VZKAZ III.
Tentokrát mistru J. KODÍČKOVI za „Přítomnost“ z 25. I. 33.
Mistře Kodíčku, tak vlez jste
do stojatých našich vod...
Pámbů s vámi, veďte si tam
s amfibiy o závod.
Dva jsou soudy: dnešek – taškář
huláká svá mínění,
přísná Budoucnost je zváží
prozkoumá a promění –
neslyšíte její kroky?
Ohlušit snad chcete ji?
Marno. Tisíců je vírou.
A mou velkou nadějí.
27. I. 33.
117
NEBOŽTÍK HABRMAN SVĚDČÍ...
I.
„Náchodské listy“ 3. února:
PRO „VRTICHVOSTY“
Básník Machar zakřikl „vrtichvosty“ z hradního nádvoří – a proto se do něho pálí se všech stran. Nejprudčeji vystřelil proti němu soudr. Jos. Stivín – ten, co za světové války básnicky „hnal Rusy“ – a řím.-kat. páter Chýlek. Rudý a černý! A div: oba se pěkně doplňují! Soudr. Stivín žaluje: „J. S. Machar se rozešel s nejvyššími kruhy naší armády. Republika mu vyměřila za několik let činnosti pensi 60.000 Kč. Zemřelý soudr. Habrman nám rok před svou smrtí s rozhořčením vypravoval, jak se J. S. Machar vyjádřil, že ho touto pensí republika „psovsky odkopla“. – To nebylo už velké dítě, to byl zlobný stařec!“ – Atd. Mrtvý Habrman nemůže už mluvit. –
A páter Chýlek v přerovském „Právu“:
„Machar jako básník a pokrokář končí na hnoji stříbrných listů. Skoro jako Job, ale s tím rozdílem, že psi nelízají jeho rány, ale tahají jej za nohavice. Machar je vyřízen. Slunce zašlo. Syn Heliův si zahalil tvář, neboť jeho slova nebudou už přijímána ani od věrných než jako štěkot psíka, který nekouše. Vybili mu zuby.“ Atd. – Pochválen Pán Ježíš Kristus.
Jak ubohé – a žalostné! – J. S. Machar je velikým básníkem – a kdyby býval nic nenapsal,
118
než „Tristium Vindobonu“, zůstal by nesmrtelným – jako Bezruč za své „Slezské písně“, nebo O. Březina. Jako velký básník je i velkým člověkem – a proto ani soudr. Stivín, ani páter Chýlek nemohou mu ublížiti – nanejvýše mohou jen jeho oblek potřísniti slinou. Machar je Machar! – Není z naší farnosti – ale smekáme před ním klobouk! –
„Náchodské listy“ 10. února:
(Pro „Nedělní list“ doplněno.)
Básník J. S. Machar proti křivým pomlouvačům!
PO VRTICHVOSTECH – ŘITĚLEZEC!
Vážený pane redaktore,
nečtu ani „Právo lidu“, nemám ani tušení, že v Přerově vychází také nějaké „Právo“ a že existuje v něm docela nějaký páter Chýlek.
Z „Náchodských listů“ z 3. února dovídám se však něčeho, co je potřebí trochu o- a po-pravit.
1. Soudruh Stivín.
Znám jej už z Vídně. Vrtichvostil okolo mně, nu, to dělali také jiní, kteří dnes také štěkají. Nato válčil za černožlutou vlast. Potom jsem jej pozoroval v Praze: zuřivý šmeralovec, hrozil nahoru dolů, najednou našel svůj Damašek a stal se „státotvorníkem“, čili: uslyšel hlas s nebe a Šavel se proměnil v Pavla. „Neodvislý politik.“ Což konečně by mi bylo také lhostejno, neboť
119
takové obraty nejsou v našem státě nijak věcmi řídkými. Ale toho Habrmana mu nemohu nechat projít bez protestu.
