ELEGIE

Josef Svatopluk Machar

ELEGIE
Čtenáři můj, najdeš jistě ve spisech mých na svém místě, jak mne stíhal za Rakouska censor Durak pitomý, jak se prostředky tam všemi, řečmi, interpelacemi přátelé mne zastávali, dbalí hlasů svědomí, 157 jak silami spojenými nad prosou i verši mými v každém čase v každé chvíli bděla péče účinná – bozi moji, kde ta leta, kde je nyní dvojice ta, kde jsou ti dva drazí lidé T G M a Drtina! Doma jsme – leč doba zlá tu. Našemu já sloužil státu, kdy ta Vídeň měla zuby a on nebyl na světě; český lev byl kotě milémilé, skákával tak roztomileroztomile, jak mu Vídeň pískávala přes provázek v přemetě; vlastenci pak a kdož nyní stát náš péčí svojí stínístíní, zachovej nám Hospodine pěli hlasem dojatým – vzpomínám na časy ony, já bil tenkrát na své zvony, tenkrát oni hrozili mi prstem přísně napjatým. Svět se změnil – je teď lépe? Na ty české lebky klepe tuze mnoho překrásných slov – kdyby jen v nich obsah byl! Skutečnost je hodně jinájiná, voda do našeho vína, voda špatná, voda shnilá nalevá se ze všech sil. 158 Já prý škodím – oni chrání republiku svojí zbraní – svatý Jene z Nepomuku, přijď k nám tedy na víno! Jazyk tvůj se má stát valem republice ideálem – kde jste, kde jste, přátelé mí, T G M a Drtino! 159 Z NAŠÍ PATHOLOGIE
Je tomu čtvrt století a jeden rok, kdy jsem psal zuřivé útoky proti České akademii, vlastně proti literárnímu odboru čtvrté třídy její. Důvod? Dali výroční cenu sbírce mých veršů, ač jsem o ni nežádal. Dobrák Arbes slyšel, že se mi vede ve Vídni všelijak a zadal mou knížku ke konkursu. Cenu jsem okamžitě vrátil a do Akademie bil hlava nehlava. A s presidentem Hlávkou vedl jsem privátní korespondenci: navrhoval jsem mu změnu stanov, přísný výběr členů, jiný postup při rozdílení cen atd., atd. Odpovídal mi, že je to nemožno, stanovy že jsou stanovy, že máme přiložit všichni ruku k dílu a pracovat o zlepšení..zlepšení... Své útoky – bylo to v „Čase“ – jsem podepsal plným jmenem. Jako vždy a všude. Všechno se opakuje, ovšem s variacemi. Letos se vyřítila řada útočníků zase proti čtvrté třídě České akademie. Kdo to je – nevím. Písmenka. A ne, že by dostala cenu a vrátila ji – naopak: asi že ji nedostává. A letos jsem já v Akademii a jsem docela předsedou té čtvrté třídy. Znáte Chamissův „Kanon“?
To je ta bída doby zlé, to je té bídy doba zlá, to je té doby bída zlá, to je ta doba bídy zlé –
čili: točte a kruťte to, jak chcete, jeden výsledek, jedna píseň. Je zle. Všude zle. A literátům i „literátům“ snad nejhůře. Nakladatelově nechtějí nakládat, inteligence nemůže kupovat, vlastním ná– 160 kladem něco chtít vydat, bylo by hotovým šílenstvím, a genius sebe větší chce také jíst, bydlit a odívat se. K čemu však je Akademie? Ale ta nedá a nedá, má své oblíbence, „nebere nutný zřetel k sociální potřebnosti, a naopak podporují se jednotlivci blahobytní“, horlí SK. v „Českém slově“. A uvádí, kdo dostal ceny, stipendia a podpory za posledních pět let. „Mezi nimi je řada jmen, jež v české literatuře pramálo znamenají“, povídá SK. „Ovšem i ti, pokud jsou mladí, dostávají jen ceny a podpory menší,“ dodává přísně. Potom sestavuje ty starší a staré a povídá: „rok co rok dostává ceny a odměny Karel Sezima, dále jsou tu G. Preissová, Jar. Kvapil, J. Borecký, J. S. Machar, z mladších autorů dostalo se výroční ceny jedině Jindřichu Hořejšímu – a to nešlo bez obtíží.