PŘÁTELÉ Z MLADÝCH LET.
Ty zkušenosti...
Setkáš se tak časem
s tím, oním – ano, už to třicet roků,
cos naposled ho viděl – vydal tenkrát
svou první knížku – zdravý hoch jak topol –
a o hrobech psal – hoři milování –
o mrtvém štěstí – teď se plouži zvolna,
mdlým okem stihá tramwaye i auta
a zrychlí krůček by ho nezachytly.
Jde, holí ťuká v chodníkovou dlažbu –
tys nedávno čet verše jeho, psané
v dnech našich – hlásá naději a víru
a život opěvá –
tak jde ten, tak onen
kmet třesavý – a vždycky žalování:
prý stonal ondy – žena pokašlává
a dcera slehla s velkým utrpením –
tak vyprávějí anály dnů svojich
a stýskají si: toho bolí v kříži,
ten tráví špatně, tomu zase často
jde hlava kolem – každý dává důraz
těm poznatkům svým, jakoby chtěl říci:
hle, polituj, vím, to je ono místo,
kam, možná, záhy zasadí své kopí
smrt ničemná –
a z dějin literárních
či všeobecných – také z doby dnešní
ti doklad podá, že tak právě zhynul
X, Y, – a to že také bude
i losem jeho...
Pak se rozejdete.
Ty, černovid sic v žití fatalismu,
167
však přítel slunce, zeleně a ruchu,
jdeš dál a vždycky znechucen a mrzut
setkáním takým...
V posled vyhýbáš se
těm divným paradoxům zjevů z mládí
a poustevníkem stáváš se, jenž v noci
jde na procházku k černé šumné řece,
pod věčné hvězdy, do tmy, kde lze vidět
jen sta a sta těch mlčenlivých světel
a silhouety tichých klidných domů.
168