NENASYTNÍ
Sem ranní žurnál! Palcovými tisky
hle, státní vraždy! Co to asi bude?
Což značí to, že zase čas je blízký
psát děje lidstva proudy krve rudé?
Den druhý ještě různé podrobnosti...
cos z zákulisí... náznak různých šmoků...
Den třetí paběrky... A už je dosti...
Čas zdá se plynout fádně ve svém toku...
Tu sensace zas... Ubit řídič státu
sousední země... Zase palce liter...
Kdejaký žurnál volně oddychá tu,
neb má zas stravu pro několik jiter.
A druhým sousedům pak zemře hlava.
Úvahy o ní... roste polemika,
zda zasloužena byla jeho sláva...
či lidstvu jedna legenda zas vzniká...
A opět ticho... Dobrý čtenář sycen
je vraždami a přepady a lupy...
ach, jak to všední... on chtěl býti vznícen,
a zde se dá mu prostředek už tupý.
196
Bdí censor nad domácí politikou,
a hospodářskou tíseň ostře hlídá...
nad či před každou vládní klikou
paragraf stojí – bozi, je to bída!
A skandál nějaký? Ten dvanáct hodin
vydrží, je-li dobré konstituce.
Čas všecko rázem stopí do svých spodin
a žene se dál divoce a prudce.
Ty zlaté doby! Jedním faktem kdysi
čtenáře živil žurnál půli roku,
dnes na tři dny s tím sotva vystačí si,
den čtvrtý čtenář má už nudu v oku!
Čas, starý Chromos, nenasycen zžírá
své všechny děti, všechno je mu málo,
a sotva jedno pozře, kolem zírá,
co by se nyní rychle pozřít dalo.
I člověka i věc, i lidskou slávu –
vše mizí v něm, tak kvapem, bez paměti –
A my se potatili a jsme v právu
neb pozře jednou nás i, svoje děti.