KOS.
Čtu noviny. Zem neviděla
prý bitvy také – ve chvíli –
otravné plyny – letci – děla –
jak lán sžatého obilí –
Kos načechraný snesl se mi
na mokrou římsu okenní,
švih ocáskem i perutěmi
a dal se hlučně do pění –
Do pění? Ne, to nelze ani
už ptačím hlasem vůbec zvát,
toť uličnické hulákání,
tak zpustlík zná jen nadávat.
A jak je drzý pohled jeho,
jímž se ti v pokoj zadívá!
Kluk kámen mrsk do okna tvého
a ještě se ti vysmívá.
A to je kos, jenž večer v květnu
se špiček stromů, výšek střech
hrál celý koncert na svou flétnu,
až publiku se tajil dech,
jenž dobu stěhování má mít
a trávit podzimní náš mráz
už dávno kdesi u pyramid,
jak přírodopis učí nás.
Tak sešel, pořádku si odvyk,
spust hlasem, zjevem, v mravech svých –
52
ať zjistí učenci ten zlozvyk
i v čítankách i v revuích.
Mně dává rozpusta však doklad,
– kdys boje o tom vedl jsem –
že svět ten není ctností poklad,
a k lepšímu že nespějem.
Kultura – pokrok – pokoj dejte!
jak lhou ta hesla odvěká!
Zde na kosa se podívejte!
A podívejte člověka!
V únoru 1915.
53