Už táhne k osmé. V krčmě „U legrace“
u stolu naší vesské honorace
se natahují krky, pohled těká
od hodin k dveřím, zřejmě, že se čeká
host jakýs, jenž je hlavou toho sboru
a zlatou nit má vplésti do hovoru.
– No, pan farář si dneska na čas dává –
s výčitkou skoro vzdychla jedna hlava.
– Jen nereptejte, však on jistě přijde. –
– Což, farská vrchnost naše, drazí lidé,
tu pohledat! Jak s člověkem on jedná,
jak pohovoří! Minulého ledna,
když stonala mi plavka, setkám se s ním,
– jdu pro felčara – na palouku lesním,
on, láry, fáry, doktora prý krávě
a poradil tak rozumně a právě,
že obrátil jsem, dal jí napit piva
a milá kráva do dneška je živa –
– Jo, to je pravda – představený na to,
pan farář to je, slovem, člověk zlato,
je s námi jedna duše, jedno tělo,
našinec takřka, říci by se chtělo.
Teď vemte našeho si učitele:
jde jako monštranc o Božím si Těle,
člověka sotva pozdravit že ráčí,
žebrota holá! – – Inu, přejinačí
se člověk, pravda. Však jsme byli kdysi
mu dobří dosti, když jed z naší mísy,
a sedal s námi u tohoto stolu.
Teď nelze prý mu zanedbávat školu
a čte prý knihy – téhle pitomosti
teď přednost dá před naší společností! –
– Pan farář nejde! – – Přijde, sázím hlavu!
Nás, sebe nepřipraví o zábavu,
snad panna Andulka ho – tento, trochu –
– Fuj, takhle nemluví se o něm, kmochu! –
– A vždyť je taky člověk, drazí bratři! –
– No víme, ale jenom co se patří! –
– A jak se vyzná, páni, v politice!
Já jemu vidím trochu do ambice,
a řeknu vám to, – nač to zatajovat? –
do říšské rady chce prý kandidovat! –
– Což, tohle nebylo by zrovna špatné! –
– Já taky myslím – – Pravda, kde on zatne,
tam ukousne též – – Nezadá si v ničem,
německy mluví, jak když práská bičem,
má figuru a rozumí, jak víte,
na světě všemu. Tedy souhlasíte,
že můžem do té zatrolené Vídně
co svého zástupce jej poslat klidně. –
– No, navrhnem ho, budem agitovat,
vždyť vlastencem je, že se musí schovat
sok před ním každý, škoda by to byla
pro národ takřka, kdyby taká síla
uvadnout měla tady v nečinnosti –
– Leč jaká ztráta naší společnosti! –
– Pro národ, sousedé, na oltář vlasti
jsme povinni přec každou oběť klásti
a časem máme jej přec také doma – –
Pan farář vstoupil. Úsměvnýma rtoma
pozdravil blahosklonně, potřás rukou,
sed do čela a již ty klouby tlukou
do plochy stolu: – Hospodo, sem pivo,
tak, přátelé, teď bude zase živo,
já opozdil se, doženem to v mžiku,
tož sem těch dvaatřicet loupežníků. –