O TUHÉ ŠKOLE MEDVĚDÍHO UMĚNÍ.
Shon bývával to za mých dětských let,
když medvědář své zvíře městem ved,
a strýček chundelatý, kroužek v nose,
huňaté nohy zdvihal nemotorně,
upíral po nás zlostně oči kosé,
řetízkem trhal, rozmručel se vzdorně,
co my tak kolem v pestrém chumeli
výskali, pískali a ječeli!
A když pak medvědář vzal píšťalu,
kosmatý netvor zdvih se pomalu
a přešlapuje, bruče, hlavou háze
a párem tlapek směšně šermuje
se sem tam točil – a ne bez nesnáze –
jak člověk opilý, když tancuje.
Ďas veselosti posed diváky,
a medvědář pak sbíral měďáky.
Leč po letech – je líto zvířete...
Byl strašnou mukou učen frašce té:
Nos probili mu. Na plech postavili,
pod plechem oheň čile rozžali
a když jej pálit začal – v této chvíli
medvědář pěl mu ze své píšťaly,
a zvíře zvedlo se a zařvalo
a žhavým plechem přešlapovalo.
To bylo dobou jeho učení
pro truduplnou cestu umění. –
Kdykoli potom zvuk se ozval známý
on hrůzou zved se, zuby vyceně,
a přešlapoval, aby pod tlapami
18
ten žár zlý pálil jej co nejméně.
A jistě – necitě už bolesti –
mněl, že zná tuze mnoho dovésti.
Ó člověče, tys tvorstva všeho pán
a proto také privilegován.
Ubohý medvěd... Tebe bezbolestně,
ó člověče, též učí tančiti,
leč nepálí ti šlapek nikdy lestně,
píšťaly tony zcela stačí ti –
neb sta a sta let velké kultury
od medvědí tě líší nestvůry.
A – v jistém smyslu – pokračuje svět:
Dnes medvědářů nikde nevidět,
a medvěd odloučen jsa od člověka,
od všelikých těch uměleckých snah,
jak barbar zase nesmyslně těká
po bůhvíjakých lesních končinách –
tak už jen lidé tančí s oddaností
bez vděku diváků a pozornosti.
19