NA KŘIŽOVATKÁCH.
Do trávy si zde chodec rád v škarpu usedá, když třpytná večernice v kraj šerý vyhledá. Vsi bílé leží v dálce. Je klidno v okolí. Jak prsty pozdvižené ční k nebi topoly. A chvilkou šedá auta prach zvíří silnice, jak přelud zamihnou se a mizí hučíce. I lidé za hovoru zde z polí domů jdou a dobrou noc si přejí, než v dál se rozejdou. Vzchop, poutníče se taky! Jde šero v náruč tmám, jdi dál tou cestou svojí. Leč kam jde ona, kam? 9

V ŘÍMĚ.
Noc, jež se sotva zapomene: nad hlavou nebe rozhvězděné a dole ve tmách věčný Řím se světel sborem žlutavým. Na ploché střeše dlíme spolu – blíž k hvězdám, než k té zemi dolů – a každý z nás byl tich a bled: kdos měl mi zítra odejet. A drahé dosud město bylo – jak se teď v očích zrcadlilo – jen trochou černých ploch a rýh a teček světlých titěrných. Už duše nic víc nepojímá – jen to: O ille tristissima – to Ovidovo neštěstí tichounce hlavou šelestí. Sám v dál jít – pravda, utrpení. Leč, Ovidie, nadto není: sám zůstat zde a hleděti, jak štěstí tvé v dál odletí. A se všech míst pak vždy a znova pohledy sbírat, úsměv, slova, jak byly zachytly se tam, a slyšet, jak dí, že jsi sám! 10

VYROVNÁNÍ.
Pře moje s církví, drahou matkou, pří mnohých je. A odvěká. Máť je tu s testamentu řádkou, že pánbůh stvořil člověka. Já tvrdím – jak už hlava mnohá to vyzkoumala často tak –: Ne. Člověk stvořil pánaboha. Matičko, tedy naopak. Za doklad žandarmy máš s bodly, nu, důvod statný. Dobrá, nechť. Leč, abychom se nějak shodli: Já pravdu mám a ty máš „recht“. 11

V KAVÁRNĚ VENKOVSKÉHO MĚSTA.
V kavárně venkovského města to bylo, kdy jsem po prvé tě viděl. Tys seděla jak socha Agrippiny v Kapitolském museu a srkala jsi ranní kávu. Od stolu svého jsem ti poslal uctivý pohled, jakým vždy se kořím dokonalému dílu přírody. A od tebe dík modrý ke mně letl (není to k smíchu? já měl totiž za to, že oči tvoje modré jsou – jakoby mohly míti jinou barvu, než hnědý samet!) Snad dvakrát, třikrát ještě já hledl k tobě a rozvažoval, že tak by dneska vyhlížeti mohla Artemis řecká. Artemis tmavá, jíž by umný krejčí oblekl vkusně do moderních šatů. Tys bavila se se svou společností a nemohla jsi jistě ani tušit, že duše moje k poctě tvé a chvále pro metafory běží do Hellady a v časů tůň, jež hluboká je tři tisíce roků. A když jste odcházeli, tys naklonila k stolu mému hlavu jak hrdá císařovna, 12 když v plné milosti děkuje za uctivý ranní pozdrav. To bylo vše. A za nějakou chvíli vlak odvážel tě v dálku. – Když v náručí tě držím, a hlava tvá mi na rameni leží – co sametový zrak tvůj přísně střeží můj každý pohled, aby neodcházel bez tvého dovolení s tvojich očí – v té kavárně nás vidím oba, jak seděli jsme tenkrát a myslím: Čaroděj největší všech čarodějů, před nímž se kouzelníci všichni z všech pohádek a bájí schovat musí, jak neumělí fušeři – jest Čas. Co dokázal on během krátké doby! Jaké to věci, zázraky a divy! Dvě hvězdy s nebe, ta jedna na severu, druhá v jihu, přiblížit k sobě – toť spíše možno, než takové dvě duše, jako naše, vzdálené sobě tři sta kilometrů a oddělené horami své pýchy, propastmi zásad, mořem zkušeností – leč dosud nikdy dokončit jsem nemoh závětí věty této: Kdykoli došel jsem k těm horám, mořím, ty jak bys vytušila, 13 že cosi, třeba ve dnech minulosti, stát mohlo jako překážka těch styků duší našich – tys bílou pevnou rukou mi stáhla hlavu k sobě a zavírajíc rty mé – zavřelas všecko. A tak jsem dosud nikdy nedomyslil ku předvětí té velmi vzletné věty závětí její. 14

MOTIV Z ANDERSENA.
Byl jeden král a ten se pestřil rád a tenkrát také taškáři dva byli, a můžete to z Andersena znát, jak toho monarchu pak napálili. Jak zbásnili mu přenádherný šat a řekli, že pln kritické je síly, a ten, kdo nemůže to rozpoznat, že lotras je či hlupák pošetilý. Pak arci v košili šel král ten milý však majestátně hleděl rovnat krok – nu, v Čechách má ten příběh epilog: co u nás lidí, již se velmi mrzí, zmíní-li se jim nějak o košili ten onen skeptik nevěřící, drzý. 15

ILLE EGO QUI FUERIM...
Já s jarem otvírával síně a v duši vpouštěl světlo, vzduch, vysmýčil kouty, v pavučině kde býval hřbitov mrtvých much – Se stolu neladné smet trety, číš s vínem dávno zvětralým, kus neshořelé cigarety i papír s veršem zoufalým – A uschlé květy, jež mi dány kdys v něžné chvíli rozkoše, i listy, bůh ví, kým kdy psány, vše naházel jsem do koše – Pak na stůl postavil jsem růže, pro nové sloky papír klad – teď nová nájemnice může se v čistý pokoj stěhovat. – Tak bilancoval v letech mládí jsem aktiva a passiva, dal do slok vše zas, čtli je rádi, oh, leta dávná, bláznivá! A při tom, stromy, trávy, keře, vám záviděl já, bláhový, a přec jsem vlastně, jaru věře, snad tolikrát kvet jako vy! 16

TAK OPUSTILAS VŠE.
Tak opustilas vše na rozkaz lásky: klid pohodlný, sladké zvyky denní, starosti milé, příbuzenské svazky i hrdé společenské postavení. A já to viděl. Nijak nevadí ti jít kamenitou cestou do nejista, i hlupců soud i strasti živobytí a vše, co Osud takým chodcům chystá. Leč kdyby ses jen jednou obrátila a teskně pohleděla do minula – jak vztyčený prst by jsi sama byla, a mně by z žití radost vyvanula. 17

O TUHÉ ŠKOLE MEDVĚDÍHO UMĚNÍ.
Shon bývával to za mých dětských let, když medvědář své zvíře městem ved, a strýček chundelatý, kroužek v nose, huňaté nohy zdvihal nemotorně, upíral po nás zlostně oči kosé, řetízkem trhal, rozmručel se vzdorně, co my tak kolem v pestrém chumeli výskali, pískali a ječeli! A když pak medvědář vzal píšťalu, kosmatý netvor zdvih se pomalu a přešlapuje, bruče, hlavou háze a párem tlapek směšně šermuje se sem tam točil – a ne bez nesnáze – jak člověk opilý, když tancuje. Ďas veselosti posed diváky, a medvědář pak sbíral měďáky. Leč po letech – je líto zvířete... Byl strašnou mukou učen frašce té: Nos probili mu. Na plech postavili, pod plechem oheň čile rozžali a když jej pálit začal – v této chvíli medvědář pěl mu ze své píšťaly, a zvíře zvedlo se a zařvalo a žhavým plechem přešlapovalo. To bylo dobou jeho učení pro truduplnou cestu umění. – Kdykoli potom zvuk se ozval známý on hrůzou zved se, zuby vyceně, a přešlapoval, aby pod tlapami 18 ten žár zlý pálil jej co nejméně. A jistě – necitě už bolesti – mněl, že zná tuze mnoho dovésti. Ó člověče, tys tvorstva všeho pán a proto také privilegován. Ubohý medvěd... Tebe bezbolestně, ó člověče, též učí tančiti, leč nepálí ti šlapek nikdy lestně, píšťaly tony zcela stačí ti – neb sta a sta let velké kultury od medvědí tě líší nestvůry. A – v jistém smyslu – pokračuje svět: Dnes medvědářů nikde nevidět, a medvěd odloučen jsa od člověka, od všelikých těch uměleckých snah, jak barbar zase nesmyslně těká po bůhvíjakých lesních končinách – tak už jen lidé tančí s oddaností bez vděku diváků a pozornosti. 19

SNAD BYLA BY JSI PROŠLA SVĚTEM.
Snad byla by jsi prošla světem, jak jiných žen jdou miliony: v rozšafném klidu by jsi tkala v koberec žití odevzdaně dnů šedé čtverce vedle čtverců s pomněnky modrým kvítkem v středu; své duše poklad vydávala bys v drobných mincích společnosti, přátelům domu, strýcům, tetám; crême vážných dam by chodil k tobě pro recept jídel, zkoumal pramen tvých klobouků a šatů, prádla; muž tloust by při tom, dítě kvetlo a ty bys – černou hloubku žití i osluněné výšky jeho jen z romanů a novel znajíc – šla chůzí povlovnou a klidnou, jak chodívá se na procházce, k té metě žití svého. Zatím mě uved Osud v cestu tvoji. Ty z všeho náhle vyšinuta teď vidíš: pokrytci a lháři, sbor bab pohlaví obojího tě ryčně na své soudy vlekou. A všechno tobě přitěžuje: hlas srdce, žízeň duše tvojí, hlad po lepším a čistším žití i zhrda šablonou jich cností i úsměv nad ortely jejich – tož na pranýř a žlučí na tě a blátem duší svých tě špiní. 20 A pustý smích by odvětil ti, jim kdybys zaklepati chtěla na práva ženy, čestné pojmy, kulturu srdce a ten kámen, jejž hodit smí, kdož bez viny jest – vše marno. Bylas jimi ctěna, když v hrdosti své mlčenlivé v jhu trpěla jsi muže-tupce – teď neodpustí, žes je svrhla, snad proto, že je také nesou a že jim chybí čestná síla, by též je svrhly. Neodpustí ti ničeho – zvlášť zhrdu onu, hřích ze všech hříchů nejstrašnější. A ty: nebudeš litovati, že Osud ved mě v cestu tvoji? Nesteskneš sobě nikdy, drahá, po koberečku z šedých čtverců s pomněnky kvítkem v čtverci každém, jenž začat s takou rozšafností teď navždy opuštěný leží (zdroj povídání, předmět hrůzy, cíl odsudků a známka výstrah pro dobře vychované dívky a lítost lidí rozvážlivých) v tvém bílém domě nedodělán? Co náhradou dát mohu tobě? Tu neklidnou – však celou duši, tu hlavu znavenou – však jasnou, tu ruku klamanou – však pevnou a plnou víru jednu: za čas, až z našich těl už bude popel, z nás samých legendy a zkazky – 21 pak děti těch, kdož teď tě soudí, čin schválí tvůj a s úctou vážnou hledíce k zjevu tvému budou i bláto stírat s jmena tvého i vysvětlovat nutnost všeho a v dumách nad problémem žití po stopě tvojí jdouce, budou soud rodičů svých odsuzovat. 22

MODNÍ POSA.
Hledati boha... Slovo pěkné a velmi hluboce dnes zní... Tolstoj se, Dostojevskij řekne, jmen velkých čestné sousedství. Hledati boha... Při tom pilně i věcí světa toho dbej, co prospět může neomylně, ty ber a moudře užívej. Buď při tom sobcem bezohledným a lovcem peněz, reklam, chval i mužem pravd svých nedůsledným, jenž v praxi zle je pocuchal – Hledati boha... Jeho lásku? Vztah k němu? – Trýzeň odvěká..odvěká... Můj milý, odlož už tu masku a najdi v sobě člověka! 23

KDYŽ SE TY MINUTY –
Běžící řeka, letící pták, oblak, jejž vidíš se nésti – vítězni, veseli, blaženi tak, pohybem jen snad je štěstí! Vyznej i ty, duše nejdražší mi: když se ty minuty řítí a duší zpěněnou věčnost nám hřmí je nejsladčej člověkem býti. 24

PRO NI.
Až spolu dojdem jednou na rozcestí, kde náhle Smrt nás navždy rozezdá – tak, jak šla se mnou tiše bez bolesti, ať bezbolestně též mi sbohem dá. A potom ať má vlídné osamění, klid stáří, jasné rozpomínání a jak večerních zvonů odeznění skon harmonický bez umírání. 25

PES.
Kňuč! – Kňučíš. Skákej! – Skáčeš, Nero milý. Běž! – Běžíš. Chyť ho! Chytáš odevzdaně. A když pán neporoučí, myslíš maně, jak způsobil bys jemu kratochvíli. Dán obojek ti, plíšek s jmenem páně – ty pyšníš se jím, Košík připevnili ti na tlamu – jdeš hrd. Bdíš v noční chvíli klid, dům a spánek pánův vzorně chráně. Toť, národové, vaše historie. Tak byla po staletí, tak je dnes. A k boha obrazu že člověk stvořen? Leč cosi v hloubce duší vašich žije – stud? Hanba? Jasných poznání snad kořen? Vždyť syknete tak často zlostně: pes!... 26

LETNÍ ODPOLEDNE.
Do šeda nebe. Rozvlněné žito, a chrpy z něho zří a máky hluché. Jdeš po pěšině. Ničeho dnes líto. Je lehko v duši. Vše tak jednoduché. Ten bílý oblak plyne do daleka a teplý vítr v líce se ti žene; jdeš, čelo ovívá ti vůně měkká, a velký mír se nad tím světem klene. 27

JAK LAHODNO.
Jak lahodno, v klín složit ruce a býti zas jen člověkem, po dobách přísné revoluce, po boji zlém a odvěkém! Nu, sřítili jsme pánaboha a soudy vedli dějinné – však přijde čas, že pocta mnohá už našich skrání nemine. Však teď je sladko, v citech vděčných jak plyne čas, vše vítati, i řadu týdnů bezslunečných i dny, jež Osud vyzlatí. 28

