IDYLA.
On chodíval k nim týdně na taroky.
Pensista chorý, jehož každý krůček
byl řízen lékařem. A jak to bývá,
že lékař hrává se svým pacientem
hru humánní, že k jaru odkazuje
a každou změnu vykládá hned k dobru –
tak bylo tady. Ale bylo více:
i pacient hrál se svým Eskulapem
hru ošidnou: on na jaro se těšil
– lékaři k vůli – ač znal stroj svůj přesně
a věděl, fialek že nedočká se,
k útěchám jeho přisvědčivě kýval
a rád byl, kdykoli se lékař-přítel
dal přesvědčit, že věří se mu zplna,
že pacient je čirým optimistou.
Před tarokovou partií on sedal
u paní domu. Táhlo je to k sobě,
jak sbližují se účastníci bitvy,
z níž rány mají, jak dva, kteří sešli
se v širém poli v bouřce bez deštníku –
neb také ona žila pod dozorem
lékařské péče. Sedali tak spolu
a jeden druhému se díval v oči
– ne ženě muž – jen nalomení lidé.
„Tlak měřili mi – dvěstě padesát zas,
šest doktorů zde bylo, prosím šest už,
jich ke mně chodí –“
156
„Důkaz, drahá paní,
Vašeho zdraví. Šest – a nemohou Vás
dostati pod zem.“
Zasmála se šťastně:
„Ne, nedám se jim. Ale... vzpomínám si
má jedna teta, byla ovšem stará,
též měla hodně zvýšený tlak krve
a jednou kýchla –“
„A kdož slyšeli to,
jí řekli pozdrav pánbů –“
„Ne, byl konec.
Však nevím přesně, nebyla-li jiná
příčina smrti –“
„Dojista, že byla.
Já, drahá paní, umím prorokovat
a pravím vám, že dočkáte se pohřbů
všech šesti doktorů svých, že jim zdráva
budete svědkem posledních cest jejich.“
Zas usmála se šťastně: „Vždyť mi bylo
let čtyřicet teď... cítím někdy jasně
že všecko přejde. Spát jen kdybych mohla
a otok nohou kdyby přešel!“
„Přejde.
A spát budete. Budete i tančit –
já dočkat chci se.“
„Budem tančit spolu.“
„To ne zas. Prosím, ctihodná má leta.“
„A vám je dobře přece. Nestýskáte.
A barvu máte svěží. Přijde jaro –“
157
„A bude máj – a to vám řek můj doktor.“
„Je spokojen – a proč by mi tak tvrdil?“
Tak rozmlouvali, hleděli si v oči
a šlechetně si lhali. Světlo žití
zřel jeden u druhého dohořívat
a honbu jasu matného a stínů
se kmitat na lících a na dně zraků –
stín černý viděl každý za druhým stát
a zahnati jej toužil...
sedli k stolku
a hráli, jak už roky byli zvyklí.
158