hrobem tu hamletovsky dumáš, ty pošetilče, ani veršů tvojich... Hrob nad žitím a fráze nad tvou prací jak u toho zde... Květy na té stráni, kde kráčí děvče s rudým parasolem, víc pravdy budou mít než dílo tvoje, protože živy budou... S bohem druhu melancholické mladosti mé, – po letech zase zahovořils ke mně a cos hovořil – leta nezapomním. 109

SLOUP V GUMPOLDSKIRCHENU.
Sloup obrovitý stojí u kostela. Pískovec jeho věky zšedl zcela. Byl tenkrát asi jiskrný a bílý, když Římané jej k cestě postavili, by ukazoval směr a hlásil dálku pocestným, kupcům, vojům jdoucím v válku. Pak láska boží naplnila zemi, a Kristus vítězně šel kraji těmi. Chrám lásce boží tady postavili a na náměstí odvlekli sloup bílý. Svých hříchů odpuštění v chrámě ždali a pranýřem hřích bližních potrestali. V sloup kruhy vbili a k nim myslí zbožnou zloděje vlekli, ženu cizoložnou i čarodějku starou, která hbitá, v měsíčních nocech na koštěti lítá – ten římský pranýř stojí u kostela, pískovec jeho věky zšedl zcela. Občané dnešní, historie dbalí, tabulku s ději jeho na něj dali. 110

NA SYLVESTRA R. 1908.
Plž – polyp – toť vše, co lze u nás vidět... Chceš páteř? Kosti? Marná námaha. Milovat mají? – Znají nenávidět? A chceš snad ještě něco? Ha, ha, ha! Po stodolách je pusto, prázdno všude... Hospodář v krčmě. Zkalený má zrak a hovoří si, že přec nějak bude, protože dříve také bylo ňák... 111

PRO UMĚLCE.
Paňáca chodí po provaze a divákům se tají dech – Taková výška! – srdce chví se a výkřik sedí na ústech. Paňáca chodí, hopkuje si, dal tyči klesnout z ruky své – se smrtí přímo koketuje a zrovna k tanci si ji zve. Shoup dolů se – však špičkou nohy se na provaze zavěsí – zas vyšvih se – a tropí šašky si mezi zemí, nebesy. – Co pravda, chvíli se to snese, mám rád ty věci – soused dí – však čeho příliš, toho příliš, vždyť člověka to unudí. – Už místy zívnou, místy pustí se do hovoru diváci, co paňáca se stále ještě nemoudře vzduchem trmácí. Už lhostejnost se mění v odpor – ach, paňáco, tys propás čas – teď zbývá už jen sletět dolů, teď zbývá už jen zlomit vaz! 112

FRAGMENT.
– a to je osud můj. Když budeš na výsluní, mě vidět nebudeš. Je dálka mezi námi. Za mořem zeleným já budu, které duní, za sedmi řekami a ještě za horami. Jen když ti bude zle, když smutek v duši padne, kdy ruce znavené se chví a mrazně zebou – najednou ucítíš, že není dálky žádné, že hřeju ruce tvé a že jdu věrně s tebou... 113

PŘED ODJEZDEM DO ŘÍMA. Buď s bohem, země kejklířů a troupů! Sv. Čech.
Nuž sbohem, české mlhoviny! Vy kutny, širáky a stíny, břichatí, pyšní filistři, vy hofráti i ministři, vy obročníci, diplomati, národa chlouby, advokáti, vy purkmistři i řečníci i politici velicí, vy inkoustoví drobní kuli, vy tučné literární nuly a vy též ovšem k posledu státničtí pulci z „Přehledu“ – chraň pánbů vás, by, než se vrátím, čert nesebral vás všechny zatím a naopak, ať brání ďas, by také pánbů nesmet vás. Neb já se vrátím. Žel a běda! Však Osud jinak žít už nedá. Ať tedy najdu v onen den svůj revír pln a neztenčen! 114

NA PAMÁTKU 5. LISTOPADU 1905.
Byli jsme zas jednou u zkoušky, ujde to – no, díky bohu! Stísněné hrudi zas volno je, už si zas vydychnout mohu! Rosteme na těle, na duši, rozum náš také se tuží – profesor Osud si práci dal, díky Vám, horlivý muži! Jsme s policajty hotovi, – bozi, jak v prsou to buchá! – Teď ještě v sobě jen dobijme policajtského ducha! Teď ještě hezky odložme své kocourkovské zvyky – nemyslem, že se točí svět kol české politiky! Nemyslem, že se nám Evropa s pokřikem na pomoc sběhne – kdyby nás Vídeň i zabila, nikde se prst pro nás nehne! Zavřemež ústa svá nezdolná a napněm uši jen, bratři: vizme a slyšme, jak jinde je, a mlčme, jak se i patří! Když mluvit – pak slovo buď jak meč, za slovem ať jdou hned činy! 115 Pleťme již provazy z konopí a ne z té pavučiny! Naposled – když nám už tolikrát dal Osud své Mene tekel – žeňme ty tuhé své poslance už kams do horoucích pekel! Těch opohlavkovaných lebek řad ať není v Čechách už vidět – aby se člověk dál nemusil v ničem už za svůj lid stydět! 116

