TRISTIUM PRAGA I–C
Má kniho bolesti, má kniho krve, hněvu,
zklamaných ilusí, hořkého probuzení,
dnes čtu tě rozechvěn a klnu těm tvým veršůmveršům,
jak lékař proklíná svou prozíravou vědu,
když našel v bytosti, jež nad vše je mu drahá,
příznaky nemoci zlé, možná smrtonosné,
a se vším uměním a s radami je v koncích.
Já viděl tenkráte, kde druzi byli slepci,
řek diagnosu svou, jim bylo to jen k smíchu –
a ramen krčením a povzneseným gestem
100
má slova odmítli. Teď vidí oni také
a rozbírají stav a léky předpisují,
ba, k babským rozumům si chodí pro koření.
Má kniho bolesti, má kniho krve, hněvu,
já klnu tobě dnes. Já zřel víc, než je možno
snést očím smrtelným. Chtěl blesky bych mít, sílu,
chtěl šibeničky své, sen dávný svého žití,
dnes v pravdě postavit. A sami, totě hořkost
všech trýzní nejhořčí, my sami přivodili
svých věcí tento stav. Ty iluse mé plané,
to probuzení mé – kéž byly sebeklamem
a verše zbyly tu co odkaz černovidce,
fantasty, člověka, jenž vyšinut byl z dráhy,
kde lidé rozvážní jdou obyčejným krokem,
na deních věcí běh zří mírně, shovívavě
a zmýlit nedají se přeháňkami mraků,
jichž stíny padají na cestu, zkalí obzor,
leč blesk z nich nevzlítne a průtrž zlostné vody
na kraj a obydlí se přec jen nevylije.