ZA OCEÁN.

ZA OCEÁN. (Psáno pro list amer. Čechů „Hospodář“.)
Vy chcete pozdrav... inu, pěkná látka pro pero nadšeného básníka. O vlasti mluvit, že je máti sladká, že láska její dálku proniká, že přes moře k vám vztahuje své rámě, že její jste – ach, milý příteli, to vše je otřelé, a připadá mně, že jste to tisíckrát už slyšeli. Věc samozřejmá je mi vždycky cizí a protivná. A samozřejmo mi, že člověk neodhodí své „já“ ryzí a neztratí své české vědomí, ať kdekoli je. Zemře, jak se zrodil s tím, co se za úděl mu dostalo, a jestli češství své jak kabát shodil, pak češství to za mnoho nestálo! A kdybyste svou vlast viděli zblízka – já nevím, byla-li by radost z ní – zde žaluje se, teskní se a stýská, zde člověk jen se o budoucnost chví – však několik vás přišlo, tady žilo, vše procítilo duší stísněnou – a už se přes moře zas navrátilo v ten jiný vzduch – a s hlavou svěšenou... Tož chápete, že paskvilem by pouze ty verše byly mdlé a otřelé;... od banketu, jejž vystrojila nouze, lze těžko pozdravovat přítele – 109 leč posílám-li přec k vám svoje sloky, je pouze to můj zájem privátní: kus historie před dávnými roky se tady stal – a u vás ostatní. Já drobounkým byl tehdy gymnasistou, – snad patnáct, šestnáct hloupých mladých let – měl bídu jsem a v duši víru jistou, že veršům mým se bude kořit svět, tu přišla jako osvícení pro mě v mou duši láska: Černých Márinka, dobráček holka, bydlila v témž domě, bělounká, vonná, čilá, malinká. Ty modré oči... vidět snětmi stromu kus oblohy – hned na ně vzpomenu, pleť sametovou, lahodný hlas k tomu – tak já, jenž hranatému kamenu byl roven, když jsem přišel v ruce její – se záhy uhladil jak oblázek ba, takové se divy provádějí, když medvídka se zmocní obrázek! Neb v lásce ona měla jistou praxi, tož učitelkou mojí stala se a vůdkyní v těch věcech srdce jaksi a já se podvolil, neb v zápase bych býval prohrál tenkrát jistojistě a proč též zápasit? Já vést se dal v každičkém čase na každičkém místě a verše jsem jí, první verše, psal. Tak vodila mě, kde nás neviděli, do houštin parků, známých dobře jí, 110 i na kůr chrámu vždycky o neděli, kde u varhan jsem stával v naději, až dopěje se velká mše, že přijde – při velké mši tam vždycky zpívala – a půjdem někam zas, kde nejsou lidé, ach, ona vždy tak ráda líbala... Leč beztrestně zde nikdo šťasten není a Osud žádá z všeho přísnou daň – Márinka často v kleteb burácení otcovu těžkou pocítila dlaň a stala se z ní lásky mučednice a často stopy ran já vídal jsem – leč měl jsem za to rád ji jen tím více, a bouřil na svět v planém vzteku svém. Pak jednou moudře ukázala rozdíl slov lásky: „miluji“ a „mám tě rád“: mě rád máš, kdybys se však u mne zpozdil pak milovat mě budeš jedenkrát – Já nezpozdil se, proč, už nevím podnes však jak ta doba překotně tak šla – čas Márinku mi nějak náhle odnes a láska naše navždy zmizela. Jen někdy zaslech jsem to ono o ní, šly roky, uvádaly vzpomínky, jak v herbáři květ už jen mrtvě voní, tak byl mi v duši obraz Márinky – a povím ještě, co vím o ní právě (vždyť to je důvod, proč vše líčím vám) to bylo v roce, kdy se ku výstavě rodáci od vás vypravili k nám. 111 A tenkrát jeden Amerikán čilý do Márinky byl silně zadíván, a že byl mužem činu, hned v tu chvíli ji vzal a vez přes dálný oceán – čím byl, kam vez ji – nemohu vám říci, jen jedno chápu: že ji rázem vzal – on as ty oči azurem se skvící tak do opravdy z duše „miloval“. A žije-li?... A ve vzpomínce svorné jak já, zda chová ony dávné dny?... Má docela ty verše nemotorné, jež pro ni tvořil zápal nadšený?... Ach, žije-li, má v očích matná světla, tou není, jak ji kreslí vzpomínka: dobráček holka, sotva porozkvetlá, bělounká, vonná, čilá, malinká... A teď, kdy posílám vám tyto sloky, v nichž oživil jsem dávnou vzpomínku, mám tichou naděj, že snad jejich kroky tam u vás najdou mou kdys Márinku, snad připomenou jí tu dobu března ba, k březnu rovnám lásky naší čas: je zima, sychravo, leč přelíbezná fialka hledí na nás z dlouhých řas... 112