JALOVÉ ZVLNĚNÍ. (O několik neděl později.)
Jsme to přec ješitní dobráci! Jednou za uherský měsíc vzplane nám zrak a krev burácí samotny skoro nás děsíc – Marseillais hlavou nám zahrává a příchuť revoluce, zchromeným křidélkem zamává dušička naše si prudce – a už se v zrcadle díváme i do všech výkladních skříní, hlavami bodře si kýváme: – No, jsme to chlapíci nyní! Sluší nám báječně tenhle vzlet, ten náš duch pěkně už letí! Roky si máme co vyprávět, my sami i naše děti – Chlapíci, chlapíci! – Stojíme, chytil nás obraz ten vlastní, znovu se sobě zas divíme, znovu jsme nad sebou šťastni... Ztraceni v chlubném tom pohledu dlíme tu s nehybnou hlavou – – Čas letí. Jiní jdou ku předu s kuráží a silou dravou... 117

PROROCI.
Máme je, kněze a proroky, hlas jich zní z národních mečet, hlas vřelý, smysl v něm hluboký – já, cynik, já jsem jich nečet! Sám jsem jich nečet a nedal bych jich ani do ruky lidu: nic není horšího, než plný břich, než líné trávení v klidu, než těch rad směs, moudrost všeliká, a pěkně srovnaná creda – jazyk je tisíckrát přežvýká, mozek však vzrušit se nedá! – Čert vezmi proroky! Pro děti ať píší bájky a rady – lid má však především mysleti, mysleti především tady! Štípejte, bijte jej, práskejte, až se mu zbouří krev líná, usnout mu za světla nedejte, dejte mu ostrá pít vína! Má-li hlad, dejte mu potají do jídel fizole, boby, které pak v duši mu zbobtnají, klid ruší, mučí a zlobí – neboť tak bylo už věk co věk, všech revolt hlásí to děje: 118 když bouří mozek i žaludek, pak lidstvo ku předu spěje... – Ničevó, přátelé! Řeče ty proklouzly maně rty mými. Čert vem ty národní mečety a kněze národní s nimi! 119

DEMON. (Památce S. V.)
Až na dno duší, na dno srdcí viděl, však nezhrd tím. Jen život zhořkl mu. Miloval málo. Mnoho nenáviděl. A úcty neměl tady k nikomu. A co miloval, skrýval život celý před zraky světa. Sám byl. A tmou spěl ku světlu, kteréž jiní neviděli, ku světlu, v něž sám málo víry měl. I v boj šel, aby hlas ten tesklivosti ohlušil nitra svého zoufalý. I smál se časem. Onou veselostí, když něčí kostí při tom praskaly. 120

KONRÁDU POSPÍŠILOVI.
Tak dobře řekl jste to. Z podsvětí já vyvolávám antické ty stíny....stíny... Tak vládce Ithaky, jenž viděti kouř aspoň toužil svojí domoviny, výparem krve kozlí přilákal řad duší mrtvých, dovolil jim píti, a stíny ožily a každý dal mu zprávu o souhrnu svého žití – však ithacký král v dálku upřel hled a toužil slyšet pouze jedna slova, ta řek mu vposled Teiresias kmet: jak navrátit se zase do domova! Tak vyvolávám dávných postav stíny, jež oživují vlastní krví svou. Zrak zaplane zas, ret se zachví siný a ústa jich se k řeči otevrou: své osudy i rány duší svých, své bolesti i touhy svoje zdrané, grotesknost žití, ironický smích mi vykládají stíny vyvolané – a tak ty duše hrdé v žití svém a v zločinech i cnostech vždycky celé posílám v naši zakřiknutou zem a mezi duše plaché, zakrnělé... 121

K. HAVLÍČEK.
V mých prsou číhá Smrt. Mí dnové sečteni. A kopím mohu mávat už jen kleče. Já nepad životem. My byli zrazeni. Smrt poslali v mou hruď, a ta mě s pole vleče. Můj štít byl vždycky čist. Na bolest svou jsem hrd. Sám, všemi opuštěn, já zápolil jsem s Nocí. Můj duch je nezlomen. Však v prsa vtrhla Smrt, ten podlý žoldnéř jich... A té jsem nemoh zmoci. 29. července 1856.
122

JUBILEA.
Ty padesátky, šedesátky – jak příšerný je časů let! Pohledneš k předu, hledneš zpátky, a jsi už také u těch met... Vzplá bengal... Sláva v šumném toku v tvůj pokoj začne ústiti – – však dvacet plachých tvojich roků ti němůž nikdo vrátiti. 123

HUMANITA NEMOCNIČNÍ.
Dokud je člověk zdráv, může si tady pojíti zimou a zcepenět hlady – leda že řemeny ze zad mu derou, zdaní mu každý dech, na vojnu berou. Když se však rozstůně – co je tu za let! V peřinách postele může se válet, jíst by moh, co by chtěl – úžasné hody! – do lázně moh by vlézt, do teplé vody! Kdyby a kdyby jen... zde se to staví... kdyby byl apetit a bylo zdraví... a kdyby člověk moh ještě to dvojit: jiné, že umřít je a jiné – pojít... 124

ČTENÁŘI.
To jen když náhle se zašeří a zmizí obzory nitru, když se pak najednou nevěří včerejšku, dnešku i zítru – to jen tak v zoufalé chvilince, kdy člověk v černé tmě stojí, hvízdá si nedbale, lehynce tu prostou písničku svoji... Hvízdám si nedbale sem a tam, má noc je totiž tak divá – a když se octne v ní člověk sám, bizarní nápady mívá. Hvízdá si o jaru, o letu, o smutku ze zašlých roků – co na sta pořádných poetů dalo už v důkladnou sloku, hvízdá si banálně, nedbale, do vtipných trylků se pouští – inu, když je mu tak zoufale v té černé hrozivé poušti. 125