2. Habrman byl mým přítelem.
Už v těch dobách, kdy soudr. Stivín válčil svým způsobem za širší černožlutou vlast a kdy Habrman doma stál proti Šmeralovi a Němcovi. Moje apostrofa v „Národních listech“: „G. Habrmanovi“ svědčí, jak jsem podporoval jeho posici v soc. dem. straně. Po převratu, kdy se stal ministrem školství, pomáhal jsem jemu a Drtinovi při tvoření tohoto ministerstva. Po letech, kdy jsme oba poznali, jak v republice chodí krásné theorie čehý a praxe hót, stýkávali jsme se dále, ale nikdy jsem nemluvil o svém „já“, nikdy o pensi (kterou jsem po své demisi nechtěl vzít, ale která mi byla nakomandována), nikdy jsem si nestěžoval – ale jedenkrát se stalo toto: setkal jsem se s Habrmanem jednoho večera na peronu Wilsonova nádraží – Habrman odjížděl s dcerou do Francie, aby se vzpamatoval po velmi divné hře, ve které byl hlavní, ale tuze pasivní osobou. Měl jít totiž za vyslance do Vídně, těšil se na to, věc byla již hotova – najednou z toho nic nebylo, do Vídně šel někdo jiný. Habrman mě žádal, abych s ním šel pár kroků dál, od skupiny našich lidí. A tu mi povídá: „Víš, co se mně stalo, dalo se konečně čekat, ale že u tebe mohlo být zapomenuto té společné minulosti, toho všeho, co ty jsi udělal... vždyť tys byl vlastně tvůrcem významu celé řady lidí – – –“ atd. atd.
To řekl Habrman doslovně mně, tak se na mě díval. Měl pravdu, neměl pravdu – tak to
120
řekl. Soudruh Stivín tvrdí něco jiného, opačného.
Prý to Habrman vypravoval „nám“, což je patrně šmokovský plural majestatis. A „rok před svou smrtí“, kdy ubohý nemocný Habrman byl člověkem s nespolehlivou pamětí...
A jmenem čí, čeho a koho tenhle soudruh Stivín se dělá soudcem? Jmenem strany soc. dem.? Té strany, za kterou jsem se bil proti polovině českého světa, když soudruh Stivín nosil ještě vzadu zapínací kalhotky? Té strany, která je dnes stoprocentně nasycená a v níž soudruh Stivín je hodnostářem daleko přes sto procent přesyceným? Či mluví jmenem státu? Stál proti nám, když jsme o něj bojovali s Rakouskem, toužil mu vskočit na hrdlo se Šmeralem, když jsme jej začali budovat doma.
Zbývá jediný výklad a ten platí nejen pro soudruha Stivína, ale i pro celý ten sbor jemu podobných individuí a individualit: jsou vrtichvosti, povýší-li, jsou z nich řitělezci. Soudr. Stivín se vypracoval: bývalý rakouský feldvebl vrtichvostem není.
3. A ten pop Chýlek v přerovském „Právu“?
Posvětili ho, ale sklouzlo to posvěcení jaksi mimo.
Na důkaz všeho toho můj vlastnoruční podpis.
V Praze 4. února 1933.
J. S. Machar.
121
NEBOŽTÍK HABRMAN SVĚDČÍ...
II.
A já tedy pravím:
PŘEDMLUVA
Aby bylo jasno, oč nyní běží, cituji z „Poledního listu“ 14. II. 1933 následující lokálku. Vidno, že mrtvý Habrman má zase být koruním svědkem něčeho, co se nestalo. Tedy:
SOC. DEM. LIST DENUNCUJE BÁSNÍKA J. S. MACHARA
Sociální demokraté pustili se zle do básníka J. S. Machara a vyčítají mu jeho důstojnickou pensi. Je v tom hodně troufalosti, když se toho odváží právě sociální demokracie, které není jistě neznámo, kterak její příslušník, poslanec a bývalý ministr zásobování, posl. Srba, sloužil několik let po převratu jako sekční šéf v ministerstvu zásobování. Neměl pro to předepsané vzdělání, nebyl ani vysokoškolákem, ani neabsolvoval střední školu. Snad jen 5 tříd školy obecné, býval štukatérským dělníkem. Po leta není už v úřadě – vykonává poslanecký mandát – ale béře plný plat jako sekční šéf i jako poslanec. A to je přece jen trochu rozdíl, Machar a Srba. A tito lidé odvažují se mluviti o nepragmatikální smlouvě – s definitivou a pensí.
