NA DUŠIČKY.
Vzpomínat mrtvých? Pokoj prachu jejich,
a zaslouženým spí už věru spánkem,
neb často my jim, živí závidíme...
Vzpomínat živých? Těch, kdož sešli s očí
a plují kdesi po neznámých vodách?
Ach, pavučinkou byli spjati ke mně
přátelé moji, pouta necítili,
však také já, když přetrhli ji náhle,
nepohnul prstem, nezachvěl jsem řasou.
Vždyť vím, že byl jsem přítel bezpříkladný
a poctivý – a moh-li kdo jít od mne,
šel on a ne já s pohřbem.
Vzpomínati?
Nač? K čemu? Není také dobře možno.
Má paměť jest jen dobrým archivářem,
jenž fascikluje děje, rovná akta
bez sentimentality – suchý patron.
V pořádku vzorném proto je můj archiv
a přece nemám vlastně upomínek.
177