KLAVÍR.

Josef Svatopluk Machar

KLAVÍR. Paní Emmě Marešové. I.
Ah, to jsou hosti! – – Pán tě s paní vítá a v salon vedou – – Snad jsi nečekaně? – I zachraň pánbů! Už hned od snídaně předtuchu měli – – rač vzít, dům co skytá – – bábovka, káva, hovor... Nuda lítá zřetelně jizbou, sedá na tě, na ně – – tož vyzveš paní, aby na pianě zahrála něco – – rdí se rozpačitá – – však už tam sedá – – Trp teď, mučeníku! – Už nástroj řinčí, duní, bouří, stená – – pak omluvy se sypou z něžných rtíků – a hned zas vřava tonů rozběsněná – Ty sedíš, tvář je v úsměv uložena – – však co bys dal, být zas už na chodníku! II.
Jak u vás bylo? Nebe rozhvězdněno, když vyšli jsme jak spiti na ulici. Tak pozdě je už? S rozpálenou lící jsme zřeli k oknu... bylo osvětleno. A v hrudi – bozi, troufal sis kdy říci, že tolik citů leží uzavřeno? Jak žehnat ruce, jíž je probuzeno to hluché pole minulosti spící? 135 Vznešené smutky, teskná rozželení, sluneční radost vesen odumřelých – co všecko taký klavír vzbudit umí! Do tmavé dálky tichá noc si šumí a s hora třepot hvězd zní rozechvělých. A všudy tma. Jen v duši stínu není. 136

Básně v knize Krůpěje (in Macharovy spisy, svazek 23):