DA VOLNO.
Pěkné psaní přišlo od vás, drahá, z jižních končin ke mně do stavení: píšete mi, jak je modré moře, jak je teplo, jak vám do pokoje proudí z parku vůně oranžová, jaká míchanice pronárodů při table d’hôte pokaždé se sejde – píšete tak pěkně, duchaplně, kdyby člověk v novele to našel měl by radost, jaký vzorný popis vytvořil ten onen prosaista. Šťasten jsem, že moře splnilo vám všecko, co jste o něm kdysi snila – zřídka stává se, že nacházíme takhle splnění všech nadějí svých. Ba, tak často zklamem se, když osud skutečností učiní sny naše – – je to jako s láskou, drahá paní: milujem-li, máme rádi vlastně představu svou, svoje vzletné snění – kde je skutečnost, kde pravda šedá! Leč i tahle pravda omšelá je, ne už nová – ale potud moje, že jsem se k ní hodně těžce probil, já už takový jsem bědný patron, že když na klopotné cestě žití něco zdvihnu – je to hloupý kámen, oblázek jen, kterým tucty dětí omrzele byly pohodily... Ano, horko (abych zodpovídal otázek pár vašich po pořádku) 29 je zde také. A jak celkem žiji? Předně: ještě. Potom: někdy hůř je, někdy líp zas – podle plachých nálad. Což by tedy vlastně bylo všecko, nač jste tázala se. Ještě něco: vždyť vy ráčíte se také ptáti, co je nového v mé domácnosti? Nuže, píši, milostivá paní: moje Víra zmizela mi náhle, dobré dítě odeběhlo kamsi, a mám pocit, že ji nespatřím již. Vlk ji sněd snad, medvěd roztrhal ji, nebo hladem zahynula kdesi – bůh s ní, čert ji vem, jí nelituji, moje pošetilost jest jen vinna, že po letech takých zkušeností, jsem si bral ji ještě na byt, stravu. A ta druhá. Naděje – vy víte, byla vždycky slabá, neduživá – leží bezvládně, snad úbytě má, nevím, přežije-li tento týden. Třetí, Láska, tu jste nejlíp znala, – myslíval jsem, že je zvlášť vám milá – umírá... jsem u ní, zřím jí v oči, jak se lámou, držím ručky její, stydnou v dlaních mojích – to je všecko, víc už nevím. Že to píši klidně, nedivte se: všecky zjevy žití, ba i smrti, zvyk jsem brát, však víte s odevzdaným fatalismem Turka, všecko – jedno ovšem vyjímaje: nikdy nedovedu, drahá paní, v cizích románcích být figurinou, 30 jež si k tabuli smí zasednouti, když se hlavní reci od ní zdvihli – z takového románku jsem dosud vždycky utek – inu, samolibec! Tož, co ještě? Užívejte plně jižních krás, a když se tančí u vás po diner – vy máte přeci ráda moderní ty pohodlné tance – tančete a protančete takto noční hodiny... a nálady své... a snad ještě někoho a něco... Až se navrátíte, budu kdesi dva či tři tisíce kilometrů – touha cestování, milostivá, vidět jiné kraje, jiné tváře, jiné písně slyšet, jak to bývá – potkáte-li někoho však přece, jenž má tvář mou, postavu i chůzi, nevěřte svým očím, vzácná paní, nebudu já, nemohu to býti. 31

NAŠIM KNIHVAZAČŮM.
Vám i nám bych přál to: aby kniha byla první pyšnou chloubou českých obydlí. Jmění nejcennější, přítelkyně milá, která vším být umí, kde se usídlí. Zrcadlem i lampou, moudrostí i silou, milníkem u cesty, šírou vyhlídkou, v čase dobrých nálad veselostí milou, v zamračené chvíli těchou, pobídkou. Nám bych přál to, kteří v práci klopotivé vlastní krev i duši přelíváme v ně; Vám, již dáváte jim šaty trvanlivé, krásou lahodící očím příjemně. Však ne Vám a nám jen, i těm, jimž se světí všechna práce naše – – – Ale kde to jsem? – povídali bychom jako drobné děti pohádečku smutnou v čase pochmurném... 32

SMUTEK ŽNÍ.
Na zemi leží pokosené klasy, sta tisíce jich v dlouhých řadách leží, v mdlém zlatu jejich slunce teskně hrá si a žalující vítr po nich běží. Prochladlý vítr... Nebe neobsáhlé je zakaleno smutkem zlostným siným... Vysoko vzduchem plynou ptáci táhle a tiše míří ku krajinám jiným. 33

SÁM.
Sám... sám... a sám... to zdá se poslední být pravdou, již jsi zdvihl v cestě žití. Sta jich šlo s tebou za májových dní a v červnu už vás zbylo ku desíti. Pak v křižovatkách zůstal leckdo stát... Už v holých větvích chladný vítr šumí. Jdou dvě, tři duše s tebou posavad, ty hovoříš – a ony nerozumí. 34

JEN JÁ VÍM.
Jak v divadle, tak při koncertu se v pravo, levo nedívá, a nepřístupná smíchu, žertu je krása její mrazivá. V svém saloně regentka domu – zná řídit rozhovorů spád, ví předem vždy, co libo komu, kdo jaký zvyk má, co kdo rád. Přátele daří kyvem hlavy, ruk stiskem, lehkým usmáním, vkus její přísný, vybíravý už velkým vyznamenáním. Tak vy ji znáte. Já však, braši, já jediný jen na světě, já vím, co v mrazné krásce vaší za jaro kvete děvčete. Já jediný znám výraz očí, jež jakby vyšly z pohádky, vím, co tou hlavou snů se točí, co v dušičce té za zmatky. Já vím, jak v bledém obličeji se žhavé růže rozhoří jak koušou drobné zoubky její a mazlivě jak hovoří – neb viděl jsem a vím, co neví ten široširý moudrý svět, že této plaché duši děví je teprv šestnáct a půl let. 35

MODRUŠKO MÁ –
Modruško má – (víš, má zlatá, vůbec něco o Modrušce? Z pohádek mé báby byla pohádka ta o Modrušce nejdražší mi, nejmilejší. Mohla dobrá bába moje povídat jich deset, dvacet – já je vyslech trpělivě, neb jsem věděl, v posled poví přec jen onu o Modrušce. A když bába potom začla: Za lesy a za horama, za mořem a za řekama do knížecích jasných síní šla Modruška do služby – sladké mrazení mi chvělo mladým tělem, každé slovo zpíjelo mě něžnou hudbou, a mé rozevřené oči viděly ty dalné kraje, kde Modruška sloužila. Nad princezny z pohádek všech, nad tu s hvězdou zlatou v čele, nad tu spící žití celé, nad tu otcem uzavřenou, nad tu drakem unesenou, nade všecky nejluznější, nejkrásnější, nejmilejší byla bledá Modruška. Pro své velké milování tuze mnoho vytrpěla, 36 ale v posled nahradila pohádková spravedlnost všecky útrapy jí slavně – a teď víš už, kdo to byla.) A já vlastně dnes ti nechtěl (něžná hudba dětských roků notovala mi to jmeno), více říci, než to sladké, než to vroucí: Modruško má. – 37

NAD TURGÉNĚVEM.
A zase jednou čtu si Turgéněva, jenž rozsmutní, leč nikdy nepohněvá, a co se odehrává v Rusku kdesi, se zvolna mění v kraj náš, vsi a lesy, a ženy jeho, čisté milující, tvé oči náhle mají, jas tvých lící, tvou postavu a chůzi... Věční bozi, ach, dokud žijem, mrak nám stále hrozí, blesk může švihnout nebes končinami a zapálit nám střechu nad hlavami: obdařit račte bytost onu drahou poklidným žitím, duše rovnováhou vždyť osud tragický se pouze snese, když v romaně neb novele tak čte se a vylíčen je Turgéněvem právě... Leč v skutečnosti? Milované hlavě raději přejem – vy to víte, bozi, podušku solidní z té dobré prosy a kočár pevný, jehož potah jistý, kočího nepijáka, obzor čistý a cesty rovné, silnice ty bílé, jenž běží klidně na daleké míle. 38

IDYLA.
Jak dávný Říman sedím v nosítkách, dva otroci je nesou vytrvale, Den bílý a Noc černá. Já je koupil a platil bolestmi a odříkáním a – spokojen jsem s nimi. Mají, pravda, i rozmary své: Bílý mračívá se a zpurný bývá. Černá otrokyně je pomalá a tuze povídavá, pohádky popletené sune leckdys před moje oči – ale celkem vyznám: já spokojen jsem. Sedím, k předu zírám po cíli cesty; jenom koutkem očí kraj vidím šinoucí se zvolna nazad a vím, že v posled přec jen donesou mě, kde dvojice hvězd tmavých na mě čeká. Pak, drahá, rozdělíme práci pro ně: ten Bílý ať se stará o domácnost, ať odnáší nám denní starost s očí, a číst-li zachce nám se – podá knihu, a na procházku vyjít – půjde s námi a k večeru se ukloní nám tiše a odejde, neb vystřídá jej Černá: dá večeři, číš vína, sklenku čaje, i doutník podá – a co mluvit budem o všem tom, co nám právě duší půjde, stlát bude lůžka, shasí světlo lampy, pak na stoličce sedíc bdíti bude, nad spánkem naším. Ráno přijde Bílý a probudiv nás, nastoupí svou službu. My, doufám, budem spokojeni s nimi, a oni, myslím, spokojeni s námi – jsou teď už spokojeni, co mě nesou 39 v nosítkách houpavých se stejnoměrně, z nichž kupředu se dívám, k cíli cesty, a pouze koutkem očí pozoruji, jak krajina se zvolna šine nazad – mí otroci jdou neslyšnými kroky, jen pohyb nosítek mi prozrazuje, že kupředu jdem – a já spokojen jsem jak dávný Říman... 40

ADAGIO.
A víte: chtěl bych políbit vám šíji tam, kde se vlasy ztrácejí. Mou duší chví ta jedna z melodií, jež notujete, když jste zasněna – zrak ztracen v dálce – hlava skloněna – a hlavou plyne snění bezejmenné jak oblak, jenž se modrým nebem žene – paprsek slunce nejde tišeji než tony šumivé té melodie – chtěl bych jen letmo dotknout se té šíje tam, kde se vlasy ztrácejí. 41

PODZIMNÍ SLUNÍČKO.
Jsi v zahradě? A na výsluní? To slunce podzimní, jež zírá úsměvem tklivým v žluté listy, v pěšinek písek zarosený a svadlou trávu – dobré slunce jak venkovský je doktor-stařík, jejž všude vidíš: zajdi v pole, či do parku, či na náměstí, hle, stařeček tu, sešlý lety, leč duchem čil. A účinlivý, znám všude, všech těch dobrodinec, kdož čistou duši mají. Kráčí s úsměvem vlídným pro každého, líc pohladí a mile stiskne uzáblou ruku, poklepe ji a zažertuje, zasměje se a dobráckým tě hladí zrakem, že sám se maně usmát musíš. Je víry pln – sám nade hrobem – a víru dává. Z mizícího pramene žití svého skýtá rád k pití vzácné zkušenosti byvšího leta, dávných bouřek a dojmů z zavřených svých účtů – vše s úsměvem tím mírným, měkkým jak bledé zlato. Duše moje, těch říjnových dnů rozzářených hleď užít, do parku jdi, v pole, a choď jen stále po výsluní. 42

DETERMINISMUS. (Pro pošetilého přítele.)
A tohle všecko muselo si díti: je tomu, řekněm, čtyřicet let as. Mládenec jeden začal vážně sníti o vlastním hnízdě. Měla tmavý vlas, z venkova byla. Prodělali spolu dnů jarních celou smavou pohádku, pohledy, rdění, schůzky u topolů, polibek prvý, vzatý ve zmatku – ach, tmavé oči její! Rozpačitý si řekl o ni – byl to šťastný den – pak šilo se a prohlíželi byty a pyšně chodíval s ní zavěšen – a potom svatba byla. Ona bílá, on frak a klak – pak banket – zdravice a cesta v štěstí: kufrů v kupé síla a vůně ze svatební kytice. To všecko takhle musilo se díti, by stalo se, co potom nastalo, kdo mníte tady volnou vůli míti, bloudíte, pošetilci, nemálo. – Jim musil život vykázat pak kruhy, z nichž roste živobytí solidní, starosti svoje jeden má i druhý, kancelář – kuchyň – týden po týdni. 43 Pak v říjnu kdysi, spěchy bezehlavé, pláč, vzdechy musely chvít stavením, nu, dítě přišlo milounké a zdravé, holčička bílá s vážným vzezřením. Ta musila vzrůst k zjevu Artemidy, jež v očích černé ticho noci má, zkad hvězdy planou na dno lidské bídy a smírný lesk svět celý objímá. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Tak vidíš, co vše musilo se státi, bys moh jí dneska hledět do zraků, své duše duší moh ji nazývati – nu, zázrak – pokoř se mu, hlupáku! 44

PŘIZNÁNÍ.
A časem hemží se mi veršů v duši jak v červnu včelek u medného úlu, mně hudbou šumí vše a voní medem, a knihy rostou jak ty umné plástve. A přijde čas, že v duši mé je pusto jak na úhoru smutném, kamenitém – leč přes úhor se aspoň motýl mihne, a u kamene slzička si zkvete, však u mně vyprahlo je, že i podpis námahou bývá... Pak je život bídou. 45

CHTĚL BYCH TĚ ZTRATIT –
chtěl vidět bych, jak opouštíš mě chvatně, jak Osud odvádí tě nenávratně, a propast pekla, sotva vytušenou, bych před sebou chtěl vidět rozevřenou, svůj život cítit osamělý, bídný, jak byl, než vpad v něj ten tvůj úsměv vlídný, chtěl bych tě ztratit – chtěl cítit bych, jak bez tebe by bylo, zda by se vůbec ještě nějak žilo z tvé duše tepla, moje krasavice, se octnout v pláni, v hrůzách metelice, v bezcílné cestě, v kraji bezohlasém, – i po bolestech zasteskne se časem – chtěl bych tě ztratit – a prožít vše, čím někdy v době denní a ve snech zlých mě děsí vlastní snění, chtěl bych tě ztratit – být na pět minut z žití povyšinut neb za pět minut, za pět strašných minut bys musila se vrátit. 46

SEN.
Procit jsem – podivný byl to sen, často tak člověk je snívá, když pokoj vzpomínkou naplněn a měsíc v lůžko se dívá: Já mrtev byl, vstal o půlnoci z hrobu a v šeru zeleném, při hvězdném šumu šel světem jsem, jenž teď byl naší říší neb život – kdo ví – ztichl, neb též zhynul. Šel v rubáši jsem, bezokými zraky se díval kolem – jak to činí živí – po věcech světa, po těch druhých mrtvých s kritikou mimovolnou v gestu ruky i na rtech bezmasých. Čas nevázal nás a nevadil nám prostor. Nebylo v nás vzpomínek z žití. Po zákonech oněch, jež vládnou v Smrti království, jsme byli jen stíny okamžiku, jen jak mráčky nahoře tmavým nebem plovající. A náhle vysoký stín u mne stanul: dvé pevných paží přitisklo mne k sobě, dvé blesků vzplálo ve vyhaslých očích a rozpálený chvějný hlas mi pravil: – Já zemřela, však mám tě ráda ještě. A ty dva blesky pronikly mi v nitro a vybouřily moje vzpomínání, jež mrtvo nebylo, leč spalo pouze: – Až za hrob tedy? – (Neboť vzpomínání vzbudilo všecka P. S. našich listů 47 i echa kdysi našeptaných přísah.) – Až za hrob! – – Jakož slíbili jsme kdysi? – Jak slíbili jsme. – Příval zářný světlý mnou prochvěl. Náhle den byl, růže kvetly a voněly do toužných písní ptáků a nebem plulo loďstvo bílých mraků a žití bylo rozkoší zas sladkou. I Smrt jsme shlídli. Pryč šla chůzí vratkou a zsinalá si tiše zoufala, že kralování svoje prohrála. 48

TOUHY.
S počátku snil jsem, že mi stačí zcela blíž domu bydlet, kde vy byste dlela, zřít z okna rudou střechu vily vaší a letmo vás, když byste vycházela. A potom touha vzrostla: aspoň denně jít moci s vámi... mluvit nenuceně – ne o své lásce – třebas o počasí, o běhu světa, o všech věcí změně. A dále snil jsem: přijde jednou chvíle, čas srdci klid dá, hlavám vlasy bílé, na sluníčku pak sedat budem spolu a ruku v ruce čekat žití cíle. A potom toužil jsem ti moci tykat, tvé ruce líbat, o lásce ti říkat, dát tobě hledět až k dnu duše svojí a žes mé všecko, tebe věřit zvykat. A potom: vplynout žitím v žití tvoje, vzít já tvé celé, dávat já ti svoje, milenko, ženo, příteli a sestro, by jedno bylo, co dřív bylo dvoje. Je Život zázrak: odvál ty sny malé a splnil velké. Stojím nenadále jen s touhou poslední ve vděčné duši: zapěti velký hymnus k jeho chvále. 49

