Nad šírou černou rovinou, kde planou
stříbrné hvězdy, a v níž místy ohně
jak žluté oči dravce pomžikují,
je ticho. Dunaj hučí nedaleko,
kůň ozve se, psa štěkot, stráží hlasy,
unylá píseň do hvězdného šumu.
Noc májová, jež otevírá duši.
L’Empereur leží naznak na koberci
a zírá v nebe. Vedle Lannes je, maršal,
druh z dávných roků. Mameluk a stráže
v uctivé dálce stojí bez pohnutí.
A Napoleon mluví, tichým hlasem,
však překotně, jak myšlenek proud bystrý
mu slova rve a unáší je do tmy:
Zde bude zítra jinak... Porazím je
a mapu Evropy zas jednou změním.
Je možno, na tré že roztrhnu dílů
Austrii věrolomnou. K pádu zralá,
dějinný úkol její dávno splněn –
co s haraburdím, v němž už duše není? –
Hleď, jak se hvězdy dneska čistě jiskří!
Je všudy stejná konstelace jejich
ať z Paříže, či z Berlína, či z Vídně,
či z Madridu je pozorujem. Věru,
ten svět je malý. Teprv pod rovníkem
se jeví oku sbor souhvězdí jiných –
když Indie a Čína budou moje,
vždy tedy ještě Velký Vůz a Vega
a Sirius a Kassiope... Vidíš,
to W je Vega... Sirius je tamhle. –
A zítra tedy, v zádech Dunaj, rozpnu
v půlkruhu armádu svou... Centrum její
se pohnout nesmí, křídla půjdou k předu,
by z konvexního postavení stalo
se konkavní. Až Davout přejde Dunaj,
posílí centrum, jež se vehementně
na rakouský střed vrhne, prorazí je,
co zatím křídla naše uzavrou se.
Myš neujde nám. V dějinách se řekne,
že toho května vzdychla naposledy
Austria stará. – Lannes, ty věříš v boha?
Ne v boha popů. Papež Pius věří
i v toho. Vyznal mi tak s upřímností
a přeli jsme se... Existoval Ježíš?
Syn boží? A ten celý mythus ráje,
prvého hříchu, vykoupení křížem? –
Je možno, bůh že zatratil by všechno,
co před Kristovým narozením žilo,
jen proto, že ti lidé žili dříve,
než Spása přišla? Sokrates a Plato,
Marc Aurelius? – Bůh, jak nám jej kreslí,
jest důkazem, že lidstvo jest jen děckem,
jež autoritu nad sebou mít musí,
ta tresce jej a ta jej odměňuje,
leč v záhrobním až žití – bědná bajka!
Bah, ale vladař konečně jej přijme,
jak pop jej stvořil: jestiť taký pánbůh
dost spolehlivým sloupem trůnu knížat,
pořádku, dobrých mravů, autority. –
Eh, člověk tvor je bídný, nízký, hnusný.
Dej činům jeho důvod nejpodlejší,
a nemýlil ses. Dá ti čest i život,
jen zlata slib mu, až mu tíha jeho
hřbet ohne nebo zlomí. Krev svou dá ti,
dáš-li pít selské ctižádosti jeho
laciné pocty. Popatř na Massénu:
pašerák dávný, pirat, holkář slepý –
dnes maršal Francie a zítra dá si
urazit nohy, jen bych zrobil z něho
knížete, jak jsou Bernadotte a Murat.
A já tak udělám a vznesu chlapa
svým pouhým slovem ku závratné výši
a peněz dám mu – ale chápu při tom,
že starý Diocletian vším v posled zhnusen
šel do Salony sázet hlávky zelí. –
Víš, co mi psala včera Madame Genlis?
Prý ještě čte se její „Felicie“
tak vášnivě jak před paterem roků –
proč tohle náhle? A až sem tu zprávu?
Nu, hloupost lidská. Prořekla se klepna,
neb v nové knížce, „La Vallière“ zvané
– to zas mi bestie ta bez obočí,
pes Fouchè, píše – žvaní milá Genlis
o lásce krále Louise Čtrnáctého
tak průzračně, že žvastu chtivá Paříž
mě v králi poznává a v La Vallière
prý Duchatel... Teď stará Genlis
má obavy, že přijíti by mohla
o tractament těch šesti tisíc franků
a logis v arsenalu – ty jí dávám
za zprávy o všech náladách a dojmech
v pařížských domech – ze strachu teď
mi píše, že čtou její Felicii!
Ah, příteli, co člověk, jest jen bláto,
jen k tomu vhodno, bys v ně patu vtiskl.
Bůh existuje. Velký nedostupný,
však vzdálen světa. Skoro jakby nebyl.
Snad časem padne jiskra z toho ohně,
jež bytost jeho tvoří, v lidskou duši
a tvoří to, co geniem zde zveme. –
A víš, že mohu ročně třicet tisíc
životů lidských válce obětovat?
Eh, třicet tisíc! Tři sta tisíc lidí.
Je lehčí smrti, než té na bojišti?
A není dost to, dát jim smysl žíti?
Mřít za císaře... za Francie slávu?
Mě mrazí vždycky v bitvě. Je to pocit
příšerně pěkný, Smrt kdy kosí Život,
a člověk cítí, kterak běhá kolem,
pokorný sluha, ale potměšilý,
jenž přemýšlí, zda nemá zákeřnicky
i tobě na šíj vskočit... Mám svou hvězdu,
i dějinný svůj úkol... neodejdu
před jeho vykonáním... ale přece...