Stydíme se za tyto manýry sociálně demokratické. Vždyť je to hanba, píše-li se o největším našem básníku takovýmto způsobem. Zdá se
122
však, že soudruzi jdou ještě dále. Co říci tomu, čteme-li v téže zprávě následující sdělení: „Máme-li J. S. Macharovi osvěžiti paměť, řekneme mu ještě, že podle téhož vyprávění (mrtvého Habrmana), J. S. Machar tehdy v theatrálním rozhořčení nad „psovskou pensí“ roztrhal před Habrmanem presidentovu fotografii s vlastnoručním věnováním.“ – Nic už by nescházelo, nežli vystřihnouti ten článeček a poslati státnímu zastupitelství s poukazem na zákon o ochraně republiky...
Netřeba poznamenávati, že události se jistě tak nesběhly, jak je líčí „Právo lidu“ – které se dovolává dnes jediného svědka Habrmana a ten už je dva roky mrtev. To je ale jejich specialita – čekati, až jim ti svědkové umřou. Pak se dá vložiti do úst dnes už mrtvých všecko. – – –
Tak „Právo lidu“ pokračuje, a mrtvý Habrman musí vypovídat, jak toho potřebuje živý soudruh Stivín. A soudruh Stivín dále vybásňuje jakousi zlou činohru, kde já mám hrát zuřivce, běsnícího nad „psovskou pensí“ a „trhajícího presidentovu fotografii s vlastnoručním věnováním...“.
Chudáku Habrmane, líto mně je Tebe, že dvě leta po smrti musíš takto sloužit – Stivínovi!
Nic nebudu uvádět „na pravou míru“, neodpovídám ani soudruhu Stivínovi ani „Právu lidu“ (ostatně nečtu je a nevím, čím vším své čtenáře bavilo), povím něco, co se bude zdát rozběsněným vrtichvostům nepochopitelnou idylkou a rozumnému pozorovateli nerozumů našich dnů vysvětlením celého toho tažení proti mně.
S úřadem generálního inspektora rozloučil jsem se bez osobní hořkosti, pense mi byla, opakuji,
123
nakomandována tak, že jsem ji přijmout musil. Co jsem za ty roky pozoroval a co mě bolelo jako člověka a literáta, jemuž samostatnost naše byla třicetiletým snem a konečným vyplněním toho snu, pověděl jsem ve dvou knihách: „Tristium Praga I–c“ a „Pět roků v kasárnách“.
Ale přátelský poměr s panem presidentem trval dál. Přicházel k nám tu na čaj, tu k večeři, zval nás na Hrad, do Lán, byl přede dvěma roky svědkem na svatbě mé dcery, 7. března 1930, o osmdesátých narozeninách, pozval nás na Hrad, dívali jsme se na slavnostní průvod a potom večeřeli s ním, všecko, jako kdysi. Před rokem mi gratuloval k 29. únoru a vytkl mi to a ono. Já mu odpověděl blahopřáním k 7. březnu a potom mu vysvětlil také to a ono, načež mi psal znovu delší list, já zase odpověděl. Jako Čech a literát – vyjdou-li jednou listy ty na veřejnost, uvidí se, že tak jsem stál a nemohl jinak. A tím, myslil jsem, bylo vše skončeno. Ale nebylo. V červnu 1932 napsal jsem báseň „Spi, Havlíčku“ – a tu jako na povel vyřítili se všichni hradní vrtichvosti a dali se do mne.
Tak jako vždycky: strašné rozhořčení,
morální despekt, každé slovo dýka,
soud pro věčnost, a odvolání není –
tak šmok se u nás vrhá na básníka.
Pro efekt pochválí tvou velkost dávnou –
let čtyřicet už v dobách pustých štvanic
se dovídám, že minulost mám slavnou,
leč v této chvíli nestojím už za nic.
124
A jako vždycky přišli zase všici.
Jen tváře jiné – ve vojsku tak bývá:
zbraň stará, jenom noví bojovníci,
leč taktika jak byla od jakživa.
A šlo to dál. Redakcí tohoto listu byl jsem požádán o příspěvek do vánočního čísla. A já, jenž kdysi odmít psát do „Českého slova“ a jiných postátněných listů, poslal jsem verše. Potom otiskl jsem zde článek „Jubilea“ – nová bouře – ale to už mají čtenáři v živé paměti.
Chlap, jenž se prodal dvakrát či už třikrát,
ti vytkne, že se názor tvůj teď zvrací,
tramp na chvíli se od koryta přikrad,
řve, že stát pensi dal ti za tvou práci.
I poet přiběh – ovšem, že ne gratis –
jak čilé hádě svlík už duše kůži –
rozsudek dá ti – plural majestatis:
„my“ zmýlili se v básníku i muži.