PROVERBE.
Zda vzpomínají? Zda se pamatují? – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – „Chtěl bych se dotknout retem vaší šíje.“ „Ne, my se nikdy líbat nebudeme.“ „A tvrdíte pak, že mě máte ráda.“ „Až za hrob. Jako nikoho víc v světě.“ „Já políbím vás.“ „Nikdy. Není možná. Pak víckrát bychom se už neviděli!“ „A to je láska?“ „Věřte, mám vás ráda.“ „Ne, nerozumím.“ „Ráda celou duší a celým hořem svého odříkání, a vy jste slíbil... slibte slavně znovu, že líbat mě chtít nikdy nebudete.“ „Křišťálnou duši máte, pravda, drahá, však z mrazivého ledu. Dejte vzplanout jiskřičce jedné aspoň v hloubi její, a byť to byl jen odlesk očí mojích: chci pro dnes slíbit.“ „Pro vždy!“ „Ale někdy –“ „Ne, nikdy, nikdy, nikdy! Přisahejte!“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Oh, jak jsi dovedla být jen tak krutá, jeptiško moje, klášternice tichá! Můj žhoucí ohni, slunce rovníkové, což – pamatuješ? Viď, že hodně pestré jsou dnes už vzpomínky té lásky naší. 50

JEN SLŮVKO.
Jen slůvko letmo. Den byl roztrhán. na spoustu efemerek. Noc je tady. Teď skládám účty. Vším jsem znaven, štván – to ono bylo – a nic dohromady. List nepsal jsem ti. Ani sloku jednu. Nic, pranic. Den je ztracen docela. Vím sotva, že šla mračna v nedohlednu a obruba jich stříbrem hořela. 51

KOS.
Čtu noviny. Zem neviděla prý bitvy také – ve chvíli – otravné plyny – letci – děla – jak lán sžatého obilí – Kos načechraný snesl se mi na mokrou římsu okenní, švih ocáskem i perutěmi a dal se hlučně do pění – Do pění? Ne, to nelze ani už ptačím hlasem vůbec zvát, toť uličnické hulákání, tak zpustlík zná jen nadávat. A jak je drzý pohled jeho, jímž se ti v pokoj zadívá! Kluk kámen mrsk do okna tvého a ještě se ti vysmívá. A to je kos, jenž večer v květnu se špiček stromů, výšek střech hrál celý koncert na svou flétnu, až publiku se tajil dech, jenž dobu stěhování má mít a trávit podzimní náš mráz už dávno kdesi u pyramid, jak přírodopis učí nás. Tak sešel, pořádku si odvyk, spust hlasem, zjevem, v mravech svých – 52 ať zjistí učenci ten zlozvyk i v čítankách i v revuích. Mně dává rozpusta však doklad, – kdys boje o tom vedl jsem – že svět ten není ctností poklad, a k lepšímu že nespějem. Kultura – pokrok – pokoj dejte! jak lhou ta hesla odvěká! Zde na kosa se podívejte! A podívejte člověka! V únoru 1915.
53

BŘEZNOVÉ CHVÍLE.
Jak všecko bylo jarně tklivé, jak naivní čas ten bývalý – víš, myslím roky, kdy jsme dříve tak obřadně se stýkali. Ty nedostupná, mrazně chladná, antické božstvo kamenné – a ve mně hrdost bezpříkladná, jež touhám srdce káže: Ne! Doutnalo zatím tam i tady, leč Rozum hasil statečně, zrak zraku vyhýbal se všady – my drželi se výtečně! Až Osud zasáh usmívavě: Nu děti, děti, nač ty hry!? Dal ruku v ruku, hlavu k hlavě a skončil boj ten nedobrý. Ty naivní časy vítr odnes – viď, praskly jako bublina – tak trochu líto dnů těch podnes a rádo se zas vzpomíná! 54

LIST.
Nic nového dnes... Chtěl bych, bys tu byla, chtěl bych ti jednou říci, moje milá, co slovy psáno zní tak tvrdě, hluše, když okem v oko nezří v duši duše. Chtěl bych ti říci, že jsi moje Všecko, chtěl bych ti v dlaně hlavu dát jak děcko a cítit, čas jak ustal ve svém letu, a nehybná a čirá Věčnost že tu. Chtěl bych ti říci, dny že nestačí mi, než věčná noc mě zdusí stíny svými, bych Osudu moh poděkovat cele, že poslal tě v mé cesty osamělé. Chtěl bych ti říci, že je život krašší, že moje já i pro mě je zas dražší, chtěl bych ti – – ale jak to zní vše suše, a pak – už stokrát řek jsem to, má duše! 55

ČASOVÉ POZNAMENÁNÍ.
Glossovat časů běh a dějů směsi mi zakázáno. Za velezrádu se prohlásí hned, kdybych napsal kdesi, že slunce už se chýlí k západu. Ba, že vychází ani nesmím říci, neb že teď smutek do duší nám vlít. Či naději že máme vítězící – oh, ve všem patrně je dynamit. Má Musa náhubek má. Moje jmeno pod přísný dozor vzal si nyní stát – jen přemýšlím: jest ještě dovoleno o někom napsat, že ho mám vždy rád? 56

VÁLEČNÉ ČTYRLÍSTKY.
I. Purtifikace německého jazyka.
Je chvály hoden ten germánských učenců shon, svědomí, jazyk a prádlo má národ vždy čistý mít: leč jak se jezdit má, když ne à la Daumont, kam vřadit monarchy, když ne à la suite, co generálům dát, když ne Pour le mérite? Omluva nedělního feuiletonisty.*
Prapory vlají! Radost z lící volá! A zrak i sluch je upjat na bojiště! – Což taká literární kapitola? Nemožno psát dnes. Napíši ji příště. Va banque,
čili naše situace za světové války.
Na jednu kartu všecko vsadit mohu, vždyť ničeho jsem neměl na té zemi a vyhraji-li, sláva pánubohu a prohrám-li, pak hůř už nebude mi. * 4. května 1915, když Rakousko oslavovalo něja- ké své vítězství. 57 Půjč, pane bože!
Půjč, pane bože, básníkům své blesky, půjč jim je na minutek pět, a užasneš, jak vyčistíme hezky ti zaneřáděný ten svět! 58

METEMPSYCHOSIS.
Jsou okamžiky, že se stále zdá mi – blesk osvítí tak v noci černou zem – že dlouho, dlouho jsme už spolu známi, před žitím tím žes byla v žití mém. To záblesk jen... zas černá zem i nebe. Jen jmeno zaševelí na mých rtech – snad před sty roků zvával jsem jím tebe v čas lásky naší v dávných životech. 59

PAMÁTCE DVOU PŘÁTEL.
Už skončena je pohádka ta celá... Ah, škoda, že jsi tenkrát neslyšela dva hlásky znící přes sad, přes vinici, to s jedné strany: cívik, cívik, cívik a s druhé: cicipí, cicipí, cicipí. Dva ptáci, v různých domech uvěznění, se dohodli as takto ve svém pění. Jak den svit bílý, čile hovořili, ten jeden volal: cívik, cívik, cívik, a druhý: cicipí, cicipí, cicipí. Ne jednotvárně. Chvilkou teskná touha, zas někdy radost, jindy bolest dlouhá a tak to znělo, jakby těšit chtělo zde jedno ptáče s cívik, cívik, cívik, tam druhé s cicipí, cicipí, cicipí. Ach, lidé potřebují spousty psaní a přísah, metafor a povídání – a bozi vědí, zda si vypovědí, co on jí říkal tím svým: cívik, cívik, co ona: cicipí, cicipí, cicipí. A jednou z rána náhle oněměli. Prý jednoho – jak služce vyprávěli – už pochovali. Marně jsme se ptali, zda jej, jenž zpíval: cívik, cívik, cívik, či ji s tím: cicipí, cicipí, cicipí. – – 60 Lze leccos ztratit v mládí marnotratném a neželí se. Teď však zuby zatnem, když osud zruší, k čemu lneme duší. Mně teskno po tom jeho cívik, cívik, a jejím cicipí, cicipí, cicipí. – 61

TAK JEDNOU SPADNE ZÁZRAK –
Tak jednou spadne zázrak v tvoje žití, dech ztají se ti, mníš, že je to sen – a za týden už myslíš, že tak nutně musí býti. Mé drahé všecko, slitování přej mně, když v prose žití – – – vždyť jsem člověk jen, jenž za týden největší zázrak žije samozřejmě... 62

MILUJEŠ-LI – –
A takové už pozemské jsou věcí: je špína dob a není vyhnutí – muž octne se v ní. Bláto může téci mu v ústa, hrdlo – třeba k zalknutí. Však tu, již miluje, ať vznáší vzhůru jak Atlas svět ku klenbě zářící – ať zírá její zrak jen do azuru, a špína nejde ani k střevíci! 63

NE, DRAHÁ, JÁ TĚ NEZAPRODÁM...
Ne, drahá, já tě nezaprodám, já nedám očí tvojich jas v plen zakaleným lidským vodám a mlýnům hub jich na pospas. Já za tebou a s tebou stojím v tom boji s podlostí a zlem, a projdeme tím ohněm dvojím a vím, že budeš vítězem. Pak vracet budem pohrdání té luze v špercích, hedbáví za intriky, za klepy, lání, za vtip a posměch bezhlavý. – A usmívat se budem maně – když už si pamět vzpomene – i zlobě bezzubé té saně, jak dští ji oči zelené. 64

VÁLEČNÉ ČTYRLÍSTKY.
II. Mojžiš – Darvin.
Zem celá jedna hrůza a jeden strašný hrob – hle, člověk na výši svých kultur plody klidí! A protestuje pánbů a protestuje op: onen se tvorby zříká, ten otcovství se stydí. Rekvisice zvonů.
Musilo dojít, bože, na tvé chrámy, a není to tvou vinou poslední: Nebránils válce, byls v ní („Bůh je s námi“) tož slušno, abys něčím přispěl k ní. Incidit in Scyllam...
čili Finis Austriae tak nebo onak.
Lodičko stará, věc je ta a ta: Zde s Charybdy řve Entente jako lvice, tam čeká však zas Scylla zubatá, jež stále hlad má Velikého Frice. Referát literární.
„Indien und ich“ od Heinze Everse já čet a podotýkám jen, že dobrý Němec velmi skrovnil se, ta kniha má slout: „Ich und Indien.“ 65

SEN.
Nic víc: jen zdálo se mi, že byl to teplý den, že modrý půlkruh nebes byl měkce rozložen, že kouř se vinul tiše ze spokojených chyšek, že tráva svěží byla a plná pampelišek – a my že seděli v ní a v nás byl mír a klid a tiše hovořili. – Tak se ten sen jen kmit, den přišel s větrem, deštěm – leč v duši jaro stálo, dál voněla ta tráva a slunce zlatě plálo. 66

SLOKY K MELODII.
Vzpomínko, chůzí pavoučka jdi do jejího pokoje a podívej se zlehoučka, zda u ní jas a slunno je. A má-li její bílý pes k ní oči tiše upřeny a ona ten svůj pohled kdes má v dálce, v dálce ztracený – pak ani skráň jí nepohlaď a neruš mi ji ze snění a světla letem se mi vrať jen k mému uspokojení. 67

LIST.
Že nemá minout den, bych nezachytil veršem buď duše plachý sen, či myšlenku neb nápad, a že již v malé chvíli se půlnoc dostaví, chci na ten papír bílý verš hodit prchavý. Den plný práce byl, a já v ní bez oddechu, a sníh se chumelil a bil mi s deštěm v okna, tak neodlákán ničím já táhl udatně – že vůbec poustevničím, už víte ostatně. A sny své chvílemi a vzpomínky a touhy – též víte... Rcete mi, jak nečasem tím došly? Byl mír v nich vaší skráni? A byl v nich modrý plam? A duše odevzdání? A štěstí, že vás mám? 68

AŤ JÁ ČI TY.
Ať já či ty – tam v říši stínů pít nebudeme z proudu Lethe. Kdo dřív tam sejde, chodit bude tím pustým kamenitým krajem, kde žlutý asfodel jen roste, a čekat bude. Zapomenout i lásky svojí nechcem dole i nenávisti. Zdrojem žití nám byly kdys na světle slunce, žít jimi chcem i v říši stínů. Ať já či ty – kdo sejde dříve, pít nesmí z tichých proudů Lethe. 69

CO JEŠTĚ?
Co může přijít ještě? Poledne bez stínů máme nádherné a žhavé. Do dálky modravé a průhledné. tak jasně září oči tvoje tmavé. Co může přijít ještě? Sestup, pád, večerní smutky, chlad a stíny mračné – chtěl bych teď umřít. Umřel bych tak rád, než slunce za hory mi klesat začne. 70

ŠLI SPOLU ŽITÍM.
Šli spolu žitím. Byli jednou duší a jednou myšlenkou. Jak nikdy před tím dvou lidí nenašlo se na tom světě a sotva najdou dva se ještě jednou. A zemřeli. Dva hroby po nich zbyly a pověst velikého milování – víc pranic. Pověz slunce nesmrtelné a věčné hvězdy – vy jste byly svědky – je možno utonout tak bez památky? Což shltne minulost i takou lásku a mlčet může? – – Že v ní zanikává i harmonie tonů, zlatý západ, den nejkrásnější, pohádkové jaro – to pochopí se. Ty se opakují už zítra, pozítří či během roku. Leč láska taková? To milování? Vy bozi vlídní, bozi závistiví! Při nesmrtelných číších hodujete a pošlete-li jednou jeden doušek smrtelným retům lidí vyvolených – už vezmete mu vůni nesmrtelnou a dáte zmar v něj, smutek věcí zemských. 71

DIE HELDEN IM HINTERLANDE.
– jo jo... Co dělat?... Tak už je to. – – Eh, což!... Jen když je člověk zdráv! – – Já neviděl vás celé leto – – A od syna což? žádných zpráv? – – Psal ondy, ale celkem pranic – – A doma všecko zdrávo, že? – – No, ženě bývá nějak nanic – – I vida, vida! Hehehe! – – No, vy hned... nervy jsou to jen tu... vždyť máme leta... – – Čtveráku, vy víte, v starém testamentu, kdy Sára, tento, k Isáku? – – Ne... do opravdy... – – Jak jdou kšefty?– – To víte... válka... A jak vám? – – Továrna stojí... Kousám nehty... Milion v pekle... přísahám – – Jo jo... – – – Ba ba – – No nějak bylo a nějak bude – – Tak to jest. – – A Fuchse to už převalilo – – Co povídáte? – – Na mou čest – 72 – No Fuchse!? – – Inu, každý to má, já říkám: Já to nezměním. – – Má řeč to. – – Seď si každý doma a pozor se svým míněním. – – Ba, čas je zlý. – – A člověk neví – – Ba, nikdy neví, co a jak – – A konečně jsme tu jak plevy – – A foukne vítr... ba, že tak – – Tak Fuchs už... inu, vida... vida – – Znám strýce jeho... hodný muž – – I na nejlepší padne bída – – A člověk holý je jak nůž – – Ba ba... a nemyslete o mně... s tou ženou jako... – – Na, na, vy! – – A na shledanou! Těšilo mě! – – Má úcta! Doma pozdravy! – 1916.
73