V ZAČAROVANÉM KRUHU...
Ne, ujít nelze české Bídě naší... Jsi v cizí zemi – po tobě tam sáhne, jsi v dávných časech – ona zas tě stáhne najednou k sobě. Ty ji v líce biješ, rveš vlasy, šaty, do očí jí pliješ – a ona vše to se smíchem jen snáší. A čím víc zuříš, tím víc smích ten výská... – A při tom prsty hrdlo tobě stiská a čím víc biješ, tím je hloubej tlačí. Už samým vztekem je ti v duši k pláči. A kolem stojí na sta českých lidí, baví se bojem, který tady vidí, tvůj chrapot baví je i skřek tvé zlosti – i definují sobě s rozšafností: Ne, nelze ujít české Bídě naší... 126

PONDĚLKY.
Znechucen, rozmrzen člověk je vždycky tím počátkem týdne, jak by se chystal dát do jídla a to je přejedlé, bídné. Už si je rozkrájel na kousky, by ho tak nebylo mnoho – v pondělí vždy se však nejhůře kousává do kousku toho! 127

KONTEMPLACE.
– a tak to bylo v dnech mých dosud: kdož byli mými přáteli, ty postavil přec v posled Osud proti mně v ruce s ocelí – Kdo na svědomí spáchal zradu? A zradu na svém příteli? – Jsem kliden. Oni leží v zadu a v hrud s mojí ocelí. 128

MODLITBA.
Za zem svou prosím, za matičku Prahu, za lepších časů plachou naději: dej Osude nám národem být vrahů, jen nebýt nestoudnými zloději! V lednu 1912.
129

STUDENOKREVNÍ.
Vášeň je nezžehla a bolest nelámala, potomstvo plodili zvykem jak králíci, o dobré jmeno své jich duše byla dbalá na soudu sousedek a pověst v ulici. „Vlast“ bylo heslem jich; jí dali často žíti v písních a novinách při toku vín a piv „až do těch hrdel svých“ – (Je těžké živobytí, proto ne „do statků“, neb člověk chce být živ.) Čerta se nebáli a v boha nevěřili, však přísně hlídali nábožnost dětí svých; penězi každý čin vážili, přeměřili, a žití význam byl a účel v penězích. – Tak jsme se poznali; já sypal verše kolem, jež oni časem čtli – však s pýchou zhrdavou – co bych byl nejraděj k nim mluvil vitriolem, a oni ke mně zas pěstmi a šatlavou. 130

SAMOTA.
Zde pěšina je mezi klesty a rozhled v dálku – – – Ne, zde ne – V hloub lesa jdi, kde není cesty, kde dříme šero zelené, kde leží horko červencové a těžká vůně borovicborovic, ji hledej: oči pohádkové, vlas jako noc a bledá líc. Už došels? Pěšin, cest tu není. Pně zarudlé ční do modra. Jen much tu šumí zabzučení a černý motýl letmo hrá. Strom praskne chvilkou. Chvilkou nese se z korun stromů žluvin vzkřik. Blesk slunce v síti zachytne se, již spředl pavouk-loupežník. Zde stávává. Zří v neurčito, květ divizny má v prstech svých – a pohledneš-li v oči tyto, zří na tě teskný smutek z nich... 131

VEČERNÍ MODLITBA.
Pro nejistých dnů plachý zbytek mi nechte, bozi, dary své: svědomí čisté, prosté výtek a srdce stále mladistvé. I rovnováhu duše klidnou a lhostejnost k těm soudům všem, jež pomluvou buď čiší bídnou, či prázdné chvály pathosem. Bič nechte mi na pleticháře, na vlasteneckých lotrů pluk – i radost ze sluneční záře, z oblaků bílých, květných luk. 132

V ŘÍMSKÉ CAMPAGNI.
Jaké to nebe! Modré jako touha – zří k němu pastýř od těkavých stád, zří k němu Via Appia ta dlouhá, zří k němu starých vodovodů řad. Zřím k němu já, jenž ležím valnou chvíli v pinie stínu – modro v šíř a dál – ó Marketko, tak modré oči byly, jež jedenkrát jsem tolik miloval! 133

ZA BÍLÉ NOCI.
Pusť ruku mou... ať plně dříme zář měsíční na čele tvém. Ne, nerozejdem se – to víme. Však také: už se nesejdem. Hleď snící zem a měsíc bílý! Dva souputníci odvěcí jdou věčně spolu k témuž cíli a věčně jsou si dalecí. 134

KLAVÍR. Paní Emmě Marešové. I.
Ah, to jsou hosti! – – Pán tě s paní vítá a v salon vedou – – Snad jsi nečekaně? – I zachraň pánbů! Už hned od snídaně předtuchu měli – – rač vzít, dům co skytá – – bábovka, káva, hovor... Nuda lítá zřetelně jizbou, sedá na tě, na ně – – tož vyzveš paní, aby na pianě zahrála něco – – rdí se rozpačitá – – však už tam sedá – – Trp teď, mučeníku! – Už nástroj řinčí, duní, bouří, stená – – pak omluvy se sypou z něžných rtíků – a hned zas vřava tonů rozběsněná – Ty sedíš, tvář je v úsměv uložena – – však co bys dal, být zas už na chodníku! II.
Jak u vás bylo? Nebe rozhvězdněno, když vyšli jsme jak spiti na ulici. Tak pozdě je už? S rozpálenou lící jsme zřeli k oknu... bylo osvětleno. A v hrudi – bozi, troufal sis kdy říci, že tolik citů leží uzavřeno? Jak žehnat ruce, jíž je probuzeno to hluché pole minulosti spící? 135 Vznešené smutky, teskná rozželení, sluneční radost vesen odumřelých – co všecko taký klavír vzbudit umí! Do tmavé dálky tichá noc si šumí a s hora třepot hvězd zní rozechvělých. A všudy tma. Jen v duši stínu není. 136