Ah, služba, služba! Kreatury bědné,
jež ohýbáte páteř svojich nátur
a dřete se tak za noci i ve dne,
ut aliquid fecisse videatur.
Ano, přece jen pravím: ubozí vrtichvosti... Ne na ně padá zodpovědnost za tohle všecko. Ti, kdož je štvou, ti bezohlední chlebodárci jejich, by měli číst ty spousty listů, jež dostávám: díky, souhlas, vydechnutí, že jsem dal výraz všemu, co bolí a otravuje duše jejich.
V neděli jsem ukázal, jak si vystřelil soudruh
125
Stivín mrtvým Habrmanem proti mně, dnes povím, jak si mrtvý Habrman dělá dobrý den ze ctihodného soudruha Stivína.
Napřed citát: – 10. dubna 1929. J. S. Macharovi. Drahému a vzácnému příteli, rozsvěcovači světla, neohroženému bojovníku za pravdu a právo, poražeči model, mistru a učiteli, velikému synu svého lidu, vojáku za svobodu a samostatnost svého národa, na památku a na důkaz své oddanosti a své lásky věnuje tyto „Mé vzpomínky z války...“ G. Habrman. –
Takto mi připsal svou knihu, připomínám: v dubnu 1929. A Rud. Bechyně praví v úvodní stati k této knize: „Je známo, že uvnitř sociální demokracie vedl Habrman národně revoluční směr, což znamenalo: boj s válečným oportunismem B. Šmerala.“
Zuřivým práčetem tohoto B. Šmerala byl tehdy soudruh Stivín.
A nyní k té „podobizně s vlastnoručním věnováním“. Jaktěživ jsem takovou podobiznu neměl. Asi před pětatřiceti roky poslal mi řečený přítel svou fotografii z mladších let, z doby, kdy přišel z Vídně do Prahy. Bez věnování, bez podpisu. Ostatně i knihy, které jsme si posílali, byly bez obvyklých věnování a podpisů. V roce 1910, kdy jsme chtěli vydat k šedesátinám prof. Masaryka „Památník“, zapůjčil jsem fotografii prof. Fr. Krejčímu k reprodukci. Vidí se tam včele knihy. Ale vrácena mi nebyla, prý se ztratila.
Žádné jiné podobizny jsem nedostal, docela už ne s věnováním a podpisem, přirozeně jsem ji nemohl „roztrhat“. – Habrman je sice mrtev, nevím, co po tomhle mém prohlášení bude ještě
126
povídat soudruh Stivín a „Právo lidu“ – ale tohle může soudruh Stivín přezkoumat a to velmi důrazně: někdo by mi tu podobiznu byl musil dát –
tož nyní do Lán bez řečí,
ať Stivín tam se přesvědčí!
A až mu bude má výpověď autoritativně potvrzena, nemusí odvolávat, nemusí žádat odpuštění, nic, pranic – ať odloží tuhle injurii na hromadu jiných, kterých proti mně již napáchal a napáchati nechal a ať chodí na světle denním jako šéfredaktor práv lidu, člověk slušný, politik příkladný, význačný funkcionář sněmovny atd. atd. Já odkládám pero, podobizna soudruha Stivína je dokreslena, strana soc. dem. ať si ji zavěsí v pantheonu svých nynějších výtečníků...
14. února 1933.
NEBOŽTÍK HABRMAN SVĚDČÍ...
III.