VÁLEČNÉ ČTYRLÍSTKY.
III. Diplomati.
„Mír bez anexí!“ – dokud teče do bot. Leč zdaří-li se jedna pranice: Chcem užít plně vítězových svobod a zaokrouhlíme si hranice! Co je jisto.
Svět vás nenávidí – to už zdá se svato, disputovat o tom, – ztráta času jen. Ale pámbů dal vám náhradu i za to: přirouboval se k vám H. S. Chamberlain. Neutrálové.
Zbraň k noze, každý z nich se dívá, jak sokové se prudce rvou – leč pozor: v posled, jak to bývá, diváci pračku odnesou. Při smrti Franze Josepha.
Ty lysý starče, každou pohromou, co jich má, stih tě Osud v pouti zdejší; umírals nerad – ač snad smrtí tou jsi ušetřen té rány nejkrutější. 74

LIST Z DENNÍKU.
Noc co noc hlas tvůj vytrhne mě ze sna. Dnes ve tři čtvrtě na pět. Zavolalas mě tiše, sladce jmenem tím, jež dala mi láska tvoje. Otevřel jsem oči. Noc byla venku, ale prošeřená již svitem jitra. V pokoji mém černo. Ton tvého hlasu dochvíval v tom černu jak struna klavíru. I proniklo mě vědomí, zorničko má, že mám tebe, a teplé blaho prochvělo mou duší, já oči zavřel zas. A usnul. Takto as noci tráví člověk – milionář: procitne na mžik, pomní na svou slávu, na zámky, dvorce, pole požehnaná, na luka, lesy, rybník, bažantnici, na skot a koně, na kočáry s erby, na akcie své v nedobytných kasách, na predikát svůj, řády, vážnost v světě a všecko, všecko – protáhne se sladce a usne zas – ach, ubožák! On neví, že kdesi žije osamělý básník, jenž taktéž probuzen byl v tuto chvíli, a kdyby kdy měl vzpomenout si jeho a statků všech a vší té slávy světa – že shovívavě řek by pouze: Chudák! Jaký to chudák! Jaký pošetilec! 75

PASEKA.
V paměti leží ti obrazy měst, moří, krajinných divů – album to vděčně si uchováš, dokud dá Osud být živu. Jedenkrát vřadils tam paseku uprostřed zamlklých lesů: začátek září je, slunce plá v koberci rudého vřesu, modravý motýl ji přeletí, pták křikne v koruně stinné a loďstvo stříbrných oblaků nad hlavou pomalu plyne. Ve vřesu sedí a hovoří dva lidé stlumeným hlasem. Jakoby báli se porušit sen kraje pod zlatým jasem, jakoby zrak bohů žárlivých nechtěli v místo to svésti, v koberce vřesové paseky ke svému tichému štěstí – – Koutečku růžový v daleku, paseko v obrubě lesů, jako svůj obrázek nejkrasší v albu svém žitím tě nesu. 76

KDYBYCH UMŘEL...
– Kdybys umřel... nevím – zahleděla do prázdna se zeleným svým zrakem... Kdybych umřel, já vím, moje milá. Vím a povím: připravila by sis šátečky tři, malé kapesníčky. Prvý den bys tak se naplakala, že bys dva šátečky promáčela. Druhý den by stačil ti ten třetí. Třetí den už jenom ručka tvoje setřela by s očí bludnou slzu, jež snad ještě třásla by se v řasách – potom život s požadavky svými, starost o dům, péče o kuchyni, návštěvy by přišly, třeba myslit, že je nutno také oplatit je, živí mají jiné povinnosti, než ti mrtví, kteří líně leží v klínu země. Kdybych umřel, drahá, tři šátečky, věř mi, dostačí ti, tři šátečky a ta ručka potom. 77

TVŮJ KAŽDÝ LÍSTEK –
Tvůj každý lístek – jak mě rozechvívá! Jak bezpočtukrát piji řádky tyto! Co v nich je, co se mezi nimi skrývá – vše, všecko pro mne tuze důležito. Studánky lesní s vodou svěže lednou, v nichž slunce blýská v zelenavém stínu – jsem rád, že jsem vás našel ještě jednou po nudných hodech, po šampaňském vínu. 78

PŘI LUNY SVĚTLE MLČENLIVÉM.
Smával jsem se: Vida měsíc! mrtvola se batolící! Přítel milujících! Lže sic – ale kdepak milující! Teď, kdy zkusil jsem už taky, jak ta noc je vybájená, kdy on letí za oblaky jako koule vyhozená – Kdy se stříbrem lesknou luka, cesta brilanty se třpytí, v ruce tvé je měkká rujka, že bys věčnost chtěl tak jíti – teď už k chválám o měsíci usmívám se blahosklonně – inu, pravda, milující vědí, co je dobré pro ně – – – 79

KAŠTAN.
Ten starý kaštan pýchou záře zas v bílé slávě svojí zkvet – kol něho do své kanceláře už chodím pětadvacet let. A dívám se v ten život jeho tak jednostranně měňavý – že není stařík syt už všeho, že ho to všecko neznaví! Pupence v březnu – listy stkvící – teď tenhle fábor květnatý – a v podzim přijdou uličníci a stlukou plod mu ježatý – pak i ty vějířové listy vztek dešťů serve v noční tmě a v holých kostech větrů svisty mu hvízdat budou posměšně – – Leč sotva pytloviny zimy pár teplých blesků probije, stát bude s prsty zelenými a květů sta zas rozvije! Je vidno, strom ten tupý, hluchý náš poklad nemá největší: mít při všem budoucnosti tuchy a vzpomínání člověčí. 80 Hm, moudrost žití... Člověk denně kol něho chodí řadu let – má usmát se mu povznešeně či má mu z duše závidět? 81

KDYŽ JSEM PSAL „CAPRI“.
Pod čarou na mém místě v časopise v neděli najde čtenář pět, šest sloupků – co povědí mu, nevím. Pro mě byly večerní chvíle, kdy ty sloupky rostly, výletem šťastným po ostrově dálném, vzduch kořenitý já tam dýchal zase, já viděl moře beránky se čeřit, já ku protější pevnině se díval na Neapol, na Vesuv dýchající, na půlkruh měst těch, jež tam bíle svítí, jak rozesmáté perličkové zoubky, a na ty vrchy ostrova jsem stoupal, po stezkách chodil, kde jsem byl jak doma – ach, čtenář pochopí snad, proč že autor na tolik týdnů líčení své roztah a k věcem týmž se zas a zase vracel! Teď vím, že přec jen skončit bude nutno. A toho večera se teskně bojím, jenž posledním mým výletem tam bude a rozloučením navždy s těmi místy. Neb potom navždy zapadne mi všecko a z duše vyvanou mi barvy, vůně, a zbude obraz, jak je mají alba, jež turisté si koupí na památku... Tak bylo vždy: já pověděl a vypsal jsem z paměti své duši upomínek – pak zbyla mrtvolka mi – němý obraz. A proto poslední ten večer bude večerem smutku. Jako bylo ráno, 82 kdy na lodi, jež z ostrova mě nesla jsem stál a zíral na ty boky jeho, jež barvy tratily a nížily se, až v posled ostrov byl jen modrým tvarem cizácky čnícím nad zeleným mořem. 83

FIXNÍ KRITIK.
Let dvacet tomu. V přísné pose hůl zlomil nad mým tvořením: prý ve verši a prý i v prose jsem hotov se svým uměním. Já arci nehnut soudu slovy kněh řadu ještě napsal jsem – leč po mém přísném kritikovi už jakoby se slehla zem. 84

BLUDNÝ HOLLANĎAN. P. A.
Tu mrtvou do vln! Klobouk na stranu! Poplujem jinam zas někam! A bozi vědí, kde as přistanu, co hledám, na koho čekám! Tu mrtvou do vln! Bije pěnami, a vzteká se mrazná ta láva! Z ní moje mrtvá smutně kývá mi a stále s bohem mi dává! Vždyť je přec mrtva! Proč pak nezavře ty sklenné tmavé své oči! Proč ten vír kolem lodi mojí vře a bílým tělem tím točí! Je mrtva! Proč se nechce potopit, vždyť musím plouti už jinam! Má ještě něco řečeno zde být? Mám znát se k nějakým vinám? Ne mě přec ona k soudu volala, ne na mě žalobu vznesla, vždyť mi jen za vše vděčně žehnala, než jí tma do očí klesla. Napněte plachty! Plujme! – Bozi mí, to tělo se kol lodi točí, ta hlava kývá, ruce hrozí mi, a s výčitkou zří její oči... 85

LIST Z DENNÍKU.
Vločky poletují šerým vzduchem jako bílé potácivé mouchy, den se dívá do oken mi kalně, jakby rozmrzen byl, že je tady, jak by čekal, až ta přijde chvilka, v níž zas tiše odklidit se může. Neochotně, mrzutě se žije. Všecko lhostejno je. Žurnál leží s válečnými bulletiny stranou. Není zájmu pro nic. Mrtvé ticho. Člověk poslouchá je tupě maně, hledí z okna, aniž by se díval, maně nějako též zří ty vločky letat sem tam jako bludné mouchy. 86

VÁLEČNÉ ČTYŘLÍSTKY.
IV. Italie koncem října 1917.
Hle, nejhroznější tvoje upomínky jak ožívají! Hord těch přívaly – toť Odoaker s Skýry, Turculingy a Geiserich se svými Vandaly! Začíná vát ostřejší vítr...
I ať jen vane! Naše doufání nám neodnese! Mráz i přijít může! Nanejvýš pomrznem my, skřivani – však příští květen musí přinést růže! 1917. Skrývačka
hledaná Vídeňákem v novinách
dne 2. listopadu 1917.
Tak Taliáni byli biti znova – leč kde je mír? Zas ponořena loď kdes pancéřová – leč kde je mír? Hertling se ujal křesla kancléřova – leč kde je mír? A u nás válečná zas půjčka nová – leč kde je mír? 87 Národohospodářský.
Bily se slepičky napořád, jež nesly vajíčka denně – teď se pan ministr ráčí ptát, proč stoupla vejce tak v ceně. 88

MRZUTÉ SLOKY.
Je šeré ráno. V mlhy hale den chví se listopadový. Se stromů krouží ve spirále uvadlé mokré listoví. To býval čas, kdy člověk psancem na bezútěšné zemi byl, kdy zkoumal, jak by žití rancem kdes nenápadně pohodil. Teď do té mlhy tupě hledí – čas ztratil pro něj tíhu, vztek – nečeká na nic odpovědi a nemá žádných otázek. 89

BLOUDÍME.
Bloudíme... Snad lásky trochu? Dál – je hořká pachuť v ní. Přítele snad?... Pohřbils, hochu, jednoho... byl poslední. Sláva?... U nás?... Bolí hlava z prokletého nápoje. – – Bloudíme... Hle, jamka tmavá ano, ano: Zde to je. 90

KUKAČKA.
A seděl – kýval lysou hlavou – a na rty moje upjal hled – Nuž čtěte! – Řečí ostýchavou mi tuhle smutnou dramu čet: Jen tvoje máti ví, čím tobě dítě jsem... Jen ona děkuje mi tichým úsměvem, když někdy potkáme se v ruchu na ulici, já letmým pohledem se dotknu tvojích lící, tvých svěžích mladých rtů, tvé drahé zlaté hlavy a maně ulovím tvůj pohled usmívavý... Já ničím nejsem ti a měl bych být ti vším, tvým štítem, ochráncem, tvým vůdcem laskavým a musím býti rád, že časem zahlednu tě, jak jeden z tisíců – jdu, k poklidu se nutě, kde bych ti vjeti chtěl v ty vlásky tvoje zlaté a čílko zlíbat ti... jen jednou... jedinkráte. Co bylo jedenkrát – snem, stínem to vše je, už ani nezáří, už ani nehřeje... Dva lidé sešli se a snad se milovali – jak dnes to bajkou je, jak je to v šeré dáli, a k tobě, kvítečku, jenž bys moh svědkem býti a kveteš vítězně – se nesmím přihlásiti. Ach, všecko ušlo mi... ta prvá slůvka tvá, i první krůčky tvé – i moudrost mladistvá, tvé dětské záliby – tvé hračky, loutky, šaty, i z prvních pohádek ten pohled snivě vzňatý. To všecko sbíral kdos, jenž kromě jmena svého, ti nedal ničeho – a mně vzal, což je mého. 91 A není naděje a není možno zde si říci jedenkrát, že blízcí sobě jsme – Snad jednou náhodou číst budeš verše tyto, jak vůbec verše čtem... A tebou nezachví to. A tušit nebudeš, že mají bolest skrýti, již říci touží ti... oh, prokleté to žití! – A dočet. Přetřel oči šátkem i po zrudlé jím pleši jel a s jakýms nepokojným zmatkem teď čekal tiše na ortel. A já, jenž vyslech jeho muku (a přeslech stavbu slok a rým), já stisk mu beze slova ruku a propustil jej – bůh buď s ním. 92

ZÁHADY.
Jsou díla velká, pílí propocená, životní účty duší hlubokých – a jsou to děcka mrtvě narozená, bez tepla v krvi, světla v očích svých. A jiná jsou, jež bez těžkosti, rmutu si do světa jak ptáče vyletí – verš takový je napsán pro minutu a žije potom celá století. 93

NEDĚLE V ČERVNU.
Po zeleném moři luk se vítr honí, motýl bezmocně se vzpírá jemu v letu, nese radost žití, silnou vůní voní, zloupil ji a odnes z roztřesených květů. Černé stíny oblak svěží travou žene, tráva zvlňuje se... Čas je slavných sňatků, květ se vrhá na květ v touze rozpálené, modré zvonky zvoní k velikému svátku. 94

Z VÝLETU. (L. Sch.)
Je zámek jak skvost zasazený do širého údolu, má rudou střechu, bílé stěny, stín osyk, vížky topolů; šťavnatá luka, lány řepy, strnišťať žlutých čtverce kol, a odměřené cepů tepy radostně duní ze stodol. Je park pln stromů starobylých, má loubí, fontan, pěšinky, na záhonech pár růží bílých, vlasaté astry, jiřinky, hospodář rád tu údy složí při kávě, vonném doutníku a spokojeně povyloží zdar veškerých svých podniků. A dívka je tam, smíšek čilý, pěnička milá, veselá, kam oči tvé se obrátily, tam její zjev se zabělá, kuchyní, parkem, loukou letí i s lovci chodí po polích – když náhodou jí neviděti, pak prozradí ji hlas a smích. Leč dvacet jar se neošálí... Jsou chvíle, pěnička kdy sní, 95 (zříc modrým zrakem v modrou dáli, v kraj rozložitý, podzimní) jak z toho klidu zde a světla za mlhavým snem něčeho tak ráda by hned navždy letla v dál modrou světa širého. 96