CO BYLO A CO JE –
Máte to také tak v duši? Sedí v ní letitý kmet a dovádí bujný v ní chlapec stár sotva sedmnáct let. Hoch rtuť je, vymýšlí šprýmy, vše se mu směšným zdá být – však přímý je, zalhati nezná a poctivý v srdci má cit. Stařec je skeptická ocel, ach, mnoho a mnoho už žil a chlapci před oči staví poznatky těžkých těch chvil. Ale hoch pohodí hlavou – a tvrdou hlavu tu má! – a myslí si: což starý děda! Což pak on ten svět náš zná!? A potom – přichází domů, svěšena hlava a tich – a kmet mu vyčítá ostře: Tak vidíš – zas nedbals slov mých! Den jim tak ubíhá za dnem, jak vlny břehům jdou vstříc. A třesknou v něj zčeřeným hřebenem a tiše se rozplynou v nic. 137

A COŽ –
A což ta česká mizerie, když v umění jsme chlapíci! Jsme. Básník snuje theorie a básně píší kritici. 138

HISTORIE.
Proč pak tak hledíš? Chce se ti čeho? Co jsi tak stále zoufalá? – Já nevím, nevím. Bojím se všeho – – A usedavě plakala. Osud ji zavál do ruky mojí jak lístek břízy zelené – neumí umřít, žití se bojí, vše opláče, nač vzpomene. Snad v jakýs zázrak doufala skrytě, snad – kdo ví? Ničím nejsem jist – Dnem jedním odletlo smutné to dítě jako ten urvaný s břízy list. 139

VE VLAKU Z FLORENCIE DO ŘÍMA.
Hor hlavy do výše zasněně hledí, olivy barví je stříbrnou šedí. A štíhlé cypřiše, vinice svěží, zarudlé pinie do zadu běží. Dob velkých ohlasy slyšny tu všady – bojiště v rovině, města i hrady. A člověk šeptá si tesknýma rtoma: Cizincem v otčině, v cizině doma – – 140

OH, DOJDU SLÁVY...
Oh, dojdu slávy... Za padesát roků, až zavru oči, projdi ten svět boží – mé jmeno uzříš při každičkém kroku v pomnících, deskách, ulic na nároží. A heslem bude mnohých prsních hlasů a korouhví ve vlasti pestrých dějích – neb najdou všichni lotři oněch časů, že z krve mé jsou a já že jsem jejich. 141

DĚJINAMI.
Ve starém Římě konsulem bych býval, jenž pro zrušení kázně soudil syna a pak se zrakem ocelovým díval, jak se ta mladá hlava jeho stíná. Za Innocenců byl bych církve děsem a odevzdán byv svaté inkvisici, byl bych nes – pohled upřen v nebe – s plesem svou neustupnou hlavu na hranici. Za Revoluce bos a otrhaný, Francii v srdci, v očích plno záře, byl bych šel přes hranice na tyrany. Pak bych se byl dal zabít za císaře. A zrozen dneska, pracuji, jak mohu: jsem soudcem Věků, chudáků jsem bratem, boj ohlásil jsem popům a jich bohu a lotrů země své jsem zručným katem. 142

OBLAK čili BÁSNICKÉ ŽITÍ J. VRCHLICKÉHO.
Stál nad zemí. Byl stříbrný a mocný, že zanícenci za plachtu jej měli na lodi Věčnosti. Stál hrdě vzdmutý a s potěšením slyšel z dola chválu, již vzdávali mu, jdouce cestou svojí, vznětliví mládci, estetické ženy i hodnostáři s tituly a řády. Stál dlouho. Den byl horký, země žhavá, on stín jí nedal, ani kapku vláhy, neb on byl pouze krásou. K podvečeru probilo slunce posledním jej světlem, že zaplál rudě. Znovu žasli všichni pensisti žití, kteří viděli to rozšafně jdouce podvečerním krajem. A přišla noc. V ní rozplynul se oblak. A ráno bylo zářící a modré – ach, pamětpaměť mělká zanícenců krásy, ach, paměť nevděčná, jež zapomíná včerejších divů – dívali se k nebi a pátrali po dálném horizontu, zda vstává někde deštěslibná hradba. Hle, pane rado, onen oblak včera tak dlouho visel, ale nespad, nespad. – – Mám nejraději, pane kontrolore, když obzor zatažen je jako pytel, neb pak je vždycky na dešť jistá čáka. – A estetické ženy řekly, že to modro je vlastně celkem převelebně krásné, vznětliví mládci zřeli dívkám v oči 143 a našli, že jsou modré jak to nebe – a všickni vzdychali – ne po oblaku – leč po ohyzdném, deštěplném mraku... 144

