Ta Doba naše stená, řve a vzdychá
a zmítá se a sem tam sebou hází.
Dav odborníků po špičkách jde zticha
a zkoumá, hádá: co jí asi schází?
Kněz praví: Návrat k církvi! Víra, víra!
Kříž bohem daný nésti odevzdaně!
K těm bědným právě Pán zde s láskou zírá
a jednou dá jim místa v nebes staně.
Dí statistik: Věc tuze jednoduchá,
to kapitál se přelil jedním směrem,
střed ožebračen, propast je tu hluchá
a Bída sedí v zákoutí tom šerém.
A mudrc tvrdí: Člověk stvořil stroje,
a stroj se vrhá na člověka nyní,
jej vytlačuje bez námahy, boje
a zbytečným jej na tom světě činí.
Muž spořivý mní: Kde kdo si teď zvykl
žít nad poměry na vysoké noze,
jen bio, pečeně a pumpernikl –
tož zle je, když čas zakročuje stroze.
Dí historik: Ne, to jsou války plody,
jež miliardy národního jmění
probila vztekle, to jsou hrůzné škody,
jež nesem my i příští pokolení.
Spektator časů takto rozsuzuje:
Vše splošilo se: Umění i věda,
morálka, sporty. – Spása naše sluje:
prohloubit všecko. Jinak běda, běda!
Politik povážlivě hlavou kývá:
Ty spodní proudy jsou tu otráveny
buňkami z Moskvy. Jedna spása zbývá:
náš prapor třímat čistý, nestřísněný!
A komunist se šklebí: Ano, ano,
pluh velký musí projít touto půdou,
co nahoře – být musí zaoráno
a spodní vrstvy v slunci hřát se budou.
A strážce mravů přesvědčeně jistí:
Je cynismus to, nihilismus čírý,
jež otravují život nenávistí,
je potřebí nám v dobro, pokrok víry.
Pár žurnalistů ochotně hned hlásí,
že víru v autority u nás škůdci
podryli zlobně – přijdou lepší časy
jen půjdeme-li za svými zas vůdci.
Hrst nadšenců se hrne s úvahami:
Což zřídit spolek na zlepšení věcí?
S předsedou, jednatelem, stanovami?
Je zle – leč tohle pomůže nám přeci. – – –
Dav lazebníků dál, dál uvažuje,
jak pomoci a co jí asi schází –
A Doba stená, řve, se převaluje,
jak svázaná zvěř sebou sem tam hází –
A chvilkou vzkřikne: Slepí jste! A hluší! –
Jsem těhotna! – A hrůza hrůzu plodí! –
Vy zabili jste rozum mi i duši –
a běda vám, až dítě se mi zrodí! –