FORMAN
Těžký vůz se šine po silnici,
bílá plachta nitro jeho skrývá,
potem hruď se leskne silných koní,
postroj jejich pronikavě zvoní.
Forman v haleně jde rozepjaté,
pokuřuje z malované dýmky,
bičem práská – ne na koní záda –
ty jen za čas křikem popobádá.
Topoly se podle cesty klátí,
vrány v houfech houpají se na nich,
lidé v polích zbožná pozdravení
s formanem si pronikavě mění.
Míjí kraje, vsi i les a města,
výhled se a dálky proměňují –
zná tu každý rybník, les i horu,
lidi z blízka, města na obzoru.
Pod plachtou si potom usedává,
myslí na zájezdní brzký nocleh,
myslí, jak to zařízeno tady,
že vůz jeho váže dohromady
jeho město s velkým dálným městem,
kam on veze, pánbůh ví, co všecko
a zas lidem našim přivážívá,
čeho komu odtamtud se chtívá;
61
chlapce na studie, do učení,
holky do služeb. Co už jich bylo!
Mistři jsou z nich, tuze velcí páni,
už by se jich nedopočet ani!
Prádlo vozil, buchty, psaní, vzkazy
tenkrát vozil, jak je vozí nyní
dvakrát týdně na jaře i v letě –
jak to moudře zřízeno je v světě!
Z dýmky vybaf velký bílý oblak,
zaprásk bičem do božího vzduchu,
zadíval se s láskou k šíjím koní,
jak se v taktu zvedají a kloní.
62