Stál nad zemí. Byl stříbrný a mocný,
že zanícenci za plachtu jej měli
na lodi Věčnosti. Stál hrdě vzdmutý
a s potěšením slyšel z dola chválu,
již vzdávali mu, jdouce cestou svojí,
vznětliví mládci, estetické ženy
i hodnostáři s tituly a řády.
Stál dlouho. Den byl horký, země žhavá,
on stín jí nedal, ani kapku vláhy,
neb on byl pouze krásou. K podvečeru
probilo slunce posledním jej světlem,
že zaplál rudě. Znovu žasli všichni
pensisti žití, kteří viděli to
rozšafně jdouce podvečerním krajem.
A přišla noc. V ní rozplynul se oblak.
A ráno bylo zářící a modré –
ach, paměť mělká zanícenců krásy,
ach, paměť nevděčná, jež zapomíná
včerejších divů – dívali se k nebi
a pátrali po dálném horizontu,
zda vstává někde deštěslibná hradba.
Hle, pane rado, onen oblak včera
tak dlouho visel, ale nespad, nespad. –
– Mám nejraději, pane kontrolore,
když obzor zatažen je jako pytel,
neb pak je vždycky na dešť jistá čáka. –
A estetické ženy řekly, že to modro
je vlastně celkem převelebně krásné,
vznětliví mládci zřeli dívkám v oči
a našli, že jsou modré jak to nebe –
a všickni vzdychali – ne po oblaku –
leč po ohyzdném, deštěplném mraku...