PROCHÁZKY V LISTOPADU.
Na nebi mlhy husté, šeré,
vzduch nehybný a syrový,
a slunce za mhami se bere
jak matný kotouč plechový.
Což – žil jsem? Pochybuji časem,
jak o cestách kdes v zámoří
má pamět suchým klidným hlasem
o minulých dnech hovoří.
A že jsem toužil z žití toku
jen jednou moci nazpět vzít
svých dávno zašlých dvacet roků?
Čím bych byl chtěl je zaplatit!
Na zemi mlha leží líně,
na lesích tmavých, mlčících,
na cestách, lukách, zoranině,
na černých mrtvých rybnících. –
Dnes myslím: dvacet roků? Za nic!
Vždyť předčasně v nich vad jsi kdys,
a v smutku, stesku beze hranic!
A dnes co s nimi počal bys?
Dnes nebolí nic. Radost není,
den zašlý stínů nevrhá.
Ten každý dnešek bez prodlení
s včerejškem svazky přetrhá.
Rozmarem žije samovládně,
zhrd tradicemi byvších chvil,
136
popraven zítřkem bude chladně,
jak sám včerejšek odpravil.
Což, život – zázrak. Sám se niče
i smrt udusí v objetí.
Má roky – krátké jak prásk biče
a dny – jak dlouhá století.
Hle, paseka – a její tráva
stkví v šedém mokrém zákale –
a ta ví, jak zde dokonává
ten každičký den zoufale.
Ty, jenž tu kráčíš v šeré páře,
z níž vyrazí noc ukrytá –
hleď domů jít, kde z kamen záře
a teplo tebe uvítá.
Ta příroda je němá věčně
v své taje jen se zavíjí
a lhostejna je nekonečně
k tvé lidské filosofii.
137