Zem naši chrání patron svatý.
– Ach, co ještě nenastane! –
Jak na divadle s pimprlaty
se kroutí dobří občané.
A léta spásy dál se ženou,
je hůř s námi rok od roka.
Však s tváří hrdě roznícenou
zpíváme Písně Otroka.
Ve svatém hněvu ruka bije,
kde srdce skryto, do vesty,
a pod ochranou policie
své odhlasujem protesty.
Znak řvavý v knoflíkovou dírku
a – jak to u nás ve zvyku –
bůh žehná každou novou sbírku
ve prospěch chudých dělníků.
Jdou jedni sklínkou alkoholu
ulevit svojí bolesti,
a druzí v patriotském bolu
do vykřičených místností. –
Zem naši chrání patron svatý
(ó, patron náš byl velký rek!)
a na divadle s pimprlaty
má hlavní slovo Kašpárek.
Po šírém korse – teď už tichém –
bouříme hlučně z večera,
s nervosním sarkastickým smíchem
my, kteří čtli jsme Voltaira.
Je stejně vítán dobrý křesťan
pro vtip náš, i kdo obřezán –
a nikdo nesmí říci: Přestaň!
když tlučem v okna kurtysan.
Svá Creda pějem’ osamělí
a všecko vyzní do A-dur –
zvlášť jeden chanson trochu smělý:
„že znala lásku Pompadour...“
Tak béřem’ za vděk každým hříchem
a vším, co přijde do péra,
nemocni touhou, s splasklým břichem
my, kteří čtli jsme Voltaira...