VELKONOCE
V kostelích boží hroby. Černé barvy.
A zvony mlčí. Pašije se pějí,
a tuční kněží rudnou namáháním.
Hle, paměť velikého vykoupení.
Ach, jak se tenkrát asi všechno sběhlo?
Po vískách, městech, člověk bez domova
prostičké duše burcoval a sváděl
k protestům proti mocným toho světa.
A ti ho lapili a na kříž vbili.
A kolo dějin jen se otočilo –
duch lidský, fantast, sbásnil spoustu legend
kol zjevu jeho, mystikou je opřed,
a mocní toho světa vše to dali
co kámen základní pro budovu svou,
zavedli řády, zákony a tresty,
neb na lid vezdy musí býti přísnost.
Tož trestalo se. Kolik bratrů tvojich,
ty neznámý Člověče galilejský,
vydechlo duši na hranicích, skřipcích,
v žalářích, bitvách, blázincích a jatkách!
Pro jméno tvé a ve tvém jmeně. Nikdy
nad zjev tvůj lidstvo sobě nevysnilo
ničeho vábnějšího, světlejšího.
V svých dějích nemá nad tě básně větší –
80
a nikdy ničeho tak neplatilo
svou krví, vzdechy, strázní, zotročením,
tmy bědami a zešílením mozků –
jak tuto nejskvělejší báseň svoji!