Byv zrozen jinde, nežli v Postupimi,
v královském zámku, byl by jistě zdobou
armádě pruské jako statný kaprál
postavy hřmotné, komisního vzhledu,
jenž rekrutům zná nahnat hrůzu čirou,
když u gamaší utržen je knoflík,
či nitro tornistry je v nepořádku,
či orel čáky má jen jednu peruť.
Teď, neblahý, dny svoje tráví v bázni
a noci v nepokoji. Hlavou jeho
jdou otázky, jež přesně zodpovídat
nestačí schopnost její. Kde vzít rady?
Tu anděl Luise – Luchesini onde,
tu Blücher, Stein – a Lombard, Haugwitz onde –
má rozhodovat a má rozhodnout se...
Má rozhodovat... předem ví, že všecko,
ať tak či onak, vyjde na neštěstí...
Svět celý jest mu jeden infinitiv,
a poznáním tím proniknut jest tolik,
že vlastní řeč mu jde jen neurčito.
Trůn třásti se mu, zle být, tich-li sedí.
A zle být, vztáhne pravici-li k jihu,
by souseda se chytil Rakušana.
A zle být, přijde východní-li soused,
Rus, podepírat. Tak jít v niveč všecko.
Zlá budoucnost i dětem jeho hrozit
i státu jeho. Mimovolně ničit
dědictví kdysi Velikého Fritze,
jenž jistě by – blesk v modrých velkých očích –
svou berlou zbil jej. Trapné živobytí!
Vír rejdit v hlavě, přec v ní býti pusto!
A ruský Alexander okatě se
kol Luisy otáčet – a Luise, ano,
kdo v ženách vyznat se? Jak nadbíhala
– hu, těžko vyslovit jen jmeno jeho –
hroznému vládci bitev, kterak něžně
s ním hovořiti! Napoleon arci
být tvrd jak skála, vpíjet slzy její
a tvrdý zůstat... Jak sám připadal si
on, Friedrich Wilhelm, třetí toho jmena,
zbytečný, směšný, malinký a cizí –
ničemu nerozumět z běhu věcí –
dny plynout mu jak voda mezi prsty –
ach, on by nejraději dýchat přestat
a tvrdým snem spat, až k té chvíli jedné,
kdy klidno býti na tom božím světě
a pořádek zas vládnout v zemi jeho
a příjemně by býti panovati...