KU SŇATKU J. V. CÍSAŘE A KRÁLE
NAPOLEONA A J. C. V. MARIE LOUISY.
(1810.)
(Oda rakouského spisovatele.)
Štěp nejdražší vždy sadař opatrný
podepře kůlem, jenž zná vzdorovati
vichřicím běsným, lijákům a vzteku
krup rozlícených.
Čí ruce spíše, Otče, moh jsi svěřit
tu květinu svou svěží lepotvárnou
než té, jež pevně řídíc trojspřežení
v chrám slávy jede?
Jež zkrotila i lvů vztek, tygrů zlobu,
řád tvrdé Přírody tak převracejíc,
že z hrůzy pralesů a pouští tvoří
beránky klidné.
Té ruky kynem On tak poroučeje
vzteklivce země svojí rozvášněné
121
rozumu vrátil, pořádku a cnosti.
Sám příklad zářný
všech cností vladařských a cností lidských.
Austrie plesej, císařské hle dítě
jde na trůn k Němu, holoubkové bílí
ratolest nesou.
Ratolest nesou, poletují nad Ní,
co duha sedmibarevná se klene
po době bouře nad širokým světem,
dnů krásných věštec.
Bůh ráčil uzavřít ten sňatek v nebi,
neb Austria-li Francii dá ruku –
kdo povstat chtěl by tady s čelem drzým
co kazič míru?
Jdi, požehnání národů jde s Tebou!
Jím nikdo nikdy provázený nebyl,
co svět je světem, jak se žehná Tobě,
habsburský květe!
A On, jenž slávou ověnčené čelo
až k hvězdám vznáší, nevydobyl nikdy
ozdoby krasší zářným trůnům Svojim
nad srdce Tvoje!
122