JINDY A NYNÍ
Verš jedovatý, ostrý epigram
a hořký výsměch – kde jsou dávné časy,
kdy tyto biče byly vhodny nám
na podlost doma, zlobu cizí chasy!
Teď probírej se listy deními,
zas nacházíš je, ale rozdíl je tu:
my byli bojovníky přísnými,
hlas svědomí nám ukazoval metu,
teď vidíš: strany, když se o moc rvou,
či rozmar mocných zálibu když změní,
a již se veršem, karikaturou
do osob vzdorných bije v okamžení.
99
Šli roky spolu, veskrz znali se,
mlčení pláštěm vzájemně se kryli,
teď trhají plášť, z vředů valí se
hnis odporný a zápach pánu milý!
Oh, morálka ta akordovaná,
justice odkladová, jež zná čekat,
satira, která na kyn od pána
se dovede tak účinlivě vztekat!
O urbem venalem... tak kdysi děl
král numidský, když z Říma ubíral se,
kde zkorumpoval, koho uviděl,
a v černý vous svůj tiše usmíval se.
O urbem venalem... já dneska dím,
jenž za ním se dva tisíce let zpozdil.
A vlastně jen chtěl říci veršem svým,
že mezi „dnes“ a „kdys“ je sotva rozdíl.