DA VOLNO.
Pěkné psaní přišlo od vás, drahá,
z jižních končin ke mně do stavení:
píšete mi, jak je modré moře,
jak je teplo, jak vám do pokoje
proudí z parku vůně oranžová,
jaká míchanice pronárodů
při table d’hôte pokaždé se sejde –
píšete tak pěkně, duchaplně,
kdyby člověk v novele to našel
měl by radost, jaký vzorný popis
vytvořil ten onen prosaista.
Šťasten jsem, že moře splnilo vám
všecko, co jste o něm kdysi snila –
zřídka stává se, že nacházíme
takhle splnění všech nadějí svých.
Ba, tak často zklamem se, když osud
skutečností učiní sny naše – –
je to jako s láskou, drahá paní:
milujem-li, máme rádi vlastně
představu svou, svoje vzletné snění –
kde je skutečnost, kde pravda šedá!
Leč i tahle pravda omšelá je,
ne už nová – ale potud moje,
že jsem se k ní hodně těžce probil,
já už takový jsem bědný patron,
že když na klopotné cestě žití
něco zdvihnu – je to hloupý kámen,
oblázek jen, kterým tucty dětí
omrzele byly pohodily...
Ano, horko (abych zodpovídal
otázek pár vašich po pořádku)
29
je zde také. A jak celkem žiji?
Předně: ještě. Potom: někdy hůř je,
někdy líp zas – podle plachých nálad.
Což by tedy vlastně bylo všecko,
nač jste tázala se.
Ještě něco:
vždyť vy ráčíte se také ptáti,
co je nového v mé domácnosti?
Nuže, píši, milostivá paní:
moje Víra zmizela mi náhle,
dobré dítě odeběhlo kamsi,
a mám pocit, že ji nespatřím již.
Vlk ji sněd snad, medvěd roztrhal ji,
nebo hladem zahynula kdesi –
bůh s ní, čert ji vem, jí nelituji,
moje pošetilost jest jen vinna,
že po letech takých zkušeností,
jsem si bral ji ještě na byt, stravu.
A ta druhá. Naděje – vy víte,
byla vždycky slabá, neduživá –
leží bezvládně, snad úbytě má,
nevím, přežije-li tento týden.
Třetí, Láska, tu jste nejlíp znala,
– myslíval jsem, že je zvlášť vám milá –
umírá... jsem u ní, zřím jí v oči,
jak se lámou, držím ručky její,
stydnou v dlaních mojích – to je všecko,
víc už nevím. Že to píši klidně,
nedivte se: všecky zjevy žití,
ba i smrti, zvyk jsem brát, však víte
s odevzdaným fatalismem Turka,
všecko – jedno ovšem vyjímaje:
nikdy nedovedu, drahá paní,
v cizích románcích být figurinou,
30
jež si k tabuli smí zasednouti,
když se hlavní reci od ní zdvihli –
z takového románku jsem dosud
vždycky utek – inu, samolibec!
Tož, co ještě? Užívejte plně
jižních krás, a když se tančí u vás
po diner – vy máte přeci ráda
moderní ty pohodlné tance –
tančete a protančete takto
noční hodiny... a nálady své...
a snad ještě někoho a něco...
Až se navrátíte, budu kdesi
dva či tři tisíce kilometrů
– touha cestování, milostivá,
vidět jiné kraje, jiné tváře,
jiné písně slyšet, jak to bývá –
potkáte-li někoho však přece,
jenž má tvář mou, postavu i chůzi,
nevěřte svým očím, vzácná paní,
nebudu já, nemohu to býti.
31