A TO JE LÁSKA.
Mám rád tvé tělo. Vlastním žitím díl každý pro mě žije v něm – ty nejsi ty – a já to cítím: tys životů těch souzvukem. Rty žhavé, chvějící se šíje i mramorová ramena, bok, ňadra – vše svým žitím žije, vším bouří krev tvá plamená. A rád je mám, když tak se chvějí, když po boji se chtějí vzdát a když je líbám – nábožněji kněz nejde obět vykonat. I duši rád mám. Její snění i nápady ty jiskřící, starostné její zamlčení, sny jasné, úsměv zářící. A víš, kdy je mi nejmilejší? Vždy v onen tmy a světel čas, kdy v očích tvých si najde skrejši a z přivřených se dívá řas pohledem plaše vyzvídavým, co bude se as nyní dít, nač hodlám vrhnout se rtem žhavým, co líbat a s čím zápolit – 97 a teď snad víš, proč s ňader, šíje ty rty mé náhle odskočí, proč na tu zvědavkyni lije dešt polibků se do očí. 98

DENÍVKA ZLATOOKÁ.
Padla mi na stůl se stínitka lampy. Jak špendlikové špičky se jí leskla dvě drobná očka. Za umrlčí příkrov svá zelenavá jemná křídla měla. Tak efemerko malá, dokonáno. Paprsek ranní probudil tě k žití, jež po západu slunce shasnout mělo a shaslo tedy. Prožila jsi všecko, proč my se lopotíme řadou roků a v posled nenajdem víc, než tys našla. A lampa, jež mi svítí k těmto veršům, tě zlákala as nevídanou září a zlatá očka tvá v ni dívala se, než tma v ně vešla. Všecko jako u nás. A štěstí ještě, náhodné kdy světlo svým jasem duši zářechtivou zláká a jakýms velikým snem naplní ji. Tak efemerko malá, pokoj s tebou. 99

KLIŠÉ VEČERNÍ.
Už dálka rdí se nad horami zlatem, mdlé slunce klesá na kraj obzoru, už s druhé strany nedočkavým chvatem se bílý měsíc krade nahoru. Nad čistým dnem se rozestřel jas plavý a velké ticho. Vše je bez hnutí. I staré vrby sklonily své hlavy a trávy ohnuly se k usnutí. 100

SNĚNÍ CHUDÉHO JARA.
A co se housátka ta štěbetavá batolí dole v potoku a trávě – pasačka vyběhla si na kopeček a rozhlíží se. Den se třese zlatem, a teplý vítr žene do daleka stříbrné mráčky. Hlína země voní. A zlato pampelišek svítí z trávy, z chladného koberce, kam nožky její jsou zabořeny. Jak je ten svět velký! Ves daleko je. Ještě dále hory a nebe nad vším širé, velikánské. A nikde člověka tu. Je tu sama. A vše jí patří. Královstvím to jejím, kde ona vládne. – Prut si přidržuje, jak panovnice držívají žezlo. – Leč korunu – ach, koruny tu nemá! Což o korunu! – Seběhne si dolů, kde housátka, jež zvěděla už o tom, štěbotem hlasitým ji pozdravují – i natrhá si blaťouchů tu zářných – což o korunu! Má ji. – Trochu studí, než koruny teď vůbec studívají. Tak – teď má všecko. Usedá si v trávu a rozhlíží se. Jak pak panovati? Oh, lehká věc to. Chce být hodnou k lidem a dát jim všecko, oč k ní prosit přijdou. – A sama dá si vystavěti palác zde na tom vrchu. Palác nebývalý. Zdi, sloupy, věže – všecko bude perník, ten měkký perník plný velkých mandlí. A jeden pokoj – od podlahy k stropu pln hrozinek, těch větších, býti musí, 101 a druhý – tvarohem pln takto bude a třetí – cukrem, třpytným sladkým cukrem a čtvrtý – smolou bude zarovnaný, tou smolou, jež se rozkousati nedá, však ssát se musí – postrkovat v dásních jazykem spokojeným – ano, smolou – – čtyř pokojů je dosti. Na zahradě stát budou stromy – vesměs sladké dřevo, a na každém sto bude pomerančů a velká srdce s vylitými jmeny – ta srdce na poutích se skoupit musí. – A tisíc jezdců s tasenými meči tam bude hlídat – všichni mnohem větší, než na těch poutích kramář vystavuje – a všichni z perníku. – A ona zavře se v první pokoj – projí se jím v druhý – a třetí – čtvrtý – pak sní sloupy – věže – nu, celý zámek – zahradu sní na to – a všecky jezdce – Pak si na novo dá postavit zámek, mnohem ještě větší a větší zahradu a více jezdců – – oh, všecky královny, co svět měl dosud, nebyly moudry. Ukáže jim ona, když království už někomu dá pámbů, jak panovat v něm... jak ho moudře užít... 102

PÍSEŇ ŽIVOTA.
Té básně dosud jsem nenapsal – co živ jsem, slyším ji zníti, a je v ní životní smutek, žal s radostí zemského bytí. Srovnáno, zladěno všechno je, slýchám ji šelestit, šumět, verš, sloka vynikne z příboje – jen chytit, chytit je umět! Chtěl bych je zachytit jedenkrát, ty verše štěstí a muky – tu báseň života psal bych rád, než pero padne mi z ruky! 103

KŘE, STROMY ŽENOU DO ZELENĚ –
Kře, stromy ženou do zeleně, a ptáci pějí v zahradách, po čistém nebi navlněně jdou mráčky v bílých hromadách – leč nevěř ještě v příchod jara, ty drahá duše duše mé: mně ondy řekla babka stará, jak lehce se v tom zklameme. (Prý oči její pozorují to vše už sedmdesát let): Ať pějí ptáci, zeleň bují, a mráčky dávají se v let – prý dokud nestěhují v lesy se s vránou havran v letní byt – to Jaro u nás nesedne si, a nemá se mu uvěřit. – A v skutku: krákot v době ranní, pak v zahradě a vinici den celý vidět houfy vranní domácně hospodařící. A milé Jaro s něhou v oku jak plaché dítě vede si: je stále jaksi na odskoku a sednout za nic nechce si. 104

JARO.
Po modru nebes oblak zřídlý se žene k sněhům horských čel a větrní mlýn mává křídly, jak by jej popohnati chtěl. Pár vran se zmítá nad ornicí na roztřepených křídlech svých, a herka vleče po silnici vůz akrobatů venkovských. 105

PALESTYNA.
Ta země dražší je, než země jiná... Kus našich Čech to, kraj to u Kolína, snů dětských odkaz, upomínky svěží, ač do mých skrání už se tiše sněží. Dům Abrahamův, dvůr to okázalý s drůbeže spoustou – my tam mléko brali – za květin clonou, která v oknech stála as nad svým šitím Sarah sedávala. Tam Hospodin se časem na řeč stavil, tam Isak s Rebekou svou svatbu slavil, tam Esau rost, ten lovec zvěře smělý. i Jakob, jenž šel sloužit za Racheli. A bratří Josefovi pásli stáda na úhoru blíž skály – na ta lada rád vybíhal jsem – cesta s alejemi šla poblízku tam do egyptských zemí. Vrch s černým lesem v dálce na obzoru mi Nebo představoval, onu horu, zkad Mojžíšův zrak, halen smrti stínem, v zem zíral, zaslíbenou Hospodinem. Hoch Samuel kdys také vysedával dny v naší škole; v sakristii spával, kde jednou v noci slyšel rozechvělý, že trest už kvačí na děkana Heli. I místo znal jsem za zahradou naší, kde David mrštil v čelo Goliáši 106 oblázkem bílým – vzal jej z potoka si z těch, jež jsem sám tam potom našel asi. Ó všecko, všecko žilo nám tam kdysi, my Palestynu do Čech přenesli si, tak znala dušička ji naše zbožná, že zabloudit v ní není ani možná. Dům Panny, kam nes anděl zvěstování měl novou střechu, holoubků pár na ní, a u kostela ve uličce stranou Simeon stařec bydlil s svatou Annou. V zájezdní krčmě, mimo město venku, v prosinci mrazném, v chlévě ve přístěnku pán Ježíš zrozen – a ta hvězda bílá se za mých let pak znovu objevila. Za vodu potom odjeli s ním lesem před přeukrutným králem Herodesem; když vrátili se, hošík Josefovi hobliny sbíral, co on tesal krovy. Šli na pouť jednou až do Boleslavě, hoch ztratil se jim v lidstva husté vřavě, máť našla jej, an s hořícími líčky pře v kostele se s pány velebníčky. Tak žil a rostl v stínu našich věží, jak my jsme rostli. Roky běží, běží, a totéž slunce, které nám pak plálo, i jeho mladost kdysi zahřívalo. A jeho Jordan my jsme Labem zvali, a v Labi křtěn byl – my se koupávali 107 na místě onom, lze tam přejít snadně, a zlatožlutý písek leží na dně. Ten bílý Kaňk tam na polední straně to jistě byla Galilejská Káně a jistě naši šumaři tam hráli, co svatebčané pili, tancovali. Po vískách blízkých, mezích našich polí vodíval jistě svoje apoštoly a jistě k nám i přišli na zahrádku a pod jabloní usedli si v chládku. Vše dýchalo mi jejich přítomností jak zem tak nebe. Každý rád je hostí, jak starý mýtný v domku na silnici, tak Lazarovy sestry bledolící. Proč opustil, ach, kraj ten tichý, drahý? Proč do města šel v dálku mezi vrahy, kde opuštěn a zrazen lidmi svými smrt zlou vytrpěl s lotry neřestnými? Tak šli jsme my též do té modré dálky, do cizích měst a do životní války a v duši nesli obraz roviny té, kde dětství naše snilo porozvité. Ach, Palestyna!... Pozbuďme i víry, je kouskem Čech nám, jehož obzor širý se v daleko zdá jak sen luzný plovat, a člověk nemůže ho nemilovat. 108

ZA OCEÁN. (Psáno pro list amer. Čechů „Hospodář“.)
Vy chcete pozdrav... inu, pěkná látka pro pero nadšeného básníka. O vlasti mluvit, že je máti sladká, že láska její dálku proniká, že přes moře k vám vztahuje své rámě, že její jste – ach, milý příteli, to vše je otřelé, a připadá mně, že jste to tisíckrát už slyšeli. Věc samozřejmá je mi vždycky cizí a protivná. A samozřejmo mi, že člověk neodhodí své „já“ ryzí a neztratí své české vědomí, ať kdekoli je. Zemře, jak se zrodil s tím, co se za úděl mu dostalo, a jestli češství své jak kabát shodil, pak češství to za mnoho nestálo! A kdybyste svou vlast viděli zblízka – já nevím, byla-li by radost z ní – zde žaluje se, teskní se a stýská, zde člověk jen se o budoucnost chví – však několik vás přišlo, tady žilo, vše procítilo duší stísněnou – a už se přes moře zas navrátilo v ten jiný vzduch – a s hlavou svěšenou... Tož chápete, že paskvilem by pouze ty verše byly mdlé a otřelé;... od banketu, jejž vystrojila nouze, lze těžko pozdravovat přítele – 109 leč posílám-li přec k vám svoje sloky, je pouze to můj zájem privátní: kus historie před dávnými roky se tady stal – a u vás ostatní. Já drobounkým byl tehdy gymnasistou, – snad patnáct, šestnáct hloupých mladých let – měl bídu jsem a v duši víru jistou, že veršům mým se bude kořit svět, tu přišla jako osvícení pro mě v mou duši láska: Černých Márinka, dobráček holka, bydlila v témž domě, bělounká, vonná, čilá, malinká. Ty modré oči... vidět snětmi stromu kus oblohy – hned na ně vzpomenu, pleť sametovou, lahodný hlas k tomu – tak já, jenž hranatému kamenu byl roven, když jsem přišel v ruce její – se záhy uhladil jak oblázek ba, takové se divy provádějí, když medvídka se zmocní obrázek! Neb v lásce ona měla jistou praxi, tož učitelkou mojí stala se a vůdkyní v těch věcech srdce jaksi a já se podvolil, neb v zápase bych býval prohrál tenkrát jistojistě a proč též zápasit? Já vést se dal v každičkém čase na každičkém místě a verše jsem jí, první verše, psal. Tak vodila mě, kde nás neviděli, do houštin parků, známých dobře jí, 110 i na kůr chrámu vždycky o neděli, kde u varhan jsem stával v naději, až dopěje se velká mše, že přijde – při velké mši tam vždycky zpívala – a půjdem někam zas, kde nejsou lidé, ach, ona vždy tak ráda líbala... Leč beztrestně zde nikdo šťasten není a Osud žádá z všeho přísnou daň – Márinka často v kleteb burácení otcovu těžkou pocítila dlaň a stala se z ní lásky mučednice a často stopy ran já vídal jsem – leč měl jsem za to rád ji jen tím více, a bouřil na svět v planém vzteku svém. Pak jednou moudře ukázala rozdíl slov lásky: „miluji“ a „mám tě rád“: mě rád máš, kdybys se však u mne zpozdil pak milovat mě budeš jedenkrát – Já nezpozdil se, proč, už nevím podnes však jak ta doba překotně tak šla – čas Márinku mi nějak náhle odnes a láska naše navždy zmizela. Jen někdy zaslech jsem to ono o ní, šly roky, uvádaly vzpomínky, jak v herbáři květ už jen mrtvě voní, tak byl mi v duši obraz Márinky – a povím ještě, co vím o ní právě (vždyť to je důvod, proč vše líčím vám) to bylo v roce, kdy se ku výstavě rodáci od vás vypravili k nám. 111 A tenkrát jeden Amerikán čilý do Márinky byl silně zadíván, a že byl mužem činu, hned v tu chvíli ji vzal a vez přes dálný oceán – čím byl, kam vez ji – nemohu vám říci, jen jedno chápu: že ji rázem vzal – on as ty oči azurem se skvící tak do opravdy z duše „miloval“. A žije-li?... A ve vzpomínce svorné jak já, zda chová ony dávné dny?... Má docela ty verše nemotorné, jež pro ni tvořil zápal nadšený?... Ach, žije-li, má v očích matná světla, tou není, jak ji kreslí vzpomínka: dobráček holka, sotva porozkvetlá, bělounká, vonná, čilá, malinká... A teď, kdy posílám vám tyto sloky, v nichž oživil jsem dávnou vzpomínku, mám tichou naděj, že snad jejich kroky tam u vás najdou mou kdys Márinku, snad připomenou jí tu dobu března ba, k březnu rovnám lásky naší čas: je zima, sychravo, leč přelíbezná fialka hledí na nás z dlouhých řas... 112

18. LISTOPADU 1917.
Dnes listovat chci v knize Z máje žití. Je svátek, a byť vyznávals i jinak, rád slavnostní té náladě se podáš a slavíš s nimi. Všechna náboženství přec v posled mají boha jediného. Věř tak či onak – jen žij dle své víry. Hlas zvonů slyším z dálné domoviny, zvon do chrámu, kde velká mše se pěje. – Chci listovat v té knize Z máje žití, jsou sloky tam, jež drahé byly kdysi mladosti mojí – chci je najít znovu s vděčností poutníka, jenž žehná tiše studánce v lese za chladivý doušek. 113

PŘI POHŘBU. J. Ž.
Největší štěstí hasne ve vteřině, a všecko je zde stálá nejistota. I tobě přišel den, kdy dáváš hlíně to nejdražší, cos měla od Života. A Hrob tě láká: Vidíš, dám teď Jemu klid nekonečný. Pouze hrob jej dává. Nač žíti tobě? Pojď a sestup k Němu! Byl světem tobě. K žití nemáš práva. – A Život káže: Dál žij! V tvojí duši On žije stále. Nezemřel. Vždyť je ti dál já tvým celým. Smrt jen schránku zruší, leč ty Ho nesmíš v sobě zabíjeti. – Tak Hrob, tak Život. A ty uznej sama, že pravdu oba mají. Los to lidský. Jdi za Životem! Už tě neoklamá. Hrob může čekat. Hrob se dočká vždycky. 114

