PALESTYNA.
Ta země dražší je, než země jiná...
Kus našich Čech to, kraj to u Kolína,
snů dětských odkaz, upomínky svěží,
ač do mých skrání už se tiše sněží.
Dům Abrahamův, dvůr to okázalý
s drůbeže spoustou – my tam mléko brali –
za květin clonou, která v oknech stála
as nad svým šitím Sarah sedávala.
Tam Hospodin se časem na řeč stavil,
tam Isak s Rebekou svou svatbu slavil,
tam Esau rost, ten lovec zvěře smělý.
i Jakob, jenž šel sloužit za Racheli.
A bratří Josefovi pásli stáda
na úhoru blíž skály – na ta lada
rád vybíhal jsem – cesta s alejemi
šla poblízku tam do egyptských zemí.
Vrch s černým lesem v dálce na obzoru
mi Nebo představoval, onu horu,
zkad Mojžíšův zrak, halen smrti stínem,
v zem zíral, zaslíbenou Hospodinem.
Hoch Samuel kdys také vysedával
dny v naší škole; v sakristii spával,
kde jednou v noci slyšel rozechvělý,
že trest už kvačí na děkana Heli.
I místo znal jsem za zahradou naší,
kde David mrštil v čelo Goliáši
106
oblázkem bílým – vzal jej z potoka si
z těch, jež jsem sám tam potom našel asi.
Ó všecko, všecko žilo nám tam kdysi,
my Palestynu do Čech přenesli si,
tak znala dušička ji naše zbožná,
že zabloudit v ní není ani možná.
Dům Panny, kam nes anděl zvěstování
měl novou střechu, holoubků pár na ní,
a u kostela ve uličce stranou
Simeon stařec bydlil s svatou Annou.
V zájezdní krčmě, mimo město venku,
v prosinci mrazném, v chlévě ve přístěnku
pán Ježíš zrozen – a ta hvězda bílá
se za mých let pak znovu objevila.
Za vodu potom odjeli s ním lesem
před přeukrutným králem Herodesem;
když vrátili se, hošík Josefovi
hobliny sbíral, co on tesal krovy.
Šli na pouť jednou až do Boleslavě,
hoch ztratil se jim v lidstva husté vřavě,
máť našla jej, an s hořícími líčky
pře v kostele se s pány velebníčky.
Tak žil a rostl v stínu našich věží,
jak my jsme rostli. Roky běží, běží,
a totéž slunce, které nám pak plálo,
i jeho mladost kdysi zahřívalo.
A jeho Jordan my jsme Labem zvali,
a v Labi křtěn byl – my se koupávali
107
na místě onom, lze tam přejít snadně,
a zlatožlutý písek leží na dně.
Ten bílý Kaňk tam na polední straně
to jistě byla Galilejská Káně
a jistě naši šumaři tam hráli,
co svatebčané pili, tancovali.
Po vískách blízkých, mezích našich polí
vodíval jistě svoje apoštoly
a jistě k nám i přišli na zahrádku
a pod jabloní usedli si v chládku.
Vše dýchalo mi jejich přítomností
jak zem tak nebe. Každý rád je hostí,
jak starý mýtný v domku na silnici,
tak Lazarovy sestry bledolící.
Proč opustil, ach, kraj ten tichý, drahý?
Proč do města šel v dálku mezi vrahy,
kde opuštěn a zrazen lidmi svými
smrt zlou vytrpěl s lotry neřestnými?
Tak šli jsme my též do té modré dálky,
do cizích měst a do životní války
a v duši nesli obraz roviny té,
kde dětství naše snilo porozvité.
Ach, Palestyna!... Pozbuďme i víry,
je kouskem Čech nám, jehož obzor širý
se v daleko zdá jak sen luzný plovat,
a člověk nemůže ho nemilovat.
108