PALESTYNA.

PALESTYNA.
Ta země dražší je, než země jiná... Kus našich Čech to, kraj to u Kolína, snů dětských odkaz, upomínky svěží, ač do mých skrání už se tiše sněží. Dům Abrahamův, dvůr to okázalý s drůbeže spoustou – my tam mléko brali – za květin clonou, která v oknech stála as nad svým šitím Sarah sedávala. Tam Hospodin se časem na řeč stavil, tam Isak s Rebekou svou svatbu slavil, tam Esau rost, ten lovec zvěře smělý. i Jakob, jenž šel sloužit za Racheli. A bratří Josefovi pásli stáda na úhoru blíž skály – na ta lada rád vybíhal jsem – cesta s alejemi šla poblízku tam do egyptských zemí. Vrch s černým lesem v dálce na obzoru mi Nebo představoval, onu horu, zkad Mojžíšův zrak, halen smrti stínem, v zem zíral, zaslíbenou Hospodinem. Hoch Samuel kdys také vysedával dny v naší škole; v sakristii spával, kde jednou v noci slyšel rozechvělý, že trest už kvačí na děkana Heli. I místo znal jsem za zahradou naší, kde David mrštil v čelo Goliáši 106 oblázkem bílým – vzal jej z potoka si z těch, jež jsem sám tam potom našel asi. Ó všecko, všecko žilo nám tam kdysi, my Palestynu do Čech přenesli si, tak znala dušička ji naše zbožná, že zabloudit v ní není ani možná. Dům Panny, kam nes anděl zvěstování měl novou střechu, holoubků pár na ní, a u kostela ve uličce stranou Simeon stařec bydlil s svatou Annou. V zájezdní krčmě, mimo město venku, v prosinci mrazném, v chlévě ve přístěnku pán Ježíš zrozen – a ta hvězda bílá se za mých let pak znovu objevila. Za vodu potom odjeli s ním lesem před přeukrutným králem Herodesem; když vrátili se, hošík Josefovi hobliny sbíral, co on tesal krovy. Šli na pouť jednou až do Boleslavě, hoch ztratil se jim v lidstva husté vřavě, máť našla jej, an s hořícími líčky pře v kostele se s pány velebníčky. Tak žil a rostl v stínu našich věží, jak my jsme rostli. Roky běží, běží, a totéž slunce, které nám pak plálo, i jeho mladost kdysi zahřívalo. A jeho Jordan my jsme Labem zvali, a v Labi křtěn byl – my se koupávali 107 na místě onom, lze tam přejít snadně, a zlatožlutý písek leží na dně. Ten bílý Kaňk tam na polední straně to jistě byla Galilejská Káně a jistě naši šumaři tam hráli, co svatebčané pili, tancovali. Po vískách blízkých, mezích našich polí vodíval jistě svoje apoštoly a jistě k nám i přišli na zahrádku a pod jabloní usedli si v chládku. Vše dýchalo mi jejich přítomností jak zem tak nebe. Každý rád je hostí, jak starý mýtný v domku na silnici, tak Lazarovy sestry bledolící. Proč opustil, ach, kraj ten tichý, drahý? Proč do města šel v dálku mezi vrahy, kde opuštěn a zrazen lidmi svými smrt zlou vytrpěl s lotry neřestnými? Tak šli jsme my též do té modré dálky, do cizích měst a do životní války a v duši nesli obraz roviny té, kde dětství naše snilo porozvité. Ach, Palestyna!... Pozbuďme i víry, je kouskem Čech nám, jehož obzor širý se v daleko zdá jak sen luzný plovat, a člověk nemůže ho nemilovat. 108