„Právo lidu“ dne 16. II. 1933:
„Pan J. S. Machar píše ve svém tělesném orgánu – samozřejmě ve Stříbrného „Poledním listě“ – že prý odmítl psát do koaličních listů. Pan J. S. Machar zřejmě trpí poruchami paměti. Můžeme mu před jakýmkoliv forem dosvědčit (sekretář strany soudruh Rundr, tajemník Jednotného svazu soudr. Horský, šéfredaktor „Práva lidu“ soudr. Stivín a j.), že se velmi úsilovně ucházel po svém pensionování o spolupráci u „Práva lidu“, ale byl odmítnut. K jeho výkladům ještě připomínáme:
127
President Masaryk vozil s sebou v době revoluční akce malou vlajku s nápisem: „Pravda vítězí!“ Byl to snad jeho talisman, stále připomínající cíl naší revoluce. Měl tuto vlajku na svém stolku v Paříži, v Londýně, v Rusku, ve Švýcařích, v Americe, ve vlacích a na lodích při práci. Vlajka tato byla jednou ze vzácných intimních památek na boj za naši samostatnost. Pan president ji daroval J. S. Macharovi. Co s touto vlajkou J. S. Machar učinil? Hodil ji před Habrmanem na zem, pošpinil a pošlapal ji, protože se domníval, že president Masaryk je vinen tím, byl-li J. S. Machar republikou „psovsky odkopnut“, t. j. dostal-li za pět let státní služby pensi pouze 60.000 Kč ročně. Jak také může někdo hlásat, že pravda vítězí, když J. S. Machar nedostal pensi alespoň dvojnásobnou?“
*
Polední list:
Bývalý předseda Volné Myšlenky a redaktor R. Kopecký poslal nám k tomuto tvrzení Práva lidu své prohlášení:
Vážená redakce,
„Právo lidu“ oznamuje, že spisovatel J. S. Machar ucházel se po svém pensionování o spolupráci v tomto listě a byl odmítnut. Svědky jsou pp. Stivín, Dundr a Horský.
Jméno p. Ant. Horského, tajemníka Jednotného svazu soukromých zaměstnanců, prozrazuje, že jde o historii trochu mladší, na níž mohu vrhnouti světlo, jsa na ní účasten. Vypadá ovšem jinak, než jak ji líčí „Právo lidu“.
Stalo se asi před třemi lety, když k Macharovi,
128
jejž jsem krátce před tím získal za přispěvatele „Volné myšlenky“, dostavil se zástupce jednoho listu, básníku dnes pustě spílajícího, a žádal jej o spolupráci. (Nebyl ostatně sám, v té době byla u Macharových dveří slušná tlačenice podobných petentů.) Nepovažoval jsem onen list za dost vhodný pro Machara a prosil jej proto, aby nabídku odmítl. Současně jsem však prostřednictvím p. Ant. Horského, tehdy spolupracovníka „Práva lidu“ a zaměstnance „Volné myšlenky“ vzkázal do „Práva lidu“ p. dru Charvátovi, že by bylo účelno, kdyby „Právo lidu“ požádalo Machara o příspěvky, aby předešlo onen list, který tak naléhal. Nabídl jsem ochotně své zprostředkování.
„Právo lidu“ mlčelo. Ani já jsem se věcí dále nezabýval. Poněvadž se však Machar nenabízel, nemohl býti odmítnut. Jednal jsem v té věci v dobrém úmyslu, namáhal jsem se však zbytečně již proto, že dr. Machar ani do onoho druhého listu nepsal.
Tak se má celá historie. Moji bývalí spolupracovníci z „Volné myšlenky“, před nimiž jsem celou záležitost projednával, mohou dosvědčit pravdivost mých slov.
Nemaje jiné možnosti vyvrátiti klamná tvrzení „Práva lidu“, prosím Vás byste otiskli těchto několik řádek.
V dokonalé úctě R. Kopecký.
129
Z KNIHY: PĚT ROKŮ V KASÁRNÁCH str. 84–85
Zvláštní dar přivezl president z ciziny členům vlády a svým přátelům; koule voného mýdla, vzácnost tehdy v naší zemi. Vykládali jsme my vtipkaři, členům vlády ovšem, že dar ten má symbolický význam, že president chce, aby byl čist nejen obličej, ale i ruce – nu, po převratě byl to arci jen vtip, neboť třebas bylo mýdla málo, byly ruce dosti čisty a obličeje také. Mně dala dr. Alice Masaryková ještě zvlášť čtverhraný černý praporeček s rudým husitským kalichem, potom klínový černý s rudým heslem: Pravda vítězí. Připevnil jsem oba na stěnu svého pokoje, později v těžkých chvílích jsem se na ně díval, až konečně jsem jeden sundal, sbalil a schoval. Ten klínový s nápisem: Pravda vítězí proč, povím na svém místě.
Z KNIHY: PĚT ROKŮ V KASÁRNÁCH str. 315–316
Exponenti politické strany, zřízenci ministerstva, bijí do presidenta, do svého ministra, záložní důstojník trhá náčelníka hlavního štábu a generálního inspektora – a ministerstvo a tiskový referát ministerstva mlčí tady, jako mlčel tam, člen vojenského presidia se docela chlubí, že při tom pomáhá a ministr beseduje s autorem – a všecko je v nejlepším pořádku!