MORAVA. Frant. Štěpánkovi ve Zlíně.
Mám rád tu zemi... Koně třesou hřívou, a kočár letí... Požehnanou nivou se oko toulá... V žita stříbrošedá a pšenky zamodralé vítr leh a čtverače v ně noří se a zvedá a široce se válí po klasech, kde rudé máky června k oslavě jak praporečky plynou do široka a chrpy patří na svět jímavě pohledem modrým oddaného oka. Mám rád tu zemi... Duše otvírá se, jsi se vším smířen, odhodláš se zase žít ochotně – neb život těší, hřeje. A krásno je, že takhle skřivan pěje, že slunce plá, že vzduté mráčky jdou tak lenivě a lehce nad hlavou. Na lánech řípy lidé klečí. Plejí. Jsou sežehnuti na měď v obličeji, muž v haleně a volných nohavicích a ženy v krojích barvami se skvících – jak jedeš, pohledem tě ocení a slůvkem poví si svá mínění a zase plejí. Míjíš bílou ves, kde rozhořčil se unuděný pes a husy snící v středu silnice rozpřáhly křídla směšně křičíce. Staříček suchý, dávno neholený, na prahu sedí, oči přimhouřeny, 145 a dýmá z lulky – vlídně pozdraví a upře na tě pohled zpytavý. – Nu což? – ty ptáš se touže po rozpravě. – No, tož! – on bodře, ale vyhýbavě a mávne rukou. To už jeho zvyk, (dáš zastavit), on sdílně vypravuje, leč jaksi šikmo tebe pozoruje a nedá duši vyjít na jazyk – a ty zas cítíš: krev to tvoje rodná, tak čistá, drahá, věrná, úctyhodná, leč ty jsi roky v cizích zemích dlel, na jeho mluvu hodně zapomněl, on pravdu má, že kosmo tě tak měří, snad uvěří a spíš že neuvěří. – Dál jedeš... Lesík. Habry, borovice a břízy, našich hájů krasavice, po zemi bují vlasy svěžích trav, z nichž modrý zvonek kývá na pozdrav, ve snětích drozdi měkce hlaholí, kukačka volá v blízkém okolí a duší jako vůně zlehynka z mladosti dávné táhne vzpomínka, takový vděčný nad životem ples – tak bylo tenkrát – tak je zase dnes!... Teď otevřel se výhled do kraje: je v slunci stopen, mlčí, dřímaje s vískami svými v klidném údolu, i s obdélníky polí, skvrnou borů, i s pruhy cest a stráží topolů i stádem lenošícím na úhoru – a slunce hýčká nejčistším jej leskem, 146 a vzduch se vlní nad ním rozžhavělý – až nádhera ta zachvátí tě steskem, a oči přivřeš, aby neviděly... 147

POHÁDKOVÝ MOTIV.
Zapadá slunce. Horizont se úží. Na horách obři tiše dřímají. Své stíny dole vidí pidimuži a na obry jít hned si troufají. 148

ZA H. SCHWAIGREM.
I Ty už? Což pak nemohl ten Zmar, když šel už kosit, vzíti jinou hlavu? V ulici každé trčí jich přece pár a dávno zralých po všem lidském právu. Smrt zákeřnická... Vezme právě Tě, jenž smával se jí, neb znal spády její.... Ach, začíná být smutno na světě, když tací lidé z něho odcházejí. 17. června 1912.
149

KRUH.
Jaká to divná přání! Rád bych dnes knihu tu čet, naivní povídání z blouznivých mladých svých let. Na dálné nechci cesty – rád bych jen, kdybych tak moh jít luhy, cestami, městy, kudy jsem běhal co hoch. To dávno... myslím, přeci pár lidí našel bych snad, mých dětských snění to reci – ty bych tak uviděl rád. Ach, zdá se, čas že jaksi v kruh stáčí života linii – ten Osud ve své praxi má smysl pro geometrii. 150

ZÁŘÍ 1912.
Winter umřel – Vondrejc* je tu ještě, Bezruč mlčí – básní Novák Arne, tepla nebylo – jen věčné deště – ach, to leto bylo jednotvárné. Pánbů žne tak, by moh ďábel síti, mlha se nám roztahuje všade – inu, psí to máme živobytí s psími vyhlídkami, kamaráde! * Pro nezasvěcené: Vondrejc = hrdina M. K. Čapkových patera „Pater“. 151

NOC PROSINCOVÁ.
A vítr bije do stromů se chvících poslední suché listí trhaje. Sta a sta očí žlutých mžikajících se dívá rozčileně do kraje. Hlas hodin, štěkot psů se z dálky nese, písknutí vlaků – vítr zvuky ty posměšně v černá pole rozetřese a výská zdarem tím jak opitý. A rve i mě, jenž nocí tou se beru, jak kořistí též jeho bych už byl – – v dalekých lesích byl jsem k podvečeru, noc klesla na zem, já se opozdil. A žluté oči už se zavírají, čekáním marným, bděním zmoženy. Noc beze hvězd je v širém černém kraji a já v ní sám a vítr šílený. 157

JEN RYCHLEJI.
Jen dál! Jen dál! Snad čtyři oře by člověk připřah ke dnům těm, by v minulosti mrtvé moře největším spěly rozletem. Jen dál! Jen dál! – však od dnů těchto je též tvůj život odvislý – – Je pravda vlastně – ale nech to, vždyť nikdo na to nemyslí! Jen rychleji! Pár snů těch planých – styk s toho světa klopotem – jíst, pít, – pár tužeb nepřiznaných – co pak zveš ještě životem?! 158

NÁLADY.
A časem se ti zase chce tak milován být ze srdce a doufat – zoufat nade vším a houpat se tak žitím tím. A časem zas jen zápasit, neb věříš, doufáš – chceš se bít a z pohádky být rytířem od potvor čistícím svou zem. – A časem se ti zachce zas kus lauru mít pro sporý vlas, být oceněn a vážen tu, protektor mladých talentů. A časem zas bys nejraděj byl neznám světu, neznal jej – A časem zas, vším hodiv rád, chtěl spát bys, na dobro už spát. – 159

