VYPLNĚNÍ
Svoboda!... Volnost!... Skoro tři sta let
my vzdychali jsme po nich... Teď je máme.
Leč trochu kyselo je z těch dvou tet,
jichž přísný pohled v brejlí sklu se láme.
Punčochy pletou, mrštných drátů zvuk
se mísí v mrštná slova rozhovoru,
že v domě nesmí trpěn býti hluk,
že dětí nelze nechat bez dozoru,
že nutno psát či telegrafovat
tam k svátkům strýci, ku jmeninám tetě,
že nutno přece representovat
dát v zimě čaj a garden party v letě.
Ach, tetky naše! Máme zahradu,zahradu
(„park“ ony dí, prý v Evropě tak zvykem)zvykem),
tam všecko je v tak pěkném souladu
a pěstěno je přísným zahradníkem.
Cestičky v trávě – ovšem běda ti,
zlovolně kdybys chtěl z nich vyskočitivyskočiti,
jít travou, nebo kvítka trhati
či šplhat na strom... Hubování, bití
a tetek nemilost – však to se ví
a proto nutno cestiček jít pískempískem,
jen obdivovat kvítí, stromoví
a nadšen být jich vzrůstem, plody, ziskem.
98
Ký potom div, že mládež nezkrotná
ubíhá z domu, venku skotačí si,
že park ten starých tetek sotva zná
a v cizích rozpustilců hry se mísí?
Že daleky jí rodu tradice,
že nudna přítomnost jí toho domu,
že ze všech zel jí děsí nejvíce
dlít doma pod větvemi dávných stromů?
Žert žokrisní a efemerní vtip,
kozelce ducha, nad vším ústa křivit,
v ars amadi se vzdělat dřív a líp –
a může se těm hochům člověk divit?