A nejvyšší velitel armády? Bylo to ve dnech, kdy oni dva odborníci, Skorkovský a dr. Kautský,
130
útočili v „Českém slově“ na ministra Husáka a generálního inspektora. Moje dcera měla míti na radnici odavky, president byl nemocen, proto se svatba její odkládala až k jeho uzdravění. Neboť jí slíbil, že jí půjde za svědka. Uzdravil se a první jeho vycházka vůbec byla na Staroměstskou radnici, aby dostál svému slibu. A „České slovo“ přineslo o tom lokálku, vyznívající ve výtku, adresovanou sice mně, ale cílenou jinam: jak prý se může opovážit generální inspektor, jenž se nachází in statu demissionis, pozvati hlavu státu k své rodiné záležitosti! Ano, takhle daleko šla česká divočina, ale i k tomuhle se mlčelo!
Když jsem po třech letech odešel z vojenské služby, ptal jsem se při jedné návštěvě presidentově u nás, měl-li po celý čas jako nejvyší velitel armády nějakou výtku a vůbec něco proti mně. „Ani tohle!“ a přiložil palec ruky k malíčku tak, až se nehty dotýkaly. Sám, jak jsem již na svém místě řekl, nikdy jsem si mu nestýskal, nikdy nežaloval, nikdy v nepřítomnosti kompetentních činitelů (totiž ministra, šéfa hlavního štábu a přednosty vojenské kanceláře jeho) s ním o služebních věcech nemluvil. Byla otázka: Znal původ a příčiny těchhle útoků na Husáka, na mne, na generála Mittelhausera? Referoval mu přednosta jeho kanceláře a později ministr Udržal o nich? I ten i onen byli zasvěceni...
Armáda je nejcitlivějším článkem v organismu státním, každá chyba shora, každá nespravedlnost pronikne jí až do posledního nervu dolů a způsobí nedozírných škod... Vědělo se tohle nahoře? Ach, takových otázek bylo mnoho, mnoho.
131
A jednoho dne jsem sundal a svinul onen černý husitský praporeček s nápisem: „Pravda vítězí!“ se stěny svého pokoje a začal jsem číhat na příležitost, kdy bych mohl odejít z toho všeho. Vůle byla stále, sil bylo také, ale počalo se nedostávati chuti k dalšímu zápasu s touhle českou náturou.
Dodatek: Praporeček jsem sundal se stěny v roce 1921, tři roky před svou demisí. Historii o tom napsal jsem a vytiskl 1925 v časopisu „Národní práce“. Kniha „Pět roků v kasárnách“ vyšla 1927.
*
A na dnešek jsem měl tenhle sen. Nebožtík Habrman přišel ke mně. Bledý, zmučený, se sepjatýma rukama. Abych prý zakročil, že chce mít už jednou pokoj od Stivína. U ministerského předsedy, u státního zástupce, u ministra soudruha Meisnera, v parlamentě, v senátě, třeba prý i u arcibiskupa, jen aby měl klid. Zasloužil prý si ho, těšil by se z něho – ale ten Stivín!... A opravdu: ubohý Habrman vyhlížel příšerně: v nejhorších dobách své nemoci takhle nevypadal. Je mi ho líto, strašně líto. Volám tedy jeho jménem k celé soc. dem. straně, a sám, jím splnomocněn, vyklopuji, co by ještě dosvědčit mohl. Ale nic víc.
Soudruzi, jaký to váš vývin?!
Což ve vás špetka citu není?!
Smí mě rvát deně z hrobu Stivín
za svědka těch svých blabolení?!
132
O čem bych moh teď svědčit ještě?!
Že tenkráte jsem při tom stál,
když zuře, za prudkého deště,
M. přítelovu kštici rval,
že po ni nezbylo ni vlásku?!
Či že jsem na Hradě kdys shled,
jak M. se pustil do klobásků
a že je s rozhořčením sněd?!
Či že jsem – byl tam lidstva nával
a mnozí též se divili –
zřel, jak M. s klením poklepával
krk bílé páně kobyly?!
To tedy ještě dosvědčuje.
A víc a dál ať není štván
tím fantastou, jenž Stivín sluje,
nebožtík Gusta Habrman.
17. února 33.
133