OBLAK

Josef Svatopluk Machar

OBLAK čili BÁSNICKÉ ŽITÍ J. VRCHLICKÉHO.
Stál nad zemí. Byl stříbrný a mocný, že zanícenci za plachtu jej měli na lodi Věčnosti. Stál hrdě vzdmutý a s potěšením slyšel z dola chválu, již vzdávali mu, jdouce cestou svojí, vznětliví mládci, estetické ženy i hodnostáři s tituly a řády. Stál dlouho. Den byl horký, země žhavá, on stín jí nedal, ani kapku vláhy, neb on byl pouze krásou. K podvečeru probilo slunce posledním jej světlem, že zaplál rudě. Znovu žasli všichni pensisti žití, kteří viděli to rozšafně jdouce podvečerním krajem. A přišla noc. V ní rozplynul se oblak. A ráno bylo zářící a modré – ach, pamětpaměť mělká zanícenců krásy, ach, paměť nevděčná, jež zapomíná včerejších divů – dívali se k nebi a pátrali po dálném horizontu, zda vstává někde deštěslibná hradba. Hle, pane rado, onen oblak včera tak dlouho visel, ale nespad, nespad. – – Mám nejraději, pane kontrolore, když obzor zatažen je jako pytel, neb pak je vždycky na dešť jistá čáka. – A estetické ženy řekly, že to modro je vlastně celkem převelebně krásné, vznětliví mládci zřeli dívkám v oči 143 a našli, že jsou modré jak to nebe – a všickni vzdychali – ne po oblaku – leč po ohyzdném, deštěplném mraku... 144

Básně v knize Krůpěje (in Macharovy spisy, svazek 23):