ZDE KVETOU RŮŽE...
Máť s otcem do rakve ji dali a spustili v hrob za živa: Jen zapírej se – povídali – neb jinde štěstí – nebývá. Muž přišel kýs – kněz svazek světí i měla nyní manžela. Pak nějak přišla k řadě dětí a stále v hrobě ležela. Jí k hlavám dána socha bílá, jež usmívá se zlehynka. Muž říkal: Hle, má paní milá! a děti: Šťastná matinka! Tak mnoho dní se odplavilo. Tu jednou v rakvi prozřela: že nežila, jí líto bylo – a do opravdy umřela. Byl pohřeb slavný. Kněží pěli a hudci hráli truchlou hru; muž nosil věrně po rok celý pás černý na svém cylindru. Nad hlavu sochu tu jí dali, jež usmívá se lehynce. Květ na hrob. Pak si říkávali: Už kvetou růže matince. 160

ZÁHADA.
Jednomu člověk nerozumí – snad že je málo ideální – jak každý druhý u nás umí být ve všem „přísně neutrální“. Jak si vše srovná v moudré hlavě, co kolem sebe vidí tady, jak přikyvuje shovívavě zvlášť každému, všem dohromady. Červeným, černým, modrým, bílým celému spektru vlasti naší – je na vše strany roztomilým a všecko tolerantně snáší. Mé roky plynou. Všecko chápat se ženu letem stále prudším – leč vidím: dnů mých přijde západ a tomuhle se nenaučím. 161

ZA ČASU TOHOTO...
Na dveře klepe Bída všady, kdož ví, co Zítřek přinese, a člověk nechce umřít hlady, tož, kde je možno: krade se. Je bída v naší politice, té zvykli jsme již konečně, ba, ani nechcem si v ní více přát změn a proměn všetečně. Kam oko hledne, vzešla setba, již sily hříchy Minula – a nejlíp říci, že to kletba, neb vůle dávno ztrnula. Však za to sebevražd je méně, neb lidé takto zmoudřelí mrou rozšafně a spokojeně a v Pánu ve své posteli. 1912.
162

DVACET ROKŮ... (Jubileum „Omladiny“.)
A že je tomu teprv dvacet roků? A člověk řek by padesát či sto. Však víme: právě divákovu oku dějinná distanc mizí na čisto. On totiž měří vždycky to, co bylo, tím, co je nyní – nutno vyznat, ach, že zatím se už mnoho přihodilo, co odsunulo čas ten v vzpomínkách. Takové jaro mnohoslibné, hrdé v zem českou vtrhlo – jak se dýchalo! Co tady bylo víry silné, tvrdé, že ono „lepší příští“ nastalo, to „lepší příští“, „čas ten vytoužený“ vlastenců mrtvých! Sněti suchých lip začaly rašit, obzor zašeřený se jasnil zlatě – jaro bez pochyb... V před i v zad jasno, jasno po okolí a my si mnuli ruce blaženě: To bude leto na tom českém poli a požehnané přijdou jistě žně! – – – – – – – – – – – – – – – – – Dnes vzpomínáme... skutečně to dávno, ač počítaných pouze dvacet let – a v našich Čechách už je zase slavno, jen jinou formou. Jak lze uvidět. 163 Těch jarních dnů a snů zda vzpomenou si? Skřivanů jeho řada v hrobech tlí. Zrozšafněl mnohý, narostly mu vousy, a národ je teď vůbec zmoudřelý. Páteře máme – lidé, to je radost! Bič, jenž v ně pere, není svižnější. Činíce ve všem vlasti širší zadost, majíce péči o chléb vezdejší vlastenců mrtvých vlastencové živí sny mordujeme, neboť nevíme, nač balast onen těžký nehyblivý nést bychom měli. Vzorně sloužíme, kde sloužit dá se. Doma pak jsme vnesli zas nový odstín našich do dějů: co morálními házíme kol hesly, jde světem sláva našich zlodějů. Smích, bohů dar, už mizí u nás silně, až ovšem na ten úsměv lokaje – žní doba tady, žne se, čeká pilně, neb bouřka může spadnout do kraje – tož není doba nejvhodnější k žertům. A rovněž k upomínkám nevhodným. Let dvacet?... Co s tím? Jděte ke všem čertům! Co s takým sněním směšným neplodným? – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A skutečně ač jenom dvacet roků, řek člověk by dnes padesát či sto – 164 tak doopravdy divákovu oku dějinná distanc zmizí na čisto. V únoru 1914.
165

ZA MNOU A KOLEM MNE...
Tak nikdo nešel, to jsem jist, lijákem vzteku, zloby, lání, jak já šel českým žitím tím. Neb otrok každý hněvem zlým se rozkatí, když z nenadání tvor volný se mu v obzor vžene. Však případ můj se hlubším stal. Na všecko se zde zapomene: smích odpustí ti, nenávist i rány sotva zacelené – – však neodpustí pohrdání... A já jsem jimi pohrdal. 166

LISTOPAD.
Louka ojíněná, po krtinách lezou páry. Vzduch je nečistý. Tiché vrány táhnou na výšinách, v dálku míří na les bezlistý. Rozmrzelý potok běží zostra kamsi v šero; vrba stařinka sklonila se k němu, šedá kostra, zasnila a spí už zlehynka. 167

