Rozšafný otec rodiny a vládce,
jenž těžkou zodpovědnost stále cítí
za podaných svých nadpozemské blaho.
Chce, aby tiši byli, v shodě žili
s příkazy svaté katolické víry;
bdí nad dušemi, aby ani paprsk
proklatých novotin, věd všelijakých
a modních nauk nepadl jim v nitro –
ne učené, chce poslušné mít lidi.
Rád vtipů nemá, ani zlobných satir,
kousavých ironií – za to vlídně
klep vyslechne a zajímá se každým
románkem srdce, který policie
či list lapený v černém kabinetě
prozradí jemu. Pobaví jej každý
potajmý pohled v domácnost i kuchyň
podaných dobrých, rád se rozhovoří
svým vídeňáckým dialektem o tom
a poslouchá a vypravuje dlouho –
stát rodinou jest, on jest otcem jejím
a jist, že otcem, jaký jen být může...
Na kopcích Moravy, na polích Italie,
u břehů Dunaje a v horách, sníh jež kryje,
směsice národů, tak různých rodem, řečí
se bije odaně a kosena je v seči
bodákem, šavlí, nebo zporážena
lijákem kulí. Pole do červena
polita krví. Padlí se v ní válí,
zrak ztrhaný zří marně kamsi v dáli,
k rodnému hnízdu. Slunce chví se v páře
zarudlé, těžké... Mrou zde za císaře.
Neb řeklo se jim, vztek francouzské šelmy
že ohrožuje zeměpána velmi
a pušky, bodák, palaše jim dali
a od domova daleko je hnali,
Poláky, Uhry, Němce, Taliány,
Slovince, Čechy – hnali v cizí lány
na šelmu Francouze – byl žár i mrazy –
přečasto voda, chléb však vždycky schází –
tak vítán bodák i ta rána z děla,
by ukončila všechny trýzně těla.
Mrou za císaře... To je smyslem žití
a slávou jich prý. Pak je bude krýti
hromadný kámen s počtem jich a datem,
jež vyryjí se do pomníků zlatem
a jež pak větry s deštěm sešlehají.
A hroby s kameny se propadají
a tráva vzroste. Takto oni vplynou
v říš Věčnosti a tak v ní tiše zhynou.