BEETHOVEN.
(Po 20. květnu 1804.)
Můj rek – a tyran? Ten můj Bonaparte
že císařem je? A já připsal jemu
svou Třetí, dítě svoje nejmilejší –
a z Bonaparta je teď Napoleon,
sabreur a Čingis-Chan! Já pošetilec!
Jak protivnas mi, moje Třetí, nyní!
Jak nenávidím tě, sne pobloudilý!
Mně vysmíváš se, dítě nezdařené?
Bolesti moje, naději má bludná –
teď rek můj v Notre-Dame si v slávě půjde
a na hlavu si vstaví cetku lesklou
a lidé řvát mu budou slávu k tomu –
oh, děti Revoluce budou výskat,
že tyrana zas mají pod korunou!
Proklatá skladbo, zatracená Třetí!
Je konec, konec. Já se vystěhuji
z obydlí toho, kde jsem hloupě věřil
a sny ty pochoval. Snů vlastních hřbitov
je odporný a protivnější jiných.
16
Však počkej, Bonaparte! V té mé Třetí
je pochod smuteční, jen počkej, zrádče,
ten znít ti bude – nespálím tě, Třetí,
pro pochod ten ne. Měl být zakončením
vítězných činů – život reka shasne
nádherně náhle, jako velká hvězda
když letí s oblohy a ještě září – –
ty nezemřeš však na tom poli slávy,
tyrani v postelích mrou – – pak ten pochod
ti bude moci říci, co být mohlo – –
Ven, trochu ven – tam do těch tichých vinic,
jež v slunci leží. V hlavě duní, bolí –
to od pohřbu je... Rek můj je teď tyran...
Pryč od lidí, vždyť člověka v nich není,
pryč ze všeho, vždyť všecko jenom klame –
ven do slunce a chladivého větru!
17