Vy chcete pozdrav... inu, pěkná látka
pro pero nadšeného básníka.
O vlasti mluvit, že je máti sladká,
že láska její dálku proniká,
že přes moře k vám vztahuje své rámě,
že její jste – ach, milý příteli,
to vše je otřelé, a připadá mně,
že jste to tisíckrát už slyšeli.
Věc samozřejmá je mi vždycky cizí
a protivná. A samozřejmo mi,
že člověk neodhodí své „já“ ryzí
a neztratí své české vědomí,
ať kdekoli je. Zemře, jak se zrodil
s tím, co se za úděl mu dostalo,
a jestli češství své jak kabát shodil,
pak češství to za mnoho nestálo!
A kdybyste svou vlast viděli zblízka –
já nevím, byla-li by radost z ní –
zde žaluje se, teskní se a stýská,
zde člověk jen se o budoucnost chví –
však několik vás přišlo, tady žilo,
vše procítilo duší stísněnou –
a už se přes moře zas navrátilo
v ten jiný vzduch – a s hlavou svěšenou...
Tož chápete, že paskvilem by pouze
ty verše byly mdlé a otřelé;...
od banketu, jejž vystrojila nouze,
lze těžko pozdravovat přítele –
leč posílám-li přec k vám svoje sloky,
je pouze to můj zájem privátní:
kus historie před dávnými roky
se tady stal – a u vás ostatní.
Já drobounkým byl tehdy gymnasistou,
– snad patnáct, šestnáct hloupých mladých let –
měl bídu jsem a v duši víru jistou,
že veršům mým se bude kořit svět,
tu přišla jako osvícení pro mě
v mou duši láska: Černých Márinka,
dobráček holka, bydlila v témž domě,
bělounká, vonná, čilá, malinká.
Ty modré oči... vidět snětmi stromu
kus oblohy – hned na ně vzpomenu,
pleť sametovou, lahodný hlas k tomu –
tak já, jenž hranatému kamenu
byl roven, když jsem přišel v ruce její –
se záhy uhladil jak oblázek
ba, takové se divy provádějí,
když medvídka se zmocní obrázek!
Neb v lásce ona měla jistou praxi,
tož učitelkou mojí stala se
a vůdkyní v těch věcech srdce jaksi
a já se podvolil, neb v zápase
bych býval prohrál tenkrát jistojistě
a proč též zápasit? Já vést se dal
v každičkém čase na každičkém místě
a verše jsem jí, první verše, psal.
Tak vodila mě, kde nás neviděli,
do houštin parků, známých dobře jí,
i na kůr chrámu vždycky o neděli,
kde u varhan jsem stával v naději,
až dopěje se velká mše, že přijde
– při velké mši tam vždycky zpívala –
a půjdem někam zas, kde nejsou lidé,
ach, ona vždy tak ráda líbala...
Leč beztrestně zde nikdo šťasten není
a Osud žádá z všeho přísnou daň –
Márinka často v kleteb burácení
otcovu těžkou pocítila dlaň
a stala se z ní lásky mučednice
a často stopy ran já vídal jsem –
leč měl jsem za to rád ji jen tím více,
a bouřil na svět v planém vzteku svém.
Pak jednou moudře ukázala rozdíl
slov lásky: „miluji“ a „mám tě rád“:
mě rád máš, kdybys se však u mne zpozdil
pak milovat mě budeš jedenkrát –
Já nezpozdil se, proč, už nevím podnes
však jak ta doba překotně tak šla –
čas Márinku mi nějak náhle odnes
a láska naše navždy zmizela.
Jen někdy zaslech jsem to ono o ní,
šly roky, uvádaly vzpomínky,
jak v herbáři květ už jen mrtvě voní,
tak byl mi v duši obraz Márinky –
a povím ještě, co vím o ní právě
(vždyť to je důvod, proč vše líčím vám)
to bylo v roce, kdy se ku výstavě
rodáci od vás vypravili k nám.
A tenkrát jeden Amerikán čilý
do Márinky byl silně zadíván,
a že byl mužem činu, hned v tu chvíli
ji vzal a vez přes dálný oceán –
čím byl, kam vez ji – nemohu vám říci,
jen jedno chápu: že ji rázem vzal –
on as ty oči azurem se skvící
tak do opravdy z duše „miloval“.
A žije-li?... A ve vzpomínce svorné
jak já, zda chová ony dávné dny?...
Má docela ty verše nemotorné,
jež pro ni tvořil zápal nadšený?...
Ach, žije-li, má v očích matná světla,
tou není, jak ji kreslí vzpomínka:
dobráček holka, sotva porozkvetlá,
bělounká, vonná, čilá, malinká...
A teď, kdy posílám vám tyto sloky,
v nichž oživil jsem dávnou vzpomínku,
mám tichou naděj, že snad jejich kroky
tam u vás najdou mou kdys Márinku,
snad připomenou jí tu dobu března
ba, k březnu rovnám lásky naší čas:
je zima, sychravo, leč přelíbezná
fialka hledí na nás z dlouhých řas...