VE FONTAINEBLEAU
(6. dubna 1814.)
– a to je Marmont, který jídal chleba
u mého stolu!... Mortier a všichni,
jak jmenují se!... Z číšníků a štolbů
já knížat zrobil, maršalů a vévod –
čas odplaty tu... věru, hnusno z lidí...
– Však má se počítati v těžké chvíli
při zdravých smyslech s oním vděčným citem,
věrností srdcí, oddaností duší
i byť jsme dosud dnů jich sluncem byli?
Což počítal jsem někdy?... Až teď – počet zvrt se.
Buď třásli se pod železnou mou pěstí –
a poslouchali. Nebo brali zlato
a dali vznést se nad hlavy všech druhých –
a zase poslouchali... Tak jsou lidé...
Ne nevděk jejich – moje krátkozrakost
je vinna pouze... Mortier i Marmont,
Ney, Masséna ni o vlas nejsou lepší,
než vládci Bavorska a Virtenberska,
204
– i ti jsou jenom z milosti mé králi –
nač vyčítat jim? Tchán můj není jiný –
jen já jsem vinen. Neměl jsem brát v počet
otcovskou lásku, přízeň k zeti, vnuku –
oh, ten můj sňatek propastí byl hroznou,
pokrytou nádherným a pestrým kvítím –
a já vstoup na ni... Za svůj omyl pykám;
cit prchavý je, hnutí okamžiku –
a vším jsou cifry, moc a svěží síla.
A úspěch, úspěch! Úspěch-li nás zradí,
jsme vinníky pak na jevišti dějin...
A zločinci. – Tak viděl jsem vždy jasně –
proč zapomněl jsem?... Udýchaný jelen
tak stojí bezradně a těžce supá,
co se všech stran se rudé tlamy blíží,
z nichž bílé zuby strašlivě se svítí – –
– A vždyť to není ani onen nevděk
a přepočty mé v citech srdcí lidských,
co shrocuje mě! Jiného to cosi
a vím a cítím, že to ve mně sedí,
v mém těle celém, mozku, duši, krvi.
Jak chronometr jsem, v němž pero prasklo,
je tupost bezradná v něm, hluché ticho.
Můj oheň, ten můj velký svatý oheň,
už ztrávil všecky schopnosti a síly,
205
už perutě i duše mojí zasah
a potravy víc nenaleznuv – zhasl.
Teď přicházejí – chtějí abdikaci –
a ve mně není hlasu „Ne!“ jim zahřmět.
Mí maršalové – tchán můj – a ti králi –
před roky desíti bych byl máv rukou
a byl bych rozhodil je po Evropě,
jak syn můj rozhazoval hračky svoje.
Jak kartami bych zamíchal byl jimi
a žádný necekl by... Zrazen sebou
a Osudem já pad – a nelze povstat...
Můj svatý oheň vyhas – podepíšem...
A klid chci míti... někde hlavu složit,
kde spánek bez snů zavřel by mi oči –
eh, podepíšem – tak jak oni chtějí –
vše lhostejno už – k čemu čekat ještě?
Číš dopita, dnem vzhůru obrácena –
nuž, pojďme od hostiny!
Ticho kolem,
a ticho ve mně – zde ten papír leží
a mlčky čeká – na můj podpis čeká...
I Berthier chtěl pár dní dovolené –
jdi v pokoji, vévodo Neuchatelský
a kníže Wagramský – tvých „pár dní“, vím to,
206
že slove „na neshledanou“ – jste stejní,
jste všichni stejní – nic vám nevyčítám
a ničeho už od nikoho nechci –
jen klidu trochu... Vše mi připravili,
hle, nové pero... čerstvý inkoust tady...
jsou dobří lidé – moji maršalové –
víc nemohu jim dát už než svůj podpis –
oh, pero skřípe – chceš ty protestovat
a čestností snad zahanbovat lidi?
Vše marno... piš jen... tedy: Napoleon...
207