Stál za vesnicí. Čtyři staré lípy
jej skrývaly před slunečními šípy.
A celá Lhota poctivě ho dbala,
což právem jeho, rok co rok mu dala,
plášť na modro a sukni do červena,
líc v růžovo a kštice postříbřena
i klíče pozlaceny – k jeho svátku
jej vždycky dali takto do pořádku.
O svátku pak se s procesím tam brali,
občanstvo pělo, muzikanti hráli.
A světec, zdá se, uznale vše brával
a díků důkazy svým Lhotským dával:
déšť chtěli mít – a možno-li to bylo –
tu na Lhotu se jako z konve lilo;
a sucho chtěli – bylo-li to možná –
Saharu takřka měla Lhota zbožná.
Až nastalo – a dávno tomu není –
i světcovo i Lhoty utrpení.
O deštík ždali – spadlo krupobití,
to začlo Lhotským trochu hlavou jíti.
Pak prosili – snad záchrana tu ještě –
o trochu sucha – začly hrozné deště.
A Lhotští stáli nad loužemi v poli –
kde vezmou daně, jak žít život holý!
Tu ozval hlas se Čápa pudivětra:
Tak sousedé, zde máte svého Petra!
Dva zlaté ročně, ješita ta stará,
však o počasí se nám nepostará!
Já pravím: K němu! – Šli, a svatý stojí
tu pod lípami v čerstvé kráse svojí.
Plášť modrý, sukně jako mák do červena,
líc růžová a kštice postříbřena
i klíče září – stálo to dva zlatý!
A takto odvděčil se Petr svatý!
A usmívá se ještě škodolibě,
jak žert by viděl v nelidské své chybě!
– A ty jsi pěkný svatý! – Hanba na tě –
– A smát se nemusíš nám jedovatě! –
– Jsi falešník! – Tvá hanba v písmě psána,
však víme, jak jsi zradil Krista pána! –
– Židovský žide! – Pak se člověk diví:
vždy prolhaný a nikdy spolehlivý!
– Ty žide, žide! – Lidé, krista pána,
vždyť neznali jste, co to za krajana! –
– Ty ohavo! – Ty smrade! – Lidé vizte,
jak směje se nám! – Směje, to je jisté!
Tak láli mu, tak dostali se v ráži,
až soused Čáp jej v posled k zemi sráží.
Tu leží. Zmazán, klíče uraženy,
a nad ním běsní houfec rozuřený.
Oh, svatý Petře, dál ti lají, bijí,
kopají, šlapou, do lící ti plijí.
A v posled na hranici tebe dají
a zapálí a stále proklínají.
Tak trpěl, skonal svatý Petr v Lhotě –
jediné věrné vypsání hle totě.
Leč ptát se v Lhotě po tom není radno,
jsouť Lhotští chytlaví a zuří snadno.
Ba, zdá se, svědomí že těchto lidí
se za katanství ono do dnes stydí.
Pod lípy byla nová socha dána;
leč krajana a z Nepomuku Jana.