SRPNOVÁ NEDĚLE.

SRPNOVÁ NEDĚLE.
Ó modré nebe, na němž visí sny oblakových bílých hor! Krajino tichá, jejíž rysy jdou mírně v dálku pod obzor! Ve světle slunce, v lučin vůni, za šumné hudby pilných včel já kolem zelenavých tůní jsem zase jednou volně šel. Den čistý schyloval se k sklonku a od západu vítr táh a čeřil modré hlavy zvonků, jichž stálo plno po lukách. Po mezi kvetly jitrocele a slzy boží máteře, motýlků modrých houfy celé si hrály v světla nádheře, libely štíhlé, zlaté mušky i brouci v barvách kovových i kropenaté vřetenušky na hlavách květů nachových – vše jásalo a pělo, plálo pod slunce svity teplými, svůj život vyžít pospíchalo před vládou šedé podzimi. Neb jako já, tak i ty trávy, ty květy, hmyzy, celá zem 175 jsme cítili, že v den ten slávy už podzim z dálky zírá sem. Ve vůni, žití, světle, žáru chvěl akord zimy, zničení... I vešla tato tucha zmaru v mou duši v klidném souznění. A bratrem cítil jsem se všeho, co kvetlo, žilo v tomto dnu – bez povýšení nadutého, bez pyšných nesmrtnosti snů! 176