JSOU OČI ŽENSKÉ...
Jsou oči ženské, v nichž se tají akt pátý jakýchs příštích dram, vod černomořských smutek mají, dna nedohledneš nikdy tam. A duše, zírající jimi, snů plytkých nezná o štěstí, je velká vzmachy vášnivými a hrdá v němé bolesti. Cest šírých nezná – v osamění jde rozoranou pěšinou. Hřích její hříchem jejím není, leč ortele jí neminou. Jde bez odporu, beze slova, bez kárných hlasů svědomí k své dramě bytost osudová, kde duše se jí přelomí. Však někdy – Osud nedovede ji v pátý akt ten ničící a vrátí ji k té cestě šedé, k té žití všední silnici – pak dá jí v oči moudrou živost i solidní a jasné dno, i vezdejších dnů starostlivost a vezme vše, co záhadno. 115

ADOLF HEYDUK.
V těch dobách, kdy se dobrým tonem zdálo havěti naši provázet mé lety a dráždit mě a napadat a křičet, – ostatně vzpomínám si bez trpkosti, vždyť čas to byl mých slavných ranních lovů, mé spáry byly stále zkrvaveny a ne mou krví – připletl se jednou do hlučícího sboru plachý zpěvák, drozd našich lesů. Dostal spárem. Zmizel. A po letech jsme setkali se. Cítím, že rána od tenkráte ještě bolí, ač zakrývá ji úsměvem svým bodrým. A vidím, kterak žije ve svém lese, v němž zpíval kdysi, jak mu dáno bylo: ševelí tiše, patře v západ slunce a vida z blízkých luk už stoupat páru, notuje s roztesknělým odevzdáním o stínech noci, o rostoucím chladu, o slunci rudém, jež mu takto mizí. A bez ohledu, má-li posluchače svým písním večerním. Tak zpíval vždycky. Za jarních jiter od růžové zory hvozd celý plnil beznáročným zpěvem. A šumělo-li mladé listí stromů a po zemi se v trávě leskla rosa a v zlatu slunce vzduch se chvěl a voněl, už spokojen byl. Vycítil si z toho dík za svou píseň a tím hlučněj zpíval. Ne, slůvkem nezmínil se o té ráně. Snad obával se, způsobit mi bolest – 116 a byl by spůsobil ji. Ranit ptáka to bolí vždycky. Jako bíti dítě. I já jsem mlčel. Známť, že slova moje mívají spáry: pohladit chci jemně – a rudá proužka teplé krve značí sled lichotky mé. Drozde našich lesů. viď, že i mlčení to řeklo všecko? 117

ZAHRADA GETHSEMANSKÁ.
Jdou týdny klidně – náhle přijde chvíle, kdy ticho pouště rozloží se duší. Nad žlutou plání visí nebe bílé a němé horko vlaje prázdnou duší. A není stínu v celém kraji suchém a všecko je tak bezútěšně holé – sup holohlavý letí dusným vzduchem a zírá ostražitě po mrtvole. Už všecko kleslo na pochodu marném, nenávist, touhy, síle, vůle, přání. A písek žhne, a žlutavým tím parnem chtít probíjet se – není chuti ani. Je do minula všecko vypáleno, boj za něco, več neměls vlastně víry – čas stojí – nebe v bělo rozžhaveno – a žlutým hrobem zeje prostor šírý. 118

KUS POETIKY.
Jen to, co přetéká, dát v sloky a spadalý jen sbírat květ – jdou týdny, měsíce a roky a žít se chce též naposled. Co v sloky dáš – toť síla živá, toť svatý oheň duše tvé, když jimi přímo neoplývá, jich nevynucuj z duše své. Buď tich, a pero tvé ať čeká a nech je třeba rezavět – mlč, dokud duše nepřetéká a nespad přebytečný květ. 119

TEĎ DOUTNÍK ZAPAL –
Teď doutník sobě, brachu, zapal a veršům svým kaž umlknout – po vlastech hoří vzletný zápal a velká slova začla dout. Ze šalmají a bubnů, fleten se prorokuje bezpečně: že dojista už přijde květen – když květen je tu skutečně. V říjnu 1918.
120

VÍDEŇSKÉ VEČERY.
Zas jeden den se do Věčnosti klidí a za ním plane purpur večerní... Ach, opustit ty ulice i lidi, to obé stejně bezkarakterní! Vždyť vedetu lze povolat už domů, má oči zemdlené a skleslou páž, chce slyšet zase šelest našich stromů a vidět rozepjatý obzor náš. A což když, pošetilče, zapomněli ti, kteří spali u nás, když jsi bděl? Teď do šiků se staví národ celý, hřmí trompety a pýcha září z čel – Jen stůj tu v žáru slunce, zimním blátě a trpělivě.... Přijde Jediná, jež, kdyby všichni zapomněli na tě, nikoho nikde nezapomíná. 121

STARÝ STROM.
Byl vloni ještě květem bílý, snad letos také pokvete, vy ptáci, kteří jste v něm byli snad zase letos přijdete. Ať stojí tedy. Až k té chvíli kdy nevyrazí ze snětě ni lísteček ni kvítek bílý – a pak jej ovšem podtněte. 122

MÍROVÝ ČTYRLÍSTEK. Krátká glossa s dlouhým úvodem.
Úvod:
Jedné neděle objevilo se v novinách provolání České státoprávní demokracie, podepsané před- sedy, jednateli a členy výkonného výboru – v pon- dělí nato, přinesly listy zprávu, že včera mezi členy výkonného výboru scházelo jmeno prof. dra Frant. Drtiny. Glossa k tomu:
Začátek pěkný! Slavnostní ten věstník šel s trompetami, jak jsem uved s hora – profesor dosud zapomínal deštník, zde zapomněla partaj profesora! Svým dcerám.
Vy smějete se: Básníkovo jmeno pro jeho dcery je prý slavné věno – a zatím kdos, jenž dá vám jakés jmeno, vám rázem vezme celé vaše věno! Literární anonce.
Od Tentononc román nový, klobouk dolů, zbožně klečet! – Odpusť, bože, hříšníkovi ještě jsem ten starý nečet! 123

IN MARGINE.
Co mám, to dávám. Co dát bych moh, kdyby – vím také dobře. Málokdy jsem cenil své dílo nějak, známť já jeho chyby. Leč, pravda, s jiným bych ho nezaměnil. 124

VEŠ.
Jde houpavě, jak panák z gumy, na šňůrce za ním chodí pes. Svět kolem něho vře a šumí, on stále týž je včera, dnes. V něm, na něm všecko neurčito: Je sedmdesát? Padesát? A myslí? Je mu čehos líto? Chce něco? Doved by co dát? Má očka žertovná a čilá, je celý jaksi šedá pleš – až jedna žabka usoudila, že je to zakuklená veš. Veš – jakže? Bozi, divu není! co zvířat chodí potají tím světem v lidském přestrojení co hmyzu v lidském mumraji! Když lezl – jak už obletují don Juanové neškodní kol krásky jedné – odvedl mu ji sok. Soci jsou vždy rozhodní. Za dvacet roků nový zápal jej k sestře byvší lásky hnal – on docela se ručky chápal, když někdy z auta pomáhal. Leč – ta se smála: Snad ne, vida! A jinam spěla touhou svou. 125 Veš zří, jak den se s nocí střídá a pokyvuje hlavičkou. Až v posled zlíbilo se máti těch obou lásek v milé vši – snad náhradu mu chtěla dáti za dcery, kdys jej zradivší. Let jest jí asi osmdesát, tož, prosím, kdo v tom něco zří? I starší srdce může zplesat v nebesky čistém přátelství! Veš dojemně teď v času běhu té přízně sbírá projevy: o svátcích oběd, z očí něhu, z rtů ševel slov i úsměvy. A za to nosí knihy nové, jež byl shlt duší panickou: tu roman dobré Marlittové, tu Věnceslavu Lužickou. A vypráví – oh, hlava vtipná – o psu, jejž kochá velice i novinky, jež jeho bytná mu nosívává z ulice. I účty srdce časem rovná před zrakem jejím zářícím a šťastné soky ničí zrovna dnes vtipem šedě sršícím. 126 Coeur-Dame jej cení a ne málo i známými je vážen též – – – – – – – – – – – – – – a jen to žábě vypátralo, že je to přestrojená veš. 127

DUBNOVÝ DEN.
Na tragické tělo tmavé Prahy svítí zase svěží jarní slunce. Světlý úsměv rozlívá se všude po věžích a rudých krovech domů po ulicích, náměstích a parcích – takhle padne v stařenčiny vrásky milé vzpomínání z dávných časů nebo čerstvá dobrá zpráva dneška – všecko zjasní, rozsvítí jí světla, babička se lehce pousmívá. Prý jsem černovidec, pesimista... Hle, jdu po ulicích, po náměstích, na věže se dívám, staré domy, na jiskřivé cestičky ty v parku – těší mě ten úsměv staré Prahy sám se umívám tak volně, lehce, ale přiznávám se, to je všecko, co mě těší při tom putování – zajde slunce, tragická ta Praha zasmuší se znovu – toť už osud. 128

MÍROVÝ PĚTILÍSTEK. Nesmrtelnost.
Ty knihy pros a veršů... sny a touhy... já nejčistší... ty práceplné dny... A co z vás zbude? Možná výkřik pouhý... vtip mimovolný... nápad náhodný... Křídla.
Mít křídla, křídla! Pohleď na básníka a na ptáka: na zemi pro ně – kámen uličníka a pod oblaky – kule pytláka. Literární pozorování ve vyšší
společnosti.
Našla ondy vzácná dáma: – Nora, Dora, Fedora – Ibsenovo ženské drama končí každé na – ora. Politické banketování.
Snad ostýchat se před dějinným soudem? A chvít se o dědictví svého syna? Kdo by byl, braši, úzkostlivým bloudem a nežral, když vše platí domovina? 129

SOKOLU.
Co bylo – víme. Zbývá jen si přáti – a vlídný Osud nechť tak dovolí: – V dnech dobrých můžem v různých stranách státi, leč ve zlých buďme všichni Sokoly! 2. února 1919.
130

ROZLUČ SE, MÁ MILÁ –
Rozluč se, má milá, s tou svojí svobodou – vězním tvou dušičku jak vodník pod vodou. A kdybych pustil ji – co by sis počala? V který pak světa kraj by jsi se vydala? Tvé malé nožičky hory by nepřešly, odletět – nemůžeš.nemůžeš, zapomeň – můžeš-li! 131

POMLUVA.
Ta bába celý den se šourá po ulici, do nůše loví hadr, papír, kost, do hovoru se pouští s každou domovnicí a poví novinky, jichž má vždy dost: Co neshlídla a shlídla zraky krkavýma co slyšela i neslyšela kdes – zle při tom tepe čelistěma bezzubýma slin pršku pouštíc v zem i do nebes. 132

PŘÍBĚH AL FRESCO.
Tři dny jsem tě neviděl, má milá, tři dny o tobě nic neuslyšel, za ty tři dny pak se tohle stalo: Prvý den jsem bouřil. Na tě, na svět, na celé to hloupé živobytí – (víš přec, jak jsem zvyk si na ty naše denní procházky a rozhovory – tolik roků závadou nám nebyl ani liják, mráz, ba, ani nemoc); druhý den mi bylo už jen teskno, jako stromu na podzim, když serve vítr zlý mu zbytek žlutých listí; třetí den – už bezradné jen pusto: tak je asi ptáku vězni, když se dostal z mříží klece, rozhlíží se po nebi a zemi, hledí v dálku, uvažuje, kterým směrem letět – Odletěl jsem v dálku, moje milá, nevrátím se do mříží své klece, budu hledět, jak se s příštím jarem holý strom zas svěže zazelená – měj se dobře na vždy, moje milá, za všecko ti žehnám, ale nejvíc za tři poslední dny opuštění – a víš, cítím dneska, moje milá, že ten třetí z všech byl nejsmutnější. 133

SKLÍZEŇ.
Jsou chvíle, kdy si opřeš skráni a zamyslíš se hluboce: už chladný vítr vane plání, je čas, jít sklízet ovoce. Je zatrpklé a je ho málo – nu, leto bylo škaredé a slunce ani nezaplálo – tož vem, jak co se vyvede! Ber s úsměvem vše – úsměv tichý, jímž kvitují vše Japonci, bez rozhořčení, vzteku, pýchy, ten nechť ti zbude ku konci. Ať přehlížejí kritikáři tvou těžkou dráhu, čestný cíl, znevážní činy tvého stáří, ba, uprou ti, žes vůbec žil – Ať mláď ta chápavá a bystrá, jež „pane, pane“, říkala, teď zapře tě, jak Petr Mistra, že nikdy prý tě neznala – Ať z pochodně tvé staré slávy se stala lampa groteskní pro komáry a mušek davy, jež honí v podvečer se k ní: pár hochů, ještě bez vší šalby, o podpis do tvých dávných knih, 134 pár děvčat s památníky, alby, bys „také zvěčnil se jim v nich.“ – I lidé protřeli, ti arci, by tklivý hovor zavedli o tobě „všudy známém dárci“ a „pět dní, že už nejedli“. A ještě jiní přijdou v snaze, bys pomoh, „mocný maje vliv“, buď do bank, ministerstva, k dráze, ke dvoru, k obci – kamkoliv – Skliď ovoce to svého žití, vždyť jiné u nás neroste – tak šlo to vždy, tak musí jíti, to leží v sudbě naprosté. Ber klidně, co se tobě dává a co od tebe chtějí, dej – jen při všem, ať se, co chce, stává, ten úsměv nezapomínej! 135

PROCHÁZKY V LISTOPADU.
Na nebi mlhy husté, šeré, vzduch nehybný a syrový, a slunce za mhami se bere jak matný kotouč plechový. Což – žil jsem? Pochybuji časem, jak o cestách kdes v zámoří má pamět suchým klidným hlasem o minulých dnech hovoří. A že jsem toužil z žití toku jen jednou moci nazpět vzít svých dávno zašlých dvacet roků? Čím bych byl chtěl je zaplatit! Na zemi mlha leží líně, na lesích tmavých, mlčících, na cestách, lukách, zoranině, na černých mrtvých rybnících. – Dnes myslím: dvacet roků? Za nic! Vždyť předčasně v nich vad jsi kdys, a v smutku, stesku beze hranic! A dnes co s nimi počal bys? Dnes nebolí nic. Radost není, den zašlý stínů nevrhá. Ten každý dnešek bez prodlení s včerejškem svazky přetrhá. Rozmarem žije samovládně, zhrd tradicemi byvších chvil, 136 popraven zítřkem bude chladně, jak sám včerejšek odpravil. Což, život – zázrak. Sám se niče i smrt udusí v objetí. Má roky – krátké jak prásk biče a dny – jak dlouhá století. Hle, paseka – a její tráva stkví v šedém mokrém zákale – a ta ví, jak zde dokonává ten každičký den zoufale. Ty, jenž tu kráčíš v šeré páře, z níž vyrazí noc ukrytá – hleď domů jít, kde z kamen záře a teplo tebe uvítá. Ta příroda je němá věčně v své taje jen se zavíjí a lhostejna je nekonečně k tvé lidské filosofii. 137