“ Poněkud poťouchle to stilisovala ta dvě písmenka SK, proto ne jemu, ale naší veřejnosti vysvětlím, jak a co skutečně je. Česká akademie, jako snad všecky akademie na světě, nebere opravdu zřetel k sociální potřebnosti spisovatelstva, nesnaží se svými cenami, podporami a čestnými uznáními odstraňovati hmotný nedostatek žadatelů. O ceny a podpory se musí – podle stanov – literát ucházet žádostí a přiložit knihu, pro kterou o hmotné vyznamenání žádá, a vždy jenom prostřednictvím člena Akademie. Platí to pro nejstarší a staré stejně, jako pro mladé moderní literáty. Tříčlená komise přečte všecko, co takto došlo, konferuje a udělá návrh, který plenem je přijat. Čtyřicet, padesát autorů se hlásívá rok co rok. Byl jsem dvakrát v té komisi a mohl bych vypravovat, kdo všecko a čím si troufal ucházet se, a jaká je to trýzeň ty věci pročítat. 161 To je soutěž o ceny. Pro soutěž o podpory z různých fondů, jež Akademie spravuje, jsou voleny zase jiné komise. Konečně ve schůzi literárního odboru jsou navrhována čestná uznání za životní literární dílo. Takto se i mně dostalo čestného uznání v roce 1929 ve výši 5000 Kč, nikdy před tím, nikdy víc potom. Takto se dostalo tohoto uznání v roce 1931 i Jindř. Hořejšímu a vysvětlím hned, co znamená to poťouchlé „a to nešlo bez obtíží“. Předsedal jsem v té schůzi, a navrhovatel začal líčit „sociální potřebnost“ navrhovaného – přetrhl jsem jeho řeč a navrhl sám čestné uznání za životní dílo Jindř. Hořejšímu, a bylo to jednomyslně přijato, a bylo by to bývalo stejným souhlasem přijato, kdyby Jindř. Hořejšímu náležel i největší činžák na Národní třídě. Neboť Česká akademie není institucí pro podporu „chromých kachen“. Nobelových cen neudílí se podle potřebnosti, nebožtík Galsworthy ji dostal loňského roku – milionář. G. Hauptmann, také milionář, shrábl též hezkou řadu cen, a pochybuji, že by se byl v Německu někdo nad tím pozastavil. Město Praha udílí ročně pětitisícové ceny, pochybuji, že by se zkoumalo, je-li uchazeč potřeben – pro chudáky má Praha domovy v Krči. Doufám, že je to jasné. Česká akademie cenami a podporami řídí a odměňuje vědeckou, uměleckou a literární činost – nic víc. Tedy, pánové a dámy: zažádat, jak stanovami předepsáno, o cenu, o podporu prostřednictvím některého člena, potom, když je výsledek vyhlášen a míníte-li, že vám bylo ukřivděno, jděte na soud veřejnosti. Plným jmenem svým a s titulem své práce. 162 Z „Českého slova“ napil se F. X. Šalda a vychrstl to na čtvrtou třídu. I s těmi náhodnými omyly oněch písmenek SK. z řečeného listu. Staří páni berou prý velké ceny a pokud jde o ceny a stipendia menší, jsou prý to „většinou jména jejich chráněnců a satelitů“. Kok co rok prý dostává odměny Karel Sezima, po něm G. Preissová, Jan (!) Kvapil, J. Borecký, J. S. Machar, z mladších autorů dostalo se výroční ceny pouze Jindř. Hořejšímu, „a ani to nešlo bez obtíží“. A dále: „mladá, jen poněkud průbojná literatura pro IV. třídu Akademie neexistuje. Mezi mladými literáty Akademií odměňovanými je možno snad jen asi u 10% mluvit o talentu a umění, všecko ostatní jsou příživníci, chamradina, kýčaři.