SPLYNUTÍ DUŠÍ.
A to je láska?
Nakloníš hlavu, když soumrak je tichý,
celého žití vypovíš hříchy,
ukážeš místa, v duši jež bolí,
ukážeš rány, jež zajizvil Čas,
ukážeš ty i, jež mokvají dosud,
jak ti je zadali lidé i Osud –
žils bědně samoten, jak ten strom v poli,
doufáš teď, myslíš si: Půjde to snáz...
Půjde to, příteli!... Zpověď jsi složil,
jako bys část svého břemene vložil
do rukou druhého...
V slabinách svojich
ucítíš špendlíčky... o dávných bojích
druh milý začne ti posměšnou řeč,
pro starý hřích tě v soud povleče chvatem,
kde bude soudcem tvým a hned též katem,
ví nyní předobře, co tě kde zraní,
kdy slůvko dýka je a kdy je meč –
a to je celkem tak milování,
a to je láska. –
95