NA DUŠIČKY.
Vzpomínat mrtvých? Pokoj prachu jejich, a zaslouženým spí už věru spánkem, neb často my jim, živí, závidíme... Vzpomínat živých? Těch, kdož sešli s očí a plují kdesi po neznámých vodách? Ach, pavučinkou byli spjati ke mně přátelé moji, pouta necítili, však také já, když přetrhli je náhle, nepohnul prstem, nezachvěl jsem řasou. Vždyť vím, že byl jsem přítel bezpříkladný a poctivý – a moh-li kdo jít od mne, šel on a ne já s pohřbem. Vzpomínati? Nač? K čemu? Není také dobře možno. Má paměť jest jen dobrým archivářem, jenž fascikluje děje, rovná akta bez sentimentality – suchý patron. V pořádku vzorném proto je můj archiv a přece nemám vlastně upomínek. 168

PŘÁTELŮM.
Ah, zastavuješ? Přepřahá se? Jdi tedy koně vyměnit – já vína sklenku pít chci zase – jsem tamhle – vidíš, onen štít. To byla jízda! Ten můj kočí jel časem jak ďas opilý a někdy zase zavřel oči a zastavil i kobyly. Je těžká řeč s ním. Někdy – kdo ví – jak ryba něm, jak pařez hluch – a někdy řízné slovo poví a jako houslista má sluch. To byla jízda! Mrazy ledné a hned zas vzduch byl plamenný a mhy zas, v nichž to slunce bědné jak oranž tkvělo červený. A kdyby ten můj postilion byl chtěl jet aspoň silnicí! Však mluv s nim, zkus jen, poví-li on, chlap železnou má palici: Kde jaké bahno, louže jaká, plot, propast, potok, skalní sráz – do všeho letí letem ptáka, ach, kolikráts moh zlomit vaz! Kde jaký pes – nu, kdo se diví, když bryčka dá se do tance? 169 Pes tvor je řádný, přebedlivý a klidných mravů zastance – tož vylít na nás zlostí běsně a rozčilen byl velice a rozštěkal i druhé děsně kolegy z celé vesnice – nu, tak jsme jeli. Jízda, páni, již člověk za sebou má rád a nechtěl by už za svět ani ji ještě jednou prodělat. – Ah, tu je kočí! Přepraženo? Tak jedem! Páni, na zdraví! Chlap zdá se mít teď nadrženo – ví bozi, kdy zas zastaví. Koncem února 1914.
170

FRAGMENT.
– – i rozhled máme po minulém i přítomných stav zříme dnů i cítíme, za jakým cílem a jak se bráti k budoucnu – vše víme, prohlížíme, známe a píšeme to, pak i čtem i na schůzích to přetřásáme s rozumným vážným pohledem. Však důsledky? – – Či kletba rodu? Či zbabělost to před činy? Lze žalovati na přírodu? Či na dějinné zločiny? – – Hmyz přišlápnutý v cesty prachu životem bědným živoří a o orlích sní, kteří v nachu nad strmá plovou pohoří – 171

EVANGELIUM NOVÉHO ZÁKONA.
Při svou uvaž, než jdeš k soudu, nezastav se v cesty půli – máš-li pravdu, měj i sílu, pro tu pravdu měj i vůli. Ne pro sebe – pro tu pravdu – musíš naposled být v právu. Šel-lis na soud, musíš vyčkat, až se půjde na popravu. Na vrch šibeničný musíš s delinkventem vyputovat, není-li tam mistra kata, musíš sám i ortelovat. Všemu lidu ukázati musíš hlavu usečenou, že je prázdna, a že vzala jenom sudbu zaslouženu. Proto nežel nikdy rány, jen té, již jsi neoplatil. Máš-li sílu, hleď mít pravdu, neb jsi jinak život ztratil. 172

MŮJ VOLNÝ ČLOVĚČE!
Můj volný člověče, ty sne můj a má touho! Já hledám tě a nikde nenalezám. Tisíce lidí potkávám svou cestou, a každý nese chomout na své šíji a soudem nelítostným, soudem příkrým a láním stíhá chomouty těch druhých. Můj volný člověče, ty sne můj a má touho! V sobě tě hledám, ale nenalézám. Dědictvím nabyla má duše mimovolným tak mnohých věcí, jež se ukazují být břemenem a poutem. Pořádek činím. Leccos na smetiště a leccos k antikváři, který slove Dějiny Minulosti, odhazuji a leccos lámu v rozhorlení, vzteku – a duše stojí při tom... chví se... mlčí... a chvilkou zdá se mi, že slzy stírá – – Můj volný člověče, ty sne můj a má touho! 173

PANÍ LILE BUBELOVÉ.
Štěstí a Sláva nejdou nikdy spolu. Ta nevěrná a hloupá koketa se nezná s ženou zahořklého hledu, jež nejčastěji sedá na hrobech. Je pošetilost, chtít je míti obě průvodem v žití. Není radno též je zaměňovat – a je zaměňuje, zvlášť kdo jich nezná, duší bláhovou. Nehledej té a za onou se nehoň. Potkáš-li kterou, chce-li postát – stůj, pohovoř přímo, ale nevěř žádné, a chce-li dál jít – pak ji nezdržuj! 174

SRPNOVÁ NEDĚLE.
Ó modré nebe, na němž visí sny oblakových bílých hor! Krajino tichá, jejíž rysy jdou mírně v dálku pod obzor! Ve světle slunce, v lučin vůni, za šumné hudby pilných včel já kolem zelenavých tůní jsem zase jednou volně šel. Den čistý schyloval se k sklonku a od západu vítr táh a čeřil modré hlavy zvonků, jichž stálo plno po lukách. Po mezi kvetly jitrocele a slzy boží máteře, motýlků modrých houfy celé si hrály v světla nádheře, libely štíhlé, zlaté mušky i brouci v barvách kovových i kropenaté vřetenušky na hlavách květů nachových – vše jásalo a pělo, plálo pod slunce svity teplými, svůj život vyžít pospíchalo před vládou šedé podzimi. Neb jako já, tak i ty trávy, ty květy, hmyzy, celá zem 175 jsme cítili, že v den ten slávy už podzim z dálky zírá sem. Ve vůni, žití, světle, žáru chvěl akord zimy, zničení... I vešla tato tucha zmaru v mou duši v klidném souznění. A bratrem cítil jsem se všeho, co kvetlo, žilo v tomto dnu – bez povýšení nadutého, bez pyšných nesmrtnosti snů! 176

