Náš kočár letí. Všude tma.
Za vzdálenýma humnama
psi vyjí. V kolej silnice
se lije z jedné jizbice
pruh světla. Jedem blíž a blíž,
už také rámus uslyšíš,
hlas hrubý řve tam: – Mordije! –
A ženský: – On mě zabije! –
Mordije! – Dost už, pro pět ran! –
– Set sakra! – Pomoz Kristus Pán! –
A z oken kolem ku předu
se chýlí hlavy sousedů.
Nu, jenom mžik – a před náma
už zas je tichá, němá tma,
už zapad i ten křik a jek,
jen rozlehlý je slyšet štěk,
i ten se ztrácí. Do šíra
jen němá tma se rozvírá.