PŘI LISTOVÁNÍ V DĚJINÁCH SVĚTOVÉ LITERATURY
Co jmen... co tváří... dívají se
ti v oči... nebo v prázdnou dál...
co v takovémto dějepise
chceš hledat?... Co bys sobě přál?...
Čteš názvy prací slavných kdysi...
čteš o jich velkém významu...
vzpomínka se ti v duši křísí
a prázdně mizí v neznámu...
Hle nesmrtelnost... Jaká bída!...
Jak hluše ti ty soudy zní!...
Víc nezbouzí, víc nepovídá
než suchý příklad početní...
Oh, sláva!... Čím je zaplacena?!...
Je v světě ještě nějaká
slz, krve, běd a strastí cena,
než fantom ten ji vyláká?!...
Teď... duše z toho vyvanula...
vzpomínáš matně: jaká šeď!...
Kostnice bláznů... Každý nula...
Proč žili?... Žádná odpověď...
Je zlepšen člověk tím co psali?...
Je lidstvo lepší?... Ha, ha, ha!...
Jak soudci se as potívali
to najít... Marná námaha!...
202
Ty veršů, prosy oceány!...
Ty dějin doby obrazy!...
Ortely... Satirické rány!...
A citů, nálad odrazy!...
V herbáři květy přilepené...
Bez vůně... Tvary bez barev...
A plíseň na nich... Připomene
ti co, že byl v nich život, krev?!...
Snad byly čteny z dlouhé chvíle...
Snad byly něčím dobou svou...
Druh i sok sáhal po nich čile,
jak dnes se práce dnešní čtou...
Jen kritici a nadkritici
z těch jmen si robí dení chleb,
jak důmyslní vinárníci
si opatrují vinný sklep,
na láhve lepí etikety
a slovem, písmem chválí je –
leč tuhle zašlost slavnou lety
už nikdo nikde nepije...