“ Je pravda, že v naší literatuře rozmohl se systém „chráněnců a satelitů“, ale sám jich nemám, v Akademii ho nepozoruji; jak jsem řekl, byl jsem dvakrát v porotě pro výroční ceny, a porota ta neudělila jí členům Akademie, ač tu žádosti byly. Jak se udělují výroční ceny, vysvětlil jsem, že jsem dostal sám jednu čestnou odměnu za životní dílo, pověděl jsem, jak to bylo s Jindř. Hořejším, je také dnes jasno. Šalda by neměl přebírat bez kontroly takové obžaloby, třebas to bylo příjemno jeho chráněncům a satelitům a třebas to bylo vytištěno v „Českém slově“ – písmenka SK. střelí, přikrčí se a zmizí, on však tu stojí celou váhou svého významu. Ostatně: nedávno byla udělena opravdu veliká cena (20.000 Kč), cena, o níž se v Akademii nikomu ani nesní, za nejlepší románovou skladbu: cenu vypsalo nakladatelství „Melantrich“ a v tříčlené porotě zasedal F. X. Šalda. Sešla prý se 163 spousta prací, jistě tam konkurovala i „mladá jen poněkud průbojná literatura“, ale cenu dostala přece zase starší literátka a k tomu člen Akademie – B. Benešová. Autorka se potom v interviewu přiznala k Šaldovi jako svému duchovnímu vůdci – ale nikomu ani nenapadlo vyvozovat z toho doklad pro poměr „chráněnce“ a „satelita“ k svému, řekněme, slunci. Tím se může praštit jen po stařečcích v Akademii.
*
„Elán“, měsíčník pro slovenskou literaturu a umění přinesl v březnovém čísle českou lokálku „Je něco shnilého – v České akademii“. Autor – zase písmenko M. Prý český spisovatel. „Veřejnost si v poslední době nelibě všimla, jak že se soustavně ve IV. třídě Akademie hospodaří se státními penězi“, „veřejnosti“ míní písmenko M. patrně písmenka SK. a všechny špačky a papoušky, jež mají zase jiná písmenka a horlí, že se „podpory na literární práce rozdělují blahobytným sekčním šéfům, ministerským a jiným radům a dokonce i jejich literárně diletujícím manželkám“ atd., atd., tedy variant skuhrání, jež jsem již vysvětlil a odbyl. Ale písmenka M. ve slovenském listě musila posvítit svíčičkou také na bolesti slovenské. Povídá: „vytýkali jsme sami Akademii, že neuznala za potřebné přizpůsobit svůj název změněným poměrům popřevratovým, aby respektovala Slováky. Akademie nereagovala. Vytýkali jsme, že nevolí členy Slováky a že se nebere patřičný zřetel na Slováky při rozdělování každoročních cen a stipendií. Olympané 164 zůstávají klidni. Je třeba škandálu, aby se pohnuli.“ Tak tento M. v plurale majestatis. Četl-li následující lokálku téhož listu, chytil se asi za nos. Zní: „Urbanov „Živý bič“ dostal konečnekonečně cenu. Z fondu Václava Pabláska pri Českej akademii.“ (3000 Kč.) – Disput s M. je tím ukončen. Ale ne s redaktorem „Elánu“ Jánem Smrekem, jehož si cením jako básníka i člověka. O tu M-ovu svíčičku se jako redaktor tuze a bolestně popálil – až je mi ho líto. Nedal pozor, zanedbal povinou redaktorkou péči. V literárním odboru Akademie jsou již dva Slováci řádnými členy: Ivan Krasko a Ján Jesenský. Kdo jich nepoznal v privátním životě, v zasedání Akademie jich nikdy neuviděl. Nedostavují se. Přes to chce literární odbor, jedno uprázdněné místo (jest jediné, jež je volno) dáti Slovákovi. Usneseno tak v listopadu minulého roku, volba má být letos v květnu. A právě s redaktorem Jánem Smrekem jednal jsem sám o způsobu kandidatury a označení vhodné osobnosti, on věděl nejen ode mne, ale četl tak i v českých listech, že chceme Slováky do Akademie, že musíme nalézt kulturní soužití – – a on, ten milý Smrek, propustí šeredné pluraly majestatis takového M. bez poznámky! A Smrek, Slovák sám, mne žádal potom, abychom neměnili název „Česká“ Akademie! (Když jsem mu postavil eventualitu „Československá“.) Co víc? Nic, pranic. Člověk nechápe a když začne chápat, nerozumí... 23. IV. 33.
165