IN MEMORIAM.
(Prof. dr. Otakar Kukula obiit 11. srpna 1925.)
Už stalo se. Už rozum o tom ví,
leč srdce – srdce dosud věřit nechce.
Byl večer letní. Do zeleně trav
svit zlatorudý padal západu.
On, přítel náš, milenec života,
šel procházkou, neb rád měl prospekty
luk, hor a putování oblaků –
tu ze škarpy Smrt skokem zákeřným
se na něj vrhla, kord mu k srdci vetkla
a zajásala vítězně si: Touche!
A přítel padl.
Rána zákeřná
svůj důvod měla. Šedou silnicí
jde lidí sta a sta za cílem svým
jenž všem je stejný, jenom časem, místem
se různí, jak je vůle Osudu:
maličká jáma v hrudi matky země,
kam každý složí svoji hlavu mdlou
žal, radost, snění, plány světoborné
a všecko, co se tady žitím zve.
Leč nedočkavá Smrt své pochopy
vysílá na tu šedou silnici,
to Nemoci jsou, spousta slepých psů,
jež zatínají žluté zuby své
do těl nic netušících poutníků
– Smrt vždy je nepřítelem života
a ráda zří k těm pustým štvanicím
svých slepých psů a vždycky těší ji
takové žití, jimi uštvané –
146
a byl to On, náš přítel, jenž svým nožem
úskočné kejkle slepých podlých stvůr
přiváděl v niveč. Vyrval oběť jim
a feny zaháněl – a v modrých očích
mu při tom hořel plamen vítězný.
Tak vídávali jsme jej při té práci.
Byl beznáročný: obdiv náš mu stačil,
vděk všech těch, kteří z ruky Jeho vyšli
zas zdrávi na silnici života
a láska žáků, kteří v parném díle
mu pomáhali.
Valnou řadu let
Smrt bezradná se zlostně dívala,
jak maří úskoky fen rozlícených,
až jednou – hrůzou se nám tajil dech –
kde vzala se, tu byla, kordem svým
se hnala k srdci Jeho křičíc: Touche! –
– Ne, ještě ne! – On hrdě odpověděl,
ač viděli jsme, že se zapotácel
a nůž se matně zachvěl v ruce Jeho.
A za chvíli zas v plné síle stál
a zákeřné se smrti vysmíval –
Až přišel onen letní večer tedy...
A to je vše. Rek padne, naposledy
když se Smrtí se v rozhodný boj dává
a padnout zákeřně – i v tom je sláva.
Smrt pomstila se tím svým druhým: touche.
Zde rytíř zasažen a čestný muž.
147