TRAKTÁT O VELKOSTI
Ne, není velkých lidí. V dávném věku
vytvořil básník lidu svému bohy,
a lidé věřili a uctívali
je obětmi a modlitbami.
Hellado, jak jsi s bohy svými žila!
Nad řekami a háji, v nichž se kryla
tvá božstva, sluneční vůz nebem spěchal
jasného Foiba Apollina.
Z Judey přišlo básnivých pár lidí
a děli, že syn boží byl tam s nimi,
Ješua, že jim slíbil místo jisté
u trůnu svého v slávě nebes.
Asketi, blázni, lidé otrávení
života jasem, hysterické ženy,
chudáci, pro něž u těch plných stolů
nebylo místa ani drobtů,
ti uvěřili, dali krev i žití
za naděj místa v nebi; potom kněží
uvedli všecko v systém, roztřídili
lid v ovečky a hnusné kozly;
209
a hospodářství zkvetalo a kněží
radostně tloustli. Věky šly a přešly
a hospodářství – co by nerozhlodal
Čas, věčný ničitel a skeptik? –
leč žije ještě. Neb Řím v lecčems ustoup
i povolil, vždyť přišly nové věci
a nové snahy, přišli noví lidé
a vedrali se k jejich stolům.
A nebe vybledlo. A vyhořelo
hrozivé peklo. A těm duším lidským
neužívaná křídla zakrněla,
a přítomnost a jenom země
se staly cílem snů a touhy jejich.
A na té zemi velká soutěž vstala
trojjedinému bohu, jeho svatým
a všem, kdož v slávě tráví v nebi.
Velicí lidé. Jako básníci kdys,
jak po nich kněží, tak jim odkoukali
tvůrcové dnešních lidských velikostí
účinou metodu i postup.
Žurnalist zaplacený, eseista,
pracovník, jenž se dostati chce vzhůru
a stádo, jež je vděčno, že mu někdo
mínění tvoří, jeho duši,
(jež touží tím se z nicoty se zdvihnout,
že nějakou chce velkost obdivovat!)
tu modlu ukazuje, nabarví ji
křiklavou spoustou řvoucích barev –
210
toť pyramida, jíž na špici stojí
veliký člověk. Leč co nerozhlodá
Čas, onen věčný ničitel a skeptik?
Co odolalo Jemu dosud?
Nebylo bohů hellenských a není
z Judey boha. Není nebes, pekla,
Trojice svatých – nebylo tu ani,
ó, lidstvo stále pošetilé,
tvých velkých lidí. Nebylo a není.
Co stvořilos, Čas rozkousal a pozřel,
co tvoří se ti – rozkousá a pozře
Čas, hrozné Nic a neúprosné.
A ztráví všecko. Oh, on tráví dobře.
Jdi do svých dějin lidstvo pošetilé
a najdeš valné hromádky tam hnoje
z předmětů pýchy svojí dávné,
i včerejší i dnešní. Snad tak nutno,
snad Čas je také dobrým hospodářem,
jenž tak se o mrvu svých polí stará
a o zdar příští setby svojí.
A velcí lidé?... Ano, přece žijí.
Jsou hlavy hor, kam nedostoupí nikdy
hluk vřavy dení, křiky jarmareční
a soudy lidských efemerek –
Jen snílek, milec hor, tam vyšplhá se
a najde kosti nějakého obra,
žil samoten tu, smrtelný syn slunce
a bratr mračen. Sám tu zemřel.
211