LIST Z DENNÍKU.
Noc co noc hlas tvůj vytrhne mě ze sna.
Dnes ve tři čtvrtě na pět. Zavolalas
mě tiše, sladce jmenem tím, jež dala
mi láska tvoje. Otevřel jsem oči.
Noc byla venku, ale prošeřená
již svitem jitra. V pokoji mém černo.
Ton tvého hlasu dochvíval v tom černu
jak struna klavíru. I proniklo mě
vědomí, zorničko má, že mám tebe,
a teplé blaho prochvělo mou duší,
já oči zavřel zas. A usnul.
Takto
as noci tráví člověk – milionář:
procitne na mžik, pomní na svou slávu,
na zámky, dvorce, pole požehnaná,
na luka, lesy, rybník, bažantnici,
na skot a koně, na kočáry s erby,
na akcie své v nedobytných kasách,
na predikát svůj, řády, vážnost v světě
a všecko, všecko – protáhne se sladce
a usne zas –
ach, ubožák! On neví,
že kdesi žije osamělý básník,
jenž taktéž probuzen byl v tuto chvíli,
a kdyby kdy měl vzpomenout si jeho
a statků všech a vší té slávy světa –
že shovívavě řek by pouze: Chudák!
Jaký to chudák! Jaký pošetilec!
75