Lid!... Božstvo veliké, nad všecko světější –
oh, jak to slovo zní velebně po národě!
Má kněží svojich sbor, jimž dá chléb vezdejší
a slávu, úctu, čest, jak údělem v jich rodě.
Nám pošetilcům jest útěchou v dobách zlých
a cílem našich snah, obsahem každé dumy...
A zatím lid ten dlí v tmě ve svých jeskyních,
my nepoznali ho, a on nám nerozumí.
Jsou květy, které by v svůj nevyspěly plod,
kdyby jim v kalichy byl nezanesl maně
dělníků čilých houf, drobounkých včelek rod,
jenž za svou prací jde na osluněné stráně.
O lepší příští všech se stále staraje
ten dělník bezjmenný jde v tmavé nitro květů,
pyl plodný chytá se mu na noh okraje,
na bdělá tykadla a sází se kol retů,
k těm květům potom jde a vniká k pestíku
a střásá plodný prach do tmavé smutné schrány.
Náš lid dlí v jeskyních. Však ruce dělníků,
sta černých drahých ruk, vy buďtež požehnány!