K RÁNU.
Noc. Hlava mdlá se z okna chýlí. Je ticho v šerém prostoře. Spí zvěř i člověk. Jenom bílý sbor věčných hvězd bdí nahoře, a já tu dole při svém díle. I stromoví spí tvrdým snem a hne-li se, pak ledabyle ze spaní mluví ševelem. Klid v šíř i dáli. Klid je všude. Jen krev má bouří znavená, mé oči noční prací rudé jen kola vidí plamenná. Hle, život... Oh, proč sudbu onu mi nedopřáno zachytit, být jedničkou z těch milionů a v chvíli této spát a snít? A dravých tužeb nepoznati a znát jen běžný lidský cíl, svou krev v svých dětech lidstvu dáti, cnost občana mít za podíl? – – Hle, dlouhý proužek v mraků řase se na východě červená... Již slunce?... Nový den tu zase? A žití nová břemena? Ne, musím, musím. Vím to, cítím. Ó Foibe, otče milený, 177 jenž za pár chvil nad vstalým žitím rozliješ úsměv plamenný, vím, i tvé tělo v hrozném hoři že denně hyne nad světy, když blesky sršíc světle hoří a živí bědné planety! Znám bolest tvoji nekonečnou, ty dobrý, všecko živící, jenž usmíváš se něhou věčnou na věčné svojí hranici! A ten tvůj jeden paprsk žhavý i duší mou je, otče, vím, zpět vezmeš jej, až tělo ztráví se žárem jeho plamenným. Dík za ten žár vše ztravující, jdu k práci zas a bez hněvu – dej, otče, ještě moji líci jas toho svého úsměvu! 178 OBSAH.
Místo předmluvy9 O Novém roce11 Bílé moře12 Drama sehrané pohledy13 Chtěl bych ti říci14 Mlčení zimy15 – 10° R.16 Do nového jara17 Když letí bílá oblaka18 Březen19 Vy ženské ruce20 Jarní21 Pastel22 Až zavru oči23 Vere novo24 Všecko říci25 Meditace26 J. Nerudovi27 Než přijde chvíle má29 Snění30 S prstenem31 Beatus ille32 A tak to denně jde33 Překlady z K. F. Meyera34 V troskách římského Palatia39 Homo sum et nil humani40 Při sklence vína41 Chirurgovy prázdniny42 Andante44 Ze zapomenutého snu45 Vodičko bystrá47 Konec pohádky48
[179] Píseň zbloudilých ptáků50 Do památníku51 S novou knihou52 Kritika čtenářova53 Dodatek k testamentu54 Melodie56 Dedikační57 Noční očistec58 Akvarel59 Kadeř60 Studentské lásky61 Romance62 Českému holubu63 Beneš Kniipfer64 Verše o lásce65 Rozmluva66 Přátelům71 Ženy72 Balada73 V Grinzingu74 Ruka75 Pro domo76 Herakles77 Jednomu já-lyrikovi78 Lístek z deníku79 Těžce se chodí citu v šatě slov80 Episodka81 Když nejhloub cítím82 Podzimní melodie83 Pěšina84 Rytíř se vrátil z Palestyny85 Ona a On86 Zkouška88 Laudator temporís acti89
[180] Desdemona90 Večer91 Noveleta92 An Peter Altenberg93 Momenty94 Splynutí duší95 Vesnicí96 Příteli G. Štorchovi97 V takové noci bez spaní98 Do písně se to krátce dá100 Sentimentální píseň101 Na mrtvém bodu102 Den za dnem104 Podzimní neděle105 Má vyhlídka106 Na moře107 U hrobu Lenauova108 Sloup v Gumpoldskirchenu110 Na Sylvestra r. 1908111 Pro umělce112 Fragment113 Před odjezdem do Říma114 Na památku 5. listopadu 1905115 Jalové zvlnění117 Proroci118 Démon120 Konrádu Pospíšilovi121 K. Havlíček122 Jubilea123 Humanita nemocniční124 Čtenáři125 V začarovaném kruhu126 Pondělky127 Kontemplace128
[181] Modlitba129 Studenokrevní130 Samota131 Večerní modlitba132 V římské Campagni133 Za bílé noci134 Klavír135 Co bylo a co je137 A což –138 Historie139 Ve vlaku z Florencie do Říma140 Oh, dojdu slávy141 Dějinami142 Oblak143 Morava145 Pohádkový motiv148 Za H. Schwaigrem149 Kruh150 Září 1912151 Mezi životem a smrtí: 26. října 1912152 Z oken nemocnice152 Vzdech153 Prosinec 1912153 MUDru Frant. Mesanymu154 Noc prosincová157 Jen rychleji158 Nálady159 Zde kvetou růže160 Záhada161 Za času tohoto162 Dvacet roků163 Za mnou a kolem mne166 Listopad167
[182] Na Dušičky168 Přátelům169 Fragment171 Evangelium Nového zákona172 Můj volný člověče!173 Paní Lile Bubelové174 Srpnová neděle175 K ránu176
E: tb; 2004 [183]