JSOU POHÁDKY.
Jsou pohádky (a životy jsou),
jak máme z dětství v paměti,
kde čarodějník s hlavou lysou
nad rekem vyřkl prokletí:
– Tré prací třeba vykonati,
tré třeba provést zázraků –
pak možno volnost reku dáti,
jít z pohádky i se zraků!
Řek podmínky a řek i cenu
– jen bát se, dámy, neračte! –
sed v předpokoj, skráň podepřenu
a v staré knize čte a čte.
Co za zázraky – bozi vědí,
jed v pohádce vše záhadné.
Rek vedle čaroděje sedí
a čeká, jak to dopadne.
I přišly panny z modré dáli,
zle odvahu svou splatily,
ach, příliš málo sebe znaly
a příliš sobě věřily!
A přišly po nich zase jiné
a po těch jiných jiné zas –
nic nestalo se – tiše plyne
jak líné vody šedý čas.
V pohádkách dobře dopadne to
a štěstí přijde na konec –
169
leč v smutné pohádečce této
se pohatila celá věc:
Rek čeká, čarodějník čeká,
jdou roky do šedesátky –
i nechá čarodějník reka
a sám jde pryč z té pohádky.
Den krátí se a dlouží stíny
a z luk už bílé páry jdou...
ba, v pohádkách je konec jiný
leč život není pohádkou.
170