Já člověk míru! Já, jenž po něm žízním,
že vyprosit jej chtěl bych na kolenou – –
Leč Anglie, to plémě pyšných kupců,
oddechu nedá, štve a popichuje
a všelicí ti hlupci kontigentu
se propůjčují za hamižnou grešli
jí za pochopy. Rádi ovšem, vím to,
vždyť dvacet předků nemám v rodokmenu,
a přec je tituluji: pane bratře –
což zločinem jest, jenž se nepromíjí.
A tak jsme dožili se divných věcí:
Ti, kdož kdys chtěli udusiti v krvi
hlas Revoluce – vyhlašují nyní,
že svobodu prý nesou porobeným,
že prahnou svět zbaviti násilníka!
Oh, dějiny jsou hnusnou komedií,
nic nikdo nesbásnil by bědnějšího! –
A já jim smetu koruny ty s lebek
a plazit se mi budou u podešví
a podpatek jim vstavím na šíj skleslou
já, Napoleon! Anglické ty žoky
tak vykuchám, že splaskne pýcha jejich –
byl Prus bit – Britan odnášel ty rány,
a Rus i Rakušan krk nastavili –
leč žlutá anglická krev ubíhala.
Tak bylo, bude. Proč jste vehnali mě
v tu dráhu, jež je cizí duši mojí?
Jsem člověk míru – jsem? Ne, byl jsem kdysi...
Teď tygrem jsem, jenž okusil už krve,
jsem Attila, jsem hrůzná boží metla,
jsem Čingis-Chan a Tamerlan – jak chcete –
a krví vaší celý svět má páchnout. –
Mě mrazí v bitvách... Snad též barva krve
a zápach její smysly moje dráždí –
Eh, rozbiji tu Austrii. Mít nechci
kol sebe po Evropě větších států.
I Rusko. Přijde čas, že rozstříhám je.
A z Ruska do Indie skok je pouze.
A potom budeme se koupat v Gangu,
na hřbetech slonů pojedeme městy,
jichž chrámy tisícileté své věže
do nebes nesou... Indie... jak zní to...
co všecko vidí duše při tom jmenu!
Tam otevřeme žíly Angličanům,
až vykrvácí... A co potom?... Potom!...
Vždyť syna nemám – k čemu tohle všecko?
Bah, nelze jinak. Ví-li kdo, co značí
ten pojem „Osud“? Lannes, pak já vím prvý.
Jak vystřelená koule letím, letím
a nelze zastavit se... nelze řídit...
já musím, musím... – Říkají mi: rozvod.
Prý v zájmu Francie – ach, Josefina!...
Vždyť ona byla přec mou láskou prvou...
A jedinou... Hlas její zní jak zvony.
Víš, zvony domova. Jak zazní, touha
po čase tom a místech srdce chytí.
A Josefinin hlas... Vždyť lokajové
po chodbách stanou, aby uslyšeli
hlas její sladký... Žádná jiná žena,
a dost jich znám už, – řemeslně všecky –...
se nerovná jí vzdor těm jejím letům... –
Eh, rozvod – strašné slovo, strašná bolest. – –
Víš, kdybych tyranem byl, jak se tvrdí,
pak dal bych zvěšet řadu zralých lotrů
k své jistotě a k blahu říše svojí.
Psa Fouché předem – kdykoli se dívám
do zločinecké velké hlavy jeho,
do očí bez řas, drzých tak jak podlých,
vždy napadá mi, že jest předurčení,
že hlavy takto znamenané dát mám
na místa patřičná a líp, čím dříve –
a Fouché takový mi leží v uších
a Fouché takový mi rozvod radí!
Ba, zvěšet, zvěšet... prvý ten a druhý
kulhavý ďábel sírovatých lící
Talleyrand, Osudem též znamenaný,
a dvacet jiných... Nu, však uvidíme,
kam dospějem, i byť jsme neposlechli
těch dobrých prvých vnuknutí své duše!
Že Prus by hnul se... ne, ten líže rány,
jež u Jeny a Auerstädtu dostal,
a hne-li se, já Majestat ten suchý
žebrotou pošlu i s tou jeho Luisou. –
Mně protivní jsou tihle Němci vůbec,
jak kůň je každý, jenž má teprv cenu,
když kavalerist náš si na něj sedne. –
My dědici jsme starodávné Romy,
my, děti její. Kultivujem zemi,
jak Caesar Julius nás tomu učil.
Byl tenkrát Caesar štěstím Gallů věru –
my byli hotovi, když Roma padla,
jít na jeviště, podědit a vládnout. – –
A v nesmrtelnost duše věříš přece?
Snad správno též, co o posmrtné pouti
se vykládává. Duše stěhuje se.
Snad v těle mém dlí duše Caesarova,
jež Alexandru patřila kdys před ním
a Karlu Velikému potom. Vždycky
se snaží vésti dále dílo ono,
jak v slední etapě je zanechala.
Sám cítím tak a zřetelně vím často,
jak vzpomínám si na předešlá žití – –
Běž dějinami: ptej se, co je dobro
a co je zlo – – a pohleď k těmto hvězdám,
k nimž před tisíci roky zraky lidí
s takovou otázkou se upíraly –
nic nenajdeš, než já co tvrdím vždycky:
jen silný člověk dovede být dobrým
a vědomí té síly je mu štěstím.
A člověk silný silným žitím žije
bez citlivůstek, ohledů a vzdechů.
Jakživa historie nepsala se
růžovou vodou, ale teplou krví – –
jak taková noc vlažná, pěkná, hvězdná
dovede vyzpovídat nitro naše! –
Vstaň, kamaráde! Máme zítra pilno.
Obejdem stráže, prohlídneme mosty. –
Vstal maršal Lannes a zdvih se imperator.
Mameluk Rustan sbalil perský tepich,
hvizd na lokaje. Pak jak stín se plížil
za dvěma stíny ve tmě mizícími.