PŘI ZÁPADU SLUNCE.
Tak jako dnes to slunce zapadalo, svit roztesknělý ležel v širém kraji... Šla vedle mně, šat nemodní a klobouk snad dostala, kam chodívala učit dvě tupé žabky. – Oblekám se vždycky jen individuelně – povídala s falešnou pýchou, když jsem pohled maně na její mantilu. Od rána k noci šla po hodinách, muž byl chorý zlostník, a čtyři děti, nejstarší šest roků – a vše to životy své z ní jen ssálo, vše na ní spočívalo. Bylo jaro, den v dubnu vlažný, kdy i v udupaném se srdci stesk a touhy probouzejí a duše hladoví po jiných slovech, než denně slýchá. Snad mě měla ráda. A já jí ani almužnu dát nemoh jen proto, že tak byla tím, čím byla... Šli lukami jsme, přívalem prach zlatý se táhl v dálku po vzbuzené trávě. A náhle stanula a tiskla k očím si kapesníček. Potom jaksi stroze a s trpkou strojeností v hlase řekla, že musí domů – – – Dnes by člověk plakal... Ne, není radno zajít v upomínky, když slunce teskně stojí na západě. 138

SLOKY.
Osud svede – čas rozvede časové jsou neoblomní – potom třikrát běda tomu, kdo v čas pravý nezapomní. Všecko je tak křehké, vratké – pavučinky šedé sítě. Pravda: něco protrhne ji, pavouk-čas ji spraví hbitě. Jenže někdy z pavučinky beznadějně potrhané pavouček se vystěhuje – běda, komu se tak stane! Plna sazí, prachu, rmutu pavučinka potom visí – – – – – – – – – – – – – Hleď, bys byla mojím „nyní“ ale nikdy, nikdy „kdysi“. 139

JE SMUTNO...
Je smutno dnes... Stesk po něčem to ostrý?... Či nejistota budoucna?... Hlad duše?... Pod oknem stojí stromů černé kostry, a vítr hvízdá výsměšně a suše... Jak světlý kotouč trčí slunce v mraku... Sníh létá oslepeným vzduchu jasem. Je cizo tady. Tak je asi ptáku, jenž neodlet v čas do teplejších pásem. 140

NA ČERNÝCH SKRÁNÍCH TVOJICH...
Na černých skráních tvojich místem šedý se prostřibřuje nápadně už vlas... Ty usmíváš se: minulosti sledy... Když osud sved nás – však jich nemělas. Vím: ten rost ze stesku... ten ze starosti, ten z obav... pochyb... ten v muk zánětě... Tak mluvíš, stříbrná má minulosti, já poslouchám a hladím zbožně tě. 141

O PŘÍSPĚVEK.
Komandovat poesii – ano, snad to také jde – provinile skláním šíji: nejsem, jenž to dovede! Napsat verše, hrstku prosy, zvlášť, když se mi námět řek, nesvedu – mně svědky bozi! – ani za velkostatek! Poslali jste krasavici, bila do mne očima, řečí libě ševelící, úsměvy nejsladšíma – všemu tomu, lidé zlatí, hrdině jsem terčem stál – dovedl jsem odolati, ničeho jsem nenapsal! Pro jubilejní číslo českožidovského „Rozvoje“ dne 30. dubna 26.
142

LÁSKA.
Jak začne schnout a blednout v nemoci, pak zaškrť ji co nejrychleji, zde není léku, nelze pomoci, vždyť každá jeseň končí v beznaději. Stát nad ní, dívat se jí v truchlý zrak, s nevírou v její uzdravení – a hněvat se a vyčítat si pak a litovat – v tom věru smyslu není. Jen hrdlo stisknout, oči zatlačit a těžký kámen dáti na ni – pak do své osamělé jizby jít a složit hlavu do studených dlaní. 143

VEČER.
Ani psaní nepřišlo. Slunce z mlhy nevyšlo. Zem jak popel. Nuda všady. V krvi jakýs truchlý vztek. Den ten nestál dohromady ani za psí štěk. 144

ČASOVÉ POZNAMENÁNÍ.
Byl pěkný máj, je zapršený červen, provázky deště vážou nebe s zemí, nevidět broučka, myši nejdou z děr ven a stromy pláčou svými haluzemi. A za to lezou zlé vzpomínky z duše a každá se ti jedem v mozek vtíná – ach, moci žít jak kámen tvrdě, hluše, déšť bije v něj, on spí a nevzpomíná. 145

IN MEMORIAM. (Prof. dr. Otakar Kukula obiit 11. srpna 1925.)
Už stalo se. Už rozum o tom ví, leč srdce – srdce dosud věřit nechce. Byl večer letní. Do zeleně trav svit zlatorudý padal západu. On, přítel náš, milenec života, šel procházkou, neb rád měl prospekty luk, hor a putování oblaků – tu ze škarpy Smrt skokem zákeřným se na něj vrhla, kord mu k srdci vetkla a zajásala vítězně si: Touche! A přítel padl. Rána zákeřná svůj důvod měla. Šedou silnicí jde lidí sta a sta za cílem svým jenž všem je stejný, jenom časem, místem se různí, jak je vůle Osudu: maličká jáma v hrudi matky země, kam každý složí svoji hlavu mdlou žal, radost, snění, plány světoborné a všecko, co se tady žitím zve. Leč nedočkavá Smrt své pochopy vysílá na tu šedou silnici, to Nemoci jsou, spousta slepých psů, jež zatínají žluté zuby své do těl nic netušících poutníků – Smrt vždy je nepřítelem života a ráda zří k těm pustým štvanicím svých slepých psů a vždycky těší ji takové žití, jimi uštvané – 146 a byl to On, náš přítel, jenž svým nožem úskočné kejkle slepých podlých stvůr přiváděl v niveč. Vyrval oběť jim a feny zaháněl – a v modrých očích mu při tom hořel plamen vítězný. Tak vídávali jsme jej při té práci. Byl beznáročný: obdiv náš mu stačil, vděk všech těch, kteří z ruky Jeho vyšli zas zdrávi na silnici života a láska žáků, kteří v parném díle mu pomáhali. Valnou řadu let Smrt bezradná se zlostně dívala, jak maří úskoky fen rozlícených, až jednou – hrůzou se nám tajil dech – kde vzala se, tu byla, kordem svým se hnala k srdci Jeho křičíc: Touche! – – Ne, ještě ne! – On hrdě odpověděl, ač viděli jsme, že se zapotácel a nůž se matně zachvěl v ruce Jeho. A za chvíli zas v plné síle stál a zákeřné se smrti vysmíval – Až přišel onen letní večer tedy... A to je vše. Rek padne, naposledy když se Smrtí se v rozhodný boj dává a padnout zákeřně – i v tom je sláva. Smrt pomstila se tím svým druhým: touche. Zde rytíř zasažen a čestný muž. 147

NA SV. JOSEFA.
A je to počas! Chvilkou prška šlehá a hned zas jaksi vesele si sněží, pak vítr stromům do korun si lehá a černé stíny holou plání běží. Kos na zmítané větvi sobě hvízdá a neruší ho chumel vrabců žvavých, jenž prohlíží si roztrhaná hnízda a uličničí v skřecích pronikavých. 148

DEŠŤ MÁJOVÝ.
Dešť májový spad odpoledne k zemi, a trávy voní v prochladu. Vrcholy stromů chví si haluzemi v zarudlém svitu západu. A v jiskrách slunce špičky jejich chví se cos pochvalně si sdělují – jak ti, kdož pojedli a napili se a život sobě libují. 149

K VEČERU.
Což – člověk sedí s nimi – mluví – pije i zájem má pro kaleidoskop žití – leč jeho hodina už hnedle bije – už klobouk bere – a chce odejíti – pár slůvek ještě – co je důležito, ať vyřídí se. – Známým pozdravení. – Na klice ruka. – Ne, jít není líto – jen auto jeho dole ještě není. 150

DOSLOVNĚ.
S čím kdo zacházívá, tím též v posled schází – bábo moje, do dnes zrak tvůj vážný, starý přesvědčivě skrze lesklé okuláry vesnickou tu moudrost ke mně doprovází. Žil jsem pouze srdcem. Jím jsem všecko viděl, slyšel, cítil, soudil – nikdy na polovic: když jsem rád měl, moh jsem směle ptát se: kdo víc? Jako sotva někdo více nenáviděl. Vždycky rychle bilo, vždycky pospíchalo. Teď, kdy stín se dlouží ještě více spěchá. Tak as chodec touží dojít, kde je střecha, než tma padne v kraje, kde se vyzná málo. 151

PAMÁTCE PÍ M. K.*
A tato byla historie její, jež dnes už klidně spí: Šla životem jen krátko, radosti jeho, smutky, šalby pila – a dobrovolně všecko opustila a dnes už klidně spí. A nikdo neví, – zklamání či hořkost a nuda, nicoty cit, znechucení – hádanka, která nemá rozluštění, neb ona klidně spí. A v posledním tom zamlčení Jejím v tajemném odchodu do krajin ticha je vůně odpuštění, jakou dýchá květina rozšlápnutá. Neslyšeně spějí dny, noci, týdny, roky přes hrob Její, kde ona se záhadou svého žití tak klidně spí. * Odešla se světa dobrovolně – z příčin nevyjasněných. 152

JINÉ ČASY, JINÉ PÍSNĚ.
On, realista, plá pro všechny sporty, v svých názorech je krajním velice, a ona tango zbožňuje a dorty a posílává hercům kytice. A květen sved je, večer plný krásy, park voněl, hvězdy plály v modré tmě – na gymnasium ona stýskala si, on o sportu jí mluvil odborně. Ach, láska, láska! On vždy hleděl stranou – co její marně toužil, dychtil ret – a potom začal chodit na kopanou a opustil těch jejích patnáct let. Tu pojala ji demonická pýcha a nacvičila úsměv v zrcadle: „Mě přejel život,“ důsledně teď vzdychá a říká vyžile to, uvadle. 153

EPIGRAM.
Oh, rozkvetá to jako višně, ač modou je to pranovou: dnes každý občan nese pyšně čest svoji porculánovou. Ty rci, že jeho pes byl štěně, že na vestě má dírek šest – už běží k soudu rozhorleně, žes „urazil“ mu jeho „čest“. A soudce – ty dáš lep jen k tomu – to sklíží, spraví. Moudrý pán. A občan nese hrdě domů svůj vyspravený porculán. 154

RÝM.
Tys taškář, rýme! Verše vážně jdou v náladě sváteční – ty tleskat začneš, a hle, hned z nich jsou jen páry taneční. – I to ti musím, brachu, vytknouti: když hudba z nich znít má, že kokrhání tvoje kohoutí i zkazit dojem zná – ač nedá ovšem popříti se též, že v honbě účinné i myšlenku i obraz přivlečeš, ať hodí se či ne – I chápu, že dnes mládež básnící ti nijak nevěří a vystrčí tě s tvojí polnicí vždy hezky ze dveří. 155

IDYLA.
On chodíval k nim týdně na taroky. Pensista chorý, jehož každý krůček byl řízen lékařem. A jak to bývá, že lékař hrává se svým pacientem hru humánní, že k jaru odkazuje a každou změnu vykládá hned k dobru – tak bylo tady. Ale bylo více: i pacient hrál se svým Eskulapem hru ošidnou: on na jaro se těšil – lékaři k vůli – ač znal stroj svůj přesně a věděl, fialek že nedočká se, k útěchám jeho přisvědčivě kýval a rád byl, kdykoli se lékař-přítel dal přesvědčit, že věří se mu zplna, že pacient je čirým optimistou. Před tarokovou partií on sedal u paní domu. Táhlo je to k sobě, jak sbližují se účastníci bitvy, z níž rány mají, jak dva, kteří sešli se v širém poli v bouřce bez deštníku – neb také ona žila pod dozorem lékařské péče. Sedali tak spolu a jeden druhému se díval v oči – ne ženě muž – jen nalomení lidé. „Tlak měřili mi – dvěstě padesát zas, šest doktorů zde bylo, prosím šest už, jich ke mně chodí –“ 156 „Důkaz, drahá paní, Vašeho zdraví. Šest – a nemohou Vás dostati pod zem.“ Zasmála se šťastně: „Ne, nedám se jim. Ale... vzpomínám si má jedna teta, byla ovšem stará, též měla hodně zvýšený tlak krve a jednou kýchla –“ „A kdož slyšeli to, jí řekli pozdrav pánbů –“ „Ne, byl konec. Však nevím přesně, nebyla-li jiná příčina smrti –“ „Dojista, že byla. Já, drahá paní, umím prorokovat a pravím vám, že dočkáte se pohřbů všech šesti doktorů svých, že jim zdráva budete svědkem posledních cest jejich.“ Zas usmála se šťastně: „Vždyť mi bylo let čtyřicet teď... cítím někdy jasně že všecko přejde. Spát jen kdybych mohla a otok nohou kdyby přešel!“ „Přejde. A spát budete. Budete i tančit – já dočkat chci se.“ „Budem tančit spolu.“ „To ne zas. Prosím, ctihodná má leta.“ „A vám je dobře přece. Nestýskáte. A barvu máte svěží. Přijde jaro –“ 157 „A bude máj – a to vám řek můj doktor.“ „Je spokojen – a proč by mi tak tvrdil?“ Tak rozmlouvali, hleděli si v oči a šlechetně si lhali. Světlo žití zřel jeden u druhého dohořívat a honbu jasu matného a stínů se kmitat na lících a na dně zraků – stín černý viděl každý za druhým stát a zahnati jej toužil... sedli k stolku a hráli, jak už roky byli zvyklí. 158

DO PAMÁTNÍKU.
A láska musí býti vonná jak rozhýřené lípy květ, a sladce plynout musí ona jak pilných včelek zlatý med – A jako potůček být čistý, jenž v idyle si bublává, jak dítě nerozumná místy, jak ďábel vynalezavá – Vše rvát jak povodeň ta rmutná, jak plamen šlehat do výšky, jak podzim oddaná být, smutná, a skromná jak sen jeptišky – Pláč pod smíchem mít chtíc i nechtíc, brát ostny trnů s růžemi, krev pít a při tom duši šlechtíc ráj s peklem tvořit na zemi – Být plna slunné modré víry hrýzt duši skepsi úpornou, žít egoismem bez vší míry a s resignací pokornou – Mít jistotu a pochybnosti i skromnost plnou nároků, i žárlit, věřit s oddaností, mít ostych věrných otroků – 159 Když bláznivé ty protiklady a moudrosti ty zmuchlané tu všecky nejsou dohromady – pak je to vše – jen láska ne. 160

BALADA Z PŘEDMĚSTÍ.
Dva byli. A on měl ji rád jak už to není v obyčeji: svou hlavu chtěl by za ni dát – a také utít hlavu její. A ona tenká unylá, zrak modrý měla lesku mdlého, byla by krev mu vypila i nesmrtelnou duši jeho. Tu mezi nimi stín se kmit: on řve, že s chlapem byla kdesi, a ona řádí, že chce skrýt, že s cizí holkou zašel v lesy. Lokálka z všeho. Čtenáři ji přejdou unuděným zrakem: Ona se vkousla mu do tváří, on hruď jí prohnal zavěrákem. 161

VÍRA. (Historie přítele.)
On věřil Vám a ve Vás, a dnes ta víra – vzácná paní – leč počkejte, jsmeť básníky a povíme tu smutnou příhodu básnickým slohem: K Vám přišlo malé dítě, – dva roky znali jste se, vzácná paní? – dvouleté dítě. V modrých velkých očích mu ležel ještě údiv z rajských krás, neb bylo jedním z těch, jež přímo z ráje k nám na zem přijdou. A dívalo se na Vás, jak dívalo se asi v rajských nivách na snivé světice a na anděly, když procházeli vůní lilií a růží, oranžů a oliv. Květ modrý neslo v baculaté ručce a tento modrý květ Vám podávalo s důvěřivou oddaností. Vy, vzácná paní, jste silně pleskla děcko přes tu ručku květ vypadl z ní, a modré oči jeho se hrůzou ještě více rozevřely a velké třpytné slzy – v těch prstenech, jež navlekáte někdy jsou právě tak veliké brilianty – takové slzy kapaly z těch očí. Pláč nebyl to – jen tiché velké slzy. 162 A dítě odcházelo od Vás a naklonilo světlou hlavičku svou, jakoby byla v šíji nalomena. Co ještě? Nic víc. Jen tento obrázeček přijměte na památku. A poučení: přijde-li ještě jedenkrát k Vám děcko a přijde snad – jeť život hloupý dosti, že opakuje se, a Vy pak, vzácná paní, budete ještě dlouho krásná jako anděl a půvabná jak jedna z rajských světic – a bude-li Vám podávat květ modrý a zřít k Vám důvěřivě modrem velkých očí přes ručičku tu Vy je nepleskněte! 163

TUZE ČASOVÁ.
Jak lahodno vzít na básníka, jenž do lecčehos u nás kop, si zorný úhel domovníka a klepavých bab mikroskop! „M. rozvádí se! Věc je v proudu!“ „Ta chudák žena! Je to svět!“ „Už dvakráte šel proto k soudu!“ „A chce se ženit s paní Z.!“ Má zlatá Praho! Tvoje dámy i vážní muži s plešemi se baví těmi záhadami, jež jsou teď přední na zemi! Maďarské figle – nic to není, sedmnáct ministrů zas – tret! „M. rozvádí se!“ „M. se žení!“ „A chce si vzíti paní Z.!“ I v novinách to začlo pučet – jeť činnost jejich výchovná – ach, znám vás, drazí: starý účet se možná takhle vyrovná! Nuž, vlastenci a kamarádi, ctná Praho, slyšte slova má: Je pravda, M. se nerozvádí a ženiti se nehodlá! A všem vám přeje, by ty klepy se v hrdlech vašich vzpříčily, 164 jak knedlík tuhý, velkolepý a do smrti vás dusily! I paní Z., vy soudci žvaví, též pusťte ze svých rozborů – však sama si svůj osud spraví, byť ne dle vašich názorů! Tak. Ještě jeden symptom malý, leč – to už zjev jest trvalý: německé listy taktně psaly a české – duchem Podskalí. „Čech“ zaznamenán zvlášť tu budiž, list arcibiskupův. Jeť psán ku cti a chvále boží – tudíž: pochválen buď vždy Kristus pán! 165

PRO HELENKU ZAHRADNÍKOVOU.
Až budeš velká, až se budeš ptát, jakýže člověk byl tvůj táta kdys – tu máti tvá ti poví, žes mu byla nejdražším skvostem žití rušného. A pamětníci líčit budou ti, jak s tribun doved duše zástupů plamenným proudem řeči strhovat. A činy jeho budou svědčit ti, jak hrdě nesl všudy češství své, jak za poznanou pravdou, hlasem srdce znal jíti k poslednímu důsledku. A podobizny jeho ukážou ti, že byl to mužné síly krásný zjev, A tyhle verše mé nechť řeknou ti: byl lidský lev to s dětským měkkým srdcem, kdo poznal jej, rád musil jej mít cele, neb přátele své zarmoutil jen jednou, to v onom smutném únorovém dni, kdy drahá duše jeho odešla, a v schránku svou se nevrátila víc. 20. února 1926.
166

PŘÁTELÉ Z MLADÝCH LET.
Ty zkušenosti... Setkáš se tak časem s tím, oním – ano, už to třicet roků, cos naposled ho viděl – vydal tenkrát svou první knížku – zdravý hoch jak topol – a o hrobech psal – hoři milování – o mrtvém štěstí – teď se plouži zvolna, mdlým okem stihá tramwaye i auta a zrychlí krůček by ho nezachytly. Jde, holí ťuká v chodníkovou dlažbu – tys nedávno čet verše jeho, psané v dnech našich – hlásá naději a víru a život opěvá – tak jde ten, tak onen kmet třesavý – a vždycky žalování: prý stonal ondy – žena pokašlává a dcera slehla s velkým utrpením – tak vyprávějí anály dnů svojich a stýskají si: toho bolí v kříži, ten tráví špatně, tomu zase často jde hlava kolem – každý dává důraz těm poznatkům svým, jakoby chtěl říci: hle, polituj, vím, to je ono místo, kam, možná, záhy zasadí své kopí smrt ničemná – a z dějin literárních či všeobecných – také z doby dnešní ti doklad podá, že tak právě zhynul X, Y, – a to že také bude i losem jeho... Pak se rozejdete. Ty, černovid sic v žití fatalismu, 167 však přítel slunce, zeleně a ruchu, jdeš dál a vždycky znechucen a mrzut setkáním takým... V posled vyhýbáš se těm divným paradoxům zjevů z mládí a poustevníkem stáváš se, jenž v noci jde na procházku k černé šumné řece, pod věčné hvězdy, do tmy, kde lze vidět jen sta a sta těch mlčenlivých světel a silhouety tichých klidných domů. 168

JSOU POHÁDKY.
Jsou pohádky (a životy jsou), jak máme z dětství v paměti, kde čarodějník s hlavou lysou nad rekem vyřkl prokletí: – Tré prací třeba vykonati, tré třeba provést zázraků – pak možno volnost reku dáti, jít z pohádky i se zraků! Řek podmínky a řek i cenu – jen bát se, dámy, neračte! – sed v předpokoj, skráň podepřenu a v staré knize čte a čte. Co za zázraky – bozi vědí, jed v pohádce vše záhadné. Rek vedle čaroděje sedí a čeká, jak to dopadne. I přišly panny z modré dáli, zle odvahu svou splatily, ach, příliš málo sebe znaly a příliš sobě věřily! A přišly po nich zase jiné a po těch jiných jiné zas – nic nestalo se – tiše plyne jak líné vody šedý čas. V pohádkách dobře dopadne to a štěstí přijde na konec – 169 leč v smutné pohádečce této se pohatila celá věc: Rek čeká, čarodějník čeká, jdou roky do šedesátky – i nechá čarodějník reka a sám jde pryč z té pohádky. Den krátí se a dlouží stíny a z luk už bílé páry jdou... ba, v pohádkách je konec jiný leč život není pohádkou. 170

JARNÍ VIGNETKA.
Jabloň se do květů halí, drozd hvízdá na sněti – hlavičko malá tam v dáli co děláš, jak je ti? Vidím tě poletat čile po písku pěšinky, kmitají punčošky bílé, třesou se sukynky – Obruč tam pomalovanou poháníš úprkem v před, až ti ty tvářičky planou, jak jabloňový květ. 171

NEDĚLNÍ ODPOLEDNE.
Jako bílé mušky potácivě drobty sněhu vzduchem poletají den se dívá kalně zádumčivě, domy vymřelé se býti zdají. Auta chvilkou okny pozatřesou. Kolem slepých krámů po chodnících lidé klátí se a nudu nesou sváteční a omrzelou v lících. Do pokoje zní mi přitlumeně rozhrčené tony gramofonu. Jinak den se vleče neslyšeně k šerému a neslavnému skonu. 172

LACRIMAE RERUM.
Lom, odkud kámen berou, smutně zeje jak žaloval by do modrého nebe, a zahleď do něho se – smutek schvěje a zalije, ty poutníče, i tebe. Je bolest věcí... Je to rozervaná hruď matky země. Chvíli hledíš němý a zdá se, že se chví ta živá rána a vlhne krve svojí krůpějemi. 173

NA OKRAJ DNEŠKU.
Vzdor Locarnu a vzdor všem hymnám míru se chystá Lidstvo rozprávět zas děly a dát si čichat k smrtonosným plynům – tak zde, tak onde. Plamen vyskakuje a hlásí příští. Bude vojna, bude a běda všem zas, kudy ona půjde. My v srdci Evropy jsme tuze klidni, až bezstarostni – ani moudrý sedlák, jenž proti bouři, krupobití, ohni a zlodějům a povodním se zavčas dal pojistit – tak nemůže být kliden. A bavíme se rozčilením z afér jak bychom byli – ne na očích světa – leč na měsíci státem – Robinsonem: pro sebe sami, nijak zodpovědni, bez zkoušek minulých a bez dob příštích. Aférky naše – už z nich není studu, ba ani hnusu, jenom škodolibost, jak má ji kluk, když nastavenou nohou druhého hocha přived k pádu. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Arci nám filosofi – optimisté praví, že v pořádku to, není důvod k vráskám, i stát prý dětské nemoci mít musí – leč nemoci jsou, kterými se zmírá i v dětských letech. A jsou bědné děti, jichž živoření nemocí je pouze. A lékař proto jenom takto těší, že o pomoci neví. – – – 174

DR. ED. BENEŠOVI.
Ty úspěchy u diplomatů, vlád – toť renommée, jež významu ti nedá, vždyť víme „jakou malou ovládat svět moudrostí lze“, jak děl starý Švéda. A boje doma – inu, neposeda je dobrý národ. Není zrovna rád, když nad horizont žabí se mu zvedá ta, ona hlava – – proto do ní prát. Tož: tam jsi nezpych, zde tě neubili a neubijí... Snad to české Štěstí se s národem svým přece nerozdvojí, snad v posled svede k dobrému vše cíli: a Naděj dobrých po zlých cestách vésti dá moudrou, pevnou, čistou ruku tvojí. 175

SVÉMU LÉKAŘI. Generálovi MUDru Karlu Franzovi.
Já poslouchám tě ve všem do písmena: už na vlas jako rak-poustevník žiji, jak hlemýžď lezu, pouze vodu piji, a krev už ničím není rozvířena – vše proto, abych v poslední své chvíli – a není daleka, to člověk cítí – se smát moh starostem tvým o mé žití, jak zbytečny, jak marny všecky byly. 176

KONFESE MUSIKÁLNÍ.
Nic naplat – jsem už zaostalý, za gustem doby klopýtám, a hodno-li co při mně chvály, snad přímost, s níž se k tomu znám. Tak vyznám, ač vím, že těch pár jmen jsou rudým suknem krocanu: mám Verdiho rád, Manon, Carmen, a Dvořáka jak Smetanu. 177

BÁSNÍCI.
Jsou básníci, jichž světlo plane, jak záře vlídné lucerny: ta pro hled v oči milované je svědek milý, důvěrný. Do kola sdílně jasnost lije na stromy, cestu, stavení, roj drobných mušek k ní se bije a mře dle svého určení. Jest majákem všech opozděných, jest útěchou všem bloudícím a světlům nebes rozhvězděných jest sokem tiše žárlícím. – * Jsou básníci – jak hvězdy chladné na temnomodré výši tkví, jsou jako body nenápadné jak oči plné tajemství. A jsou to světy nekonečné a v dálkách sotva chápaných své žití žijí velké, věčné, dle řádů nevybádaných. Přehlíží lidstva historii, zří mrazivě v rej našich dnů, bez citu studený svit lijí s té výše v modrém bezednu. * 178 Jsou básníci – jak slunce zlaté jsou duší světa našeho, na lidstvo, ať se plete, mate splav hází světla dobrého. Kdys byli bohy – nyní dárci jsou života mu, na tu zem ať činí zlé či dobré, arci vždy patří s vlídným soucitem. Dny, roky měří věčně jemu, by měl svých dějin mezníky, a dobré lidstvo vděčno je mu a staví mu i pomníky. * Jsou básníci – jak vlasatice po věčna bloudí souvrati sled světů, které nejsou více a k pořádku se nevrátí. Kdes v mimozemsku věky letí, pak nad světem tím zděšeným na postrach šosáků a dětí svým světlem planou červeným. 179 OBSAH:
Na křižovatkách9 V Římě10 Vyrovnání11 V kavárně venkovského města12 Motiv z Andersena15 Ille ego qui fuerim...16 Tak opustilas vše17 O tuhé škole medvědího umění18 Snad byla by jsi prošla světem20 Modní posa23 Když se ty minuty –24 Pro ni25 Pes26 Letní odpoledne27 Jak lahodno28 Da volno29 Našim knihvazačům32 Smutek žní33 Sám34 Jen já vím35 Modruško má –36 Nad Turgéněvem38 Idyla39 Adagio41 Podzimní sluníčko42 Determinismus43 Přiznání45 Chtěl bych tě ztratit –46 Sen47 Touhy49 Proverbe50 Jen slůvko51 [181] Kos52 Březnové chvíle54 List55 Časové poznamenání56 Válečné čtyrlístky. I.57 Metempsychosis59 Památce dvou přátel60 Tak jednou spadne zázrak –62 Miluješ-li – –63 Ne, drahá, já tě nezaprodám...64 Válečné čtyrlístky. II.65 Sen66 Sloky k melodii67 List68 Ať já či ty69 Co ještě?70 Šli spolu žitím71 Die Helden im Hinterlande72 Válečné čtyrlístky. III.74 List z denníku75 Paseka76 Kdybych umřel...77 Tvůj každý lístek –78 Při luny světle mlčenlivém79 Kaštan80 Když jsem psal „Capri“82 Fixní kritik84 Bludný Hollanďan85 List z denníku86 Válečné čtyrlístky. IV.87 Mrzuté sloky89 Bloudíme90 Kukačka91 Záhady93 [182] Neděle v červnu94 Z výletu95 A to je láska97 Denívka zlatooká99 Klišé večerní100 Snění chudého jara101 Píseň života103 Kře, stromy ženou do zeleně –104 Jaro105 Palestyna106 Za oceán109 18. listopadu 1917113 Při pohřbu114 Jsou oči ženské...115 Adolf Heyduk116 Zahrada Gethsemanská118 Kus poetiky119 Teď doutník zapal –120 Vídeňské večery121 Starý strom122 Mírový čtyrlístek123 In margine124 Veš125 Dubnový den128 Mírový pětilístek129 Sokolu130 Rozluč se, má milá –131 Pomluva132 Příběh al fresco133 Sklizeň134 Procházky v listopadu136 Při západu slunce138 Sloky139 Je smutno...140 [183] Na černých skráních tvojich...141 O příspěvek142 Láska143 Večer144 Časové poznamenání145 In memoriam146 Na sv. Josefa148 Dešť májový149 K večeru150 Doslovně151 Památce pí M. K.152 Jiné časy, jiné písně153 Epigram154 Rým155 Idyla156 Do památníku159 Balada z předměstí161 Víra162 Tuze časová164 Pro Helenku Zahradníkovou166 Přátelé z mladých let167 Jsou pohádky169 Jarní vignetka171 Nedělní odpoledne172 Lacrimae rerum173 Na okraj dnešku174 Dr. Ed. Benešovi175 Svému lékaři176 Konfese musikální177 Básníci178
